Z tisku
- Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?
Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.
- A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?
U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.
- To musela být poměrně stresová situace...
Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.
- Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?
Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.
- A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...
Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.
- Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?
Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.
- A vy jste mu ho schválila?
Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.
- Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.
V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!
- A zdokonalujete se ještě v angličtině?
Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.
- Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?
Dostala jsem se na angličtinu na vysokou školu a taky už o dva měsíce dřív na DAMU na loutkárnu. Na umělecké školy se dělají přijímačky v březnu. Rozhodla jsem se jít na DAMU, ale protože tatínek z toho nebyl příliš nadšený, musela jsem si udělat státnice z angličtiny, abych byla schopná něčeho jiného, pokud se herectvím neuživím. Takže jsem kromě učení obchodní angličtiny i překládala. Díky tomu jsem se naučila být soběstačná, na čemž jsem vždycky lpěla Překvapuje mě, kolik lidí během studia využívá rodiče, aby je zabezpečili, a bere to jako samozřejmost. První, co svým holčičkám vštípím, bude: ano, studovat, a k tomu jít na brigádu.
- A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?
Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho můžu počurat smíchy.
- Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi křehké vztahy chlapce.
Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.
- Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...
To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má takhle zmapované první měsíce života?
- Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?
Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo krásně ruku v ruce.
- Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými vztahy?
Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.
- Ivanka se hodně změnila?
S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka. Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem nic společného. Musí tam být dramatické konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat. Nepřispívají k mojí pohodě.
- Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?
Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce, nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně na obrazovce, tak by tak neprosperoval.
- Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?
Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když přijdu do krámku, chci všechny brokolicové pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.
- Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro změnu seriálu...
Když si představím, jak jsem pořád jen zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.
- Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?
Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.
- Kdybyste si mohly vybrat, v jaké době byste chtěly žít?
Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi... Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena?
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá. Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno!
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že žiju v dnešní době, ale vjemů je tolik, že na to základní, komunikaci mezi lidmi, nezbývá čas, síla ani chuť...
- Jak na tom tehdy, v té vaší době, byly ženy?
Zdeňka: Některé velmi dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě napadá jako první, nebyla jen tak někdo. Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době.
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják...
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...
- Jak asi vypadaly vztahy mezi muži a ženami?
Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž, pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta. Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit... Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče?
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná, tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku...
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom potraty. Takže lidi na to byli...
- Závislost žen na mužích byla velká. Dnešní ženy už muže vlastně nepotřebují.
Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech, o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly sňatky domluvené rodinou kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to, co je nedosažitelné, má obrovskou přitažlivost, to je známá pravda. Nebyly telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže v sobě živili svoji touhu, obraz toho druhého, který si stvořili.
- Všechny jste si vybraly dobu, která byla klidnější než ta dnešní. Zřejmě byly i vztahy mezi mužem a ženou kvalitnější...
Zdeňka: Mám babičku, která žije na Šumavě, a často si uvědomuji, jak lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura, dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést. Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to alfa omega žití.
- Když se muž a žena tehdy vzali, byli si věrní celý život. A dnes?
Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte, zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny? Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam se s nevěrou vypořádal každý po svém.
- A nemyslíte si, že dnes se ke vztahům přistupuje lehkovážně? Dříve byl sňatek i dohodnutý ale bral se s vážností.
Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád, někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší, když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný.
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu dávám svůj život.
6.12.2007 se Zdeňka podrobila křížovému výlechu, přesněji byla hostem pořadu Křížový výslech Luboše Xavera Veselého na Rádiu Frekvence 1
Pro ty kteří nemohli pořad poslouchat máme záznam.
Přiběhla krásná, veselá a předávkovaná energií. Takhle že může vypadat matka dvou malých dětí, věnující se naplno kariéře? Jak to ta Zdeňka Žádníková Volencová dělá?
Zdeňka svůj elán vysvětluje: "Na rozdíl od citových kotrmelců Ivany Rubešové, Hruškové, Sýkorové v seriálu Velmi křehké vztahy jsem v civilu pořád šťastně zamilovaná do jediného, a navíc jedinečného muže." Teď se o něj dělí s dvěma malými dámami, dcerami Andrejkou (5) a Janičkou (14 měsíců).
- Pokud vím, váš muž je seriózní finanční manažer. Jak zpracovává fakt, že vás už několik let vidí v seriálu, někdy dokonce v choulostivých scénách?
On se na Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta) dívá náhodou moc rád! Aspoň tím prý kontroluje, jestli chodím do práce. To, že jsem na obrazovce občas v něčí náruči, ho vždycky naoko naštve a říká pak přísně: "Zdendo, co to je?" Andrejka ovšem hned vystartuje na záchranu maminky: "Tati, to je přece jenom jako, mamka za to nemůže, to je pracovní..."
- Pikantní je, že Lukáše odluzujete své sestře Andrei (Dana Morávková). Umíte si představit, že byste takhle jednala v reálném životě?
Ty scény jsou herecky a psychologicky velmi zajímavé, ale jako Zdena Žádníková v tom mám absolutně jasno, to by ten chlap musel být opravdu rolls-royce, abych se kvůli němu rozhádala s vlastní sestrou! Kromě toho věřím tomu, že když je muž kvůli vám té své nevěrný, zopakuje to obvykle i později, ale ta podváděná budete pro změnu vy. Tak to prostě chodí.
- Vraťme se raději k vašemu "jedinému". Jak byste ho oznámkovala coby otce?
Na jedničku! Je milující tatínek. Už vidím, jak ho budou holky zbožňovat a jak se mu budou chodit se vším svěřovat, ach jo. Když přijde domů, hned se na něho láskyplně vrhnou, zatímco já jsem v tu chvíli takové zanedbatelné, neviditelné nic.
- Mnoho žen je takové "neviditelné nic" hodně let, a zatímco muž stoupá stále výš, ony mu dělají servis a svou práci kvůli jeho kariéře opustí.
To je ale přece velká škoda. Jsem hrozně ráda, že by něco podobného můj muž nedovolil. Pokud má čas, sám se doma do všeho zapojí a kromě toho, že nám pomáhá i jeho maminka, která s námi bydli, navrhl, abychom si vzali paní na úklid. Pokud má muž ženu rád, oba naplno pracují a rodinné příjmy to umožňují, je to výborné řešení.
- To určitě, tím spíš, že vaše Janička je prý hodně divoké dítě?
Přesně naopak, ona je ohromně hodná! To, že je nezkrotný divoch, si vymyslel bulvár. Současně se na titulní straně objevil pan premiér, pak čtyři nájemní vrazi a hned vedle já s údajně nezvládnutelnou dcerou. Kdyby taková byla, těžko by mohla se mnou hrát v seriálu, kam jsem si ji nečekanou shodou okolností "porodila" přímo do napsané role Ivany, která měla mít dítě. Janička hraje ovšem kluka Štěpána, takže je to role časově omezená.
- Nežárlí na její silné herecké nasazení starší sestra?
Ne, Andrejka je totiž do seriálu taky vtažená, hrála v oslavě narozenin, byla na svatbě Simony (Alice Bendové) a teď má být jednou z mých žaček v baletní školičce, na což se už strašně těší. A já chodím na baletní konzultace, abych byla dobrá paní učitelka.
- V kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala vy? Předpokládám, že nejvíc vám tleskala maminka.
Asi v šestnácti, ale maminka byla v té době už hodně nemocná, nikdy mě hrát neviděla, zemřela na rakovinu, ještě když jsem studovala na gymnáziu. To bylo studium DAMU, angažmá v Dejvickém divadle a televizní role ještě daleko...
- Co bylo tehdy nejhorší?
Že není... Zůstalo po ní zoufale prázdno. Zmizí vám to doma, to milo, to teplo, to, že přijedete, dostanete pusu, oběd a necháte se pochovat, když máte trápení. A tak jsme místo ní se sestrou pekly bábovky a žehlily tátovi košile. Na druhé straně - byla to tvrdá škola a nic nás teď nezaskočí.
- Co dělá vaše sestra teď?
Má právě třetí dítě, je taková stoprocentní maminka, až mám chuť se k ní přitulit. Její muž měl práci v Japonsku, kde tři roky žili, a sestra, která je vystudovaná francouzštinářka, se naučila japonsky a chystá se na jazykové zkoušky. Ona i já jsme tady ale v této chvíli především pro děti, které nás potřebují.
- Chcete říct, že později děti matku už nepotřebují?
Potřebují, ale jinak. Stojí už na vlastních nohou a máma není již jen ta hlídající a pečující, stane se z ní spíš kamarádka A právě o to jsem přišla se svou mámou... A nikdy to nepřebolí. Dnes a denně si uvědomuju, jak je smutné, že už nestačila poznat mého muže, nemůžu se jí pochlubit s dětmi, nikdy mě neviděla hrát v divadle ani v televizi... Ještě že mi zůstal skvělý, přeaktivní tatínek, který, jak stárne, k mému údivu a radosti jakoby mírně zpomaluje. Nedávno pronesl dříve u něho naprosto nepředstavitelnou větu, že se mnou a s dětmi pojede na dovolenou. On, pan docent, kandidát věd, pilot sportovního letadla, akční muž, který dřív na nic rodinného neměl téměř čas!
- Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?
Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.
- Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste musela být hodně dobrá!
K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě to bavilo.
- Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila jako herečka?
V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně vážně, točilo se to snad čtyřikrát.
- Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak štíhlá...
Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi, že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že okno otevírám rovnou do přírody.
- Jak jste si s mužem zařídili nový dům?
Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích, máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme vydat i dvě dětské ilustrované knížky.
- V tom kalendáři jsou vaše portréty?
Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala, prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat! Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.
- Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte? Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že vás za to někdo pochválí?
Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..
Zdeňka Žádníková-Volencová není typická hvězda. I když na televizní obrazovce září jako Ivana Sýkorová-Rubešová v seriálu Velmi křehké vztahy a v Dejvickém divadle hraje třeba v Dostojevského Bratrech Karamazových, nejsou to pro ni ty nejdůležitější životní role. První místo patří před rokem a půl narozené Janě, pětileté Andrejce a jejich tatínkovi, s nímž před pár lety postavila v Dobříši dům. Letos spolu založili nadační fond na podporu zdravotně sociálních projektů pro děti v nemocnicích.
- Angažmá v divadle, natáčení televizního seriálu, rodina, děti, domácnost a spousta dalších aktivit-jak to stíháte?
Mám v sobě motor po babičce. Babička bydlí na Šumavě, je jí osmdesát let a ještě dnes vezme kolečko a jde do lesa na šišky. Nedávno jsme oslavovali její jubileum a měla dvě hodiny sedět a slavit. Byla z toho úplně vykolejená: "Hele, pomůžu s tímhle a s tímhle..." Říkám: Babi sed'. "Ne. Ty mě zničíš, to mě zabije: ` Já v sobě tuhle zděděnou energii také cítím. Aleje pravda, že mám pomoc na úklid v domácnosti, teď jsem i začala vozit prádlo na žehlení. Doma mám spíš takovou logisticko-manažerskou funkci. Jediná věc, kterou nemám v úmyslu někomu přenechat, je vaření. Dát prádlo do koše, pověsit ho, někam ho odvézt, uvařit, starat se o dvě děti, vykoupat je, uložit do postýlek - najednou zjistíte, že to je také fofr. Včera jsem vstávala v pět padesát, v půl sedmé jsem hodila Andrejku do školky a vrátila jsem se domů večer v půl deváté.
- Řídíte?
Hodně.Jezdím jako drak.Ale myslím, že řídím dobře. Chyby začnu dělat až v okamžiku, kdy si vedle mne sedne můj muž Radek. Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem se naučila řídit od něj. Pamatuji si, jak jsem poprvé jela. Bylo to večer, trénovali jsme si trasu Dejvické divadlo-Dobříš. Jelo za mnou auto a svítilo. Držela jsem se volantu a prosila, ať za mnou nikdo nejede.
- Proč jste se s manželem rozhodli bydlet v Dobříši?
Tenhle kraj se nám hrozně líbil a máme to blíž k babičce na Šumavu. Než jsme postavili dům, bydleli jsme deset kilometrů odsud v Mníšku pod Brdy. Nedokázali jsme si představit, že bychom odjeli žít někam jinam. Líbí se mi, že do Prahy jedete přes lesy. Když není dopravní špička, jsem za třicet osm minut u Dejvického divadla. Kdybych bydlela v Praze na Černém Mostě a jela metrem, trvá mi to déle. Zdejší obec je vzdělaná, v dobříšském zámku sídlil dlouhá léta Svaz spisovatelů,je tu gymnázium, různé okrašlovací spolky a kulturní život, nejde o žádné satelitní městečko na přespávání. Máme tady i velké sportovní zázemí, funguje tu spousta klubů a pospolitost místních lidí, která se mi líbí. Mám ráda, když jdu do cukrárny a slyším: "Vy už jste začali chodit na tenis, že jo ?" Dobříš je krásný název pro městečko. Je nám tu skutečně dobře.
- Máte v Dobříši hodně přátel?
Máme výborné sousedy, Bergmanovy, s okruhem nových přátel jsme se seznámili při aktivitách, které se týkají dětí. Perfektně tu funguje třeba základní umělecká škola. Mám hodně známých, ale míň skutečných přátel. Vyhovuje mi to. Většinou jsou to přátelé z mládí nebo se hodně setkávám s přáteli svého muže.
- Asi také máte víc přátel mezí lidmi od divadla.
Já mám spíš přátele mimo obor, mezi herci ne.
- Čím si to vysvětlujete?
Nejsem "pařící typ". Už na DAMU jsem po představení většinou nezůstávala s ostatními, protože mě ráno čekaly povinnosti. Učila jsem angličtinu, takže jsem na oslavy, samozřejmě ke své škodě, měla málokdy čas. A pak se nám narodily děti, po představení jsem proto vždycky spěchala domů. Přitom v Dejvickém divadle jsou opravdu výjimečně dobré vztahy, zvlášť dámská šatna je skvělá, ale mám prostě hodně práce...
- Řekla jste, že vaření je jediná domácí práce, kterou nikomu nehodláte přenechat. Co vás na vaření tak baví?
Herectví je povolání, které nemá hmatatelný výsledek. Na seriál se můžete v televizi ještě někdy podívat, ale když odehrajete divadelní představení... Je proto paráda věnovat se činnosti, která má konkrétní výsledek.
- Dodržujete při jídle nějaké rituály?
- Co by podle vás měly děti jíst?
Děti by měly jíst tak, aby se cítily dobře a nebyly obézní. Obézních dětí je přitom čím dál víc, což je vina rodičů, hlavně maminek. Letos jsme byli po čtyřech letech na dovolené v Egyptě. Za čtyři roky se procento tlustých a normálních dětí obrátilo. Teď jich bylo 70 procent vyloženě obézních. A to byl vzorek dětí z různých států.
- Není příčinou obezity spíš nedostatek pohybu?
Ano, ale to je také vina rodičů. Ti zodpovídají za to, jak dítě vypadá, jak se chová, co umí. Pořád se mluví o alergiích, ale často vidím maminky, jak dávají dětem džusy, ve kterých jsou chemikálie, i když se všude píše o jejich škodlivosti. Dítě se džusu domáhá a rodiče mu jej dají, aby měli pokoj. To není nic jiného než pohodlnost. Dětem jde hlavně o flaštičku, není nic snadnějšího než vylít obsah a nahradit jej šťávou. Vždyť se to nedá pít, mě by z toho pálilo v krku.
- Třeba si to neuvědomují.
Informací o tom, co je škodlivé a co ne, je všude plno. Pořady jako "Jste to, co jíte" mají vysokou sledovanost a dívají se na ně lidé ze všech sociálních skupin. A biopotraviny jsou dnes už běžně k dostání i v supermarketech.
- Ale jsou drahé, ne?
Nejsou. Jejich cena se liší třeba o devět nebo patnáct korun, ale ne o padesát.
- Když si koupím deset obyčejných rohlíků za dvě koruny a deset celozrnných rohlíků po šesti korunách, je to dost velký rozdíl.
Úplně nejlepší je nejíst žádné rohlíky. Já své dceři rohlík nekoupím. Občas jej dostane ve školce, ale ode mne ne. Jíme chleba, který si doma upečeme. Zvykla si na kus kváskového chleba třeba s brokolicovou pomazánkou a nic jiného nechce. Koupili jsme asi za 1 100 korun obyčejnou pekárnu a děláme různé druhy chleba. Naposled jsme pekli pivní a Andrejku to strašně bavilo. Když dětem chutná něco zvlášť nezdravého, snažím se z toho udělat hru a vymýšlíme něco, co by chutnalo stejně, ale bylo zdravější. A aby to nikdo nepoznal a bylo to naše tajemství. Dělali jsme třeba tatarku ze sojanézy. A schválně, jestli to tatínek pozná. Tak jsem třeba Andrejku naučila na bílé jogurty. Smetanový slazený nesní, protože jí nechutná, není na něj zvyklá. Pořídili jsme si za 400 korun jogurtovač a děláme domácí jogurty.
- Ale maso jíte...
Ano, ale ne kuřecí, to v naší rodině úplně odmítáme.
- Proč?
Protože kuřata vypěstují za dvacet sedm dní. Chodí po kloubech, vyrostou tak rychle, že ani nestojí na nožičkách. Dostávají troje antibiotika, aby nebyla nemocná, aby nepochcípala. U dětí pak antibiotika od lékaře nezabírají, protože je už mají v sobě z kuřecího masa. Kuřatům se dávají ženské hormony a pak se divíme, že chlapečci mají prsa. Když dostanu slepici od babičky, vylámala bych si na kostech zuby. Ale u těchto kuřat je rozkoušete.
- Teď se už i kuřata začínají pěstovat trochu jinak...
Někdy dostaneme drůbeží maso od známého z venkova nebo koupíme z biochovu, ale to je samozřejmě dražší. Dřív se maso jedlo jednou za týden a lidé byli zdravější. Proto to s masem nepřeháním. Občas koupím biohovězí, králíka, krůtu, někdy i rybu. Snažíme se jíst zdravě, ale nejsem v tom příliš dogmatická. Když si dá Andrejka smažák, nervu jí ho z pusinky. Třeba colu bychom ale Andrejce neobjednali a ji by to ani nenapadlo. Říká "fuj", což je můj nádherný výchovný úspěch. Ale zeleninu ji nenaučím jíst, to se jí nechce. Zato malá Jana je schopná do sebe natřískat spoustu okurek a paprik.
- Čím myslíte, že to je?
Při prvním dítěti jsem nejedla nic sladkého, protože jsem si přečetla, že tím, co jíte v těhotenství, ovlivňujete chuťové buňky miminka. Andrea nemá ráda sladké. Jako prvorodička jsem měla průběh celého těhotenství nastudovaný po hodinách. Při druhém dítěti už v lecčems slevíte, stavěli jsme dům, vůbec jsem neměla čas, takže jsem jedla úplně všechno. A Janička jí také všechno, ale opravdu úplně všechno.
- Co je v současnosti v centru vašeho zájmu?
Máme teď takové třetí miminko - nadační fond, který jsme s manželem založili. Věnujeme se mu opravdu se vší péčí. Náplní jeho činnosti je vymalovávání dětských oddělení nemocnic tak, aby tam nebyly třeba jen žluté stěny. Chceme na stěnách celé pohádkové příběhy. Nedávno jsme vymalovali dětské oddělení v Chrudimi. Záchody jsou tam u lokomotivy, pro jídlo se chodí k husám, které mají košíčky s jídlem, a vrchní sestra je pod tunelem, z něhož vyjíždí mašinka a kolem se pasou krávy. Pan malíř se vrchní sestry ptal, jestli jí nevadí, že bude mít nad sebou krávu, a ona odpověděla: "Ne, namalujte mi tam nějakou hezkou". V Pardubicích je podobně vymalovaná herna u ortopedie a pan doktor tam i ordinuje. Říká třeba: "Běž k myšičce a zase zpátky." Děti se nebojí a je jim tam příjemně a lékaři i sestrám také. Teď končí další projekt - vymalování stropů jednotky intenzívní péče na dětském oddělení, aby se děti koukaly na příběhy a ne jenom do stropu. Získali jsme pro tento projekt sponzora. Je to nádhera, když vidíte zástupce firmy ležet na podlaze, dívat se na strop a vybírat motivy, které by tam mohly být.
- Jak vás to napadlo?
Andrejka byla týden hospitalizovaná v jedné nemocnici, kde bylo hodně bezútěšné prostředí. Domluvili jsme se s malířem Liborem Škrlíkem, který nám vymaloval pokojíček pro Andrejku, zda by to nemohl udělat stejně i v nemocnici. A ukázalo se, že jde o životaschopný projekt, protože lidé jsou ochotní na tuto aktivitu přispívat.
Zdeňka Žádníková: "Zdravá výživa usnadňuje život"
Neplete se vám Ivana občas do soukromého života?
Jaké jsou rozdíly mezi ní a vámi?
Málokteré herečce se podaří zapojit své těhotenství do role a ještě k tomu pak hrát s vlastním dítětem. Když už se vám narodila holčička, proč scenáristky zvolily roli chlapce?
Jak "malej krásnej" Janička snáší natáčení?
Seriál se vysílá dvakrát týdně. To musí být náročné po všech stránkách. Jak probíhá natáčení?
nutné. Scénáře se učím v noci, večer, ve vaně, různě... Ivanu už mám docela osvojenou. Troufám si říct, že vím, jak se chová, jaká má gesta. Teď mě začalo bavit měnit typ, na který jsou diváci zvyklí. Těší mě trochu narušovat pravidla jejího chování, aby nebylo předvídatelné, jak se zatváří, jaké bude mít zabarvení hlasu a že udělá právě tohle. Jde mi o to, aby divák čekal, co se bude dít dál. Režisér Vladimír
Drha je v tomto směru velmi vstřícný. Máme možnost malé volné improvizace, když splňuje účel scény.
Kdo vám hlídá děti, pokud natáčíte?
Baví vás práce v domácnosti?
Jakou kuchyni preferujete?
Poraďte nám nějaký "žádníkovský" recept ...
Takže se dá zcela jistě říci, že vyznáváte zásady správné výživy...
Máte tento názor odjakživa, nebo teprve v posledních letech?
Vypadá to, že pro vás jídlo mnoho neznamená...
Zřejmě je to i změnou stylu života. Málo se sportuje, děti více sedí u počítačů, u televizorů. Jakým sportům se věnujete?
Přesto máte ještě dost dalších aktivit. Jaké?
S manželem prý jste se seznámila, když jste ho učila anglicky. Jak vzal fakt, že místo učitelky jazyků je z vás populární herečka. Nežárlí?
A pokud jde o vaše role u domácnosti Máte je nějak rozdělené?
Potýkáte se někdy s bulvárem?
Televizní seriál Velmi křehké vztahy zřejmě hned tak neskončí, ale uvažujete, co budete dělat dál?
Čeho byste chtěla dosáhnout? Máte nějaké vysněné role?
Pokud byste mohla volit znovu svoji profesi, čím byste chtěla být?
Jaké máte představy o dovolené a jak prožijete zbytek prázdnin?
Foto i na titulu: David Hanykýř
Divadelní múza Thálie si Zdeňku Žádníkovou Volencovou vybrala naprosto neomylně. Útlá brunetka s uhrančivýma očima hraje jak z partesu, báječně zpívá i tančí. S čímž se konec konců u dobré herečky počítá. Kdo ji ale neslyšel vyprávět o rodných východních Čechách, o moc přišel.
Baví mě ženskost
Aby to neměla paní Zdeňka tak jednoduché, po jedné ctnosti a neřesti jsme vybrali i my. A to těžký kalibr - Cudnost a Smyslnost. Smyslnost ale není neřest; rozesmála se.
"Mam ji ráda. Smyslnost je přece nejen v sexu, ale také v jídle, chování, mluvě. To všechno chytré ženy umějí. Ráda pozoruji, když dokážou používat hlavu a tělo mile, vnímavě i rafinovaně, tedy v souhrnu smyslně. Protiví se mi, když to činí po lopatě a vulgárně. Baví mě ženskost a miluju i ženské zbraně.
A co Cudnost, jde s hereckou profesí vůbec dohromady? Paní Zdeňka zůstala v klidu, ji zatím erotické scény míjely. Její seriálová Ivana sice otěhotněla, ale bez zvědavých očí diváků.
Naděje
Proč tuhle ctnost berete, jak říkáte, jako velkou životní šanci?
Protože ji vidím ve svých dětech. Dilema kariéra, nebo rodina mě netrápí. Mám dvě dcery, a zároveň mám ráda svou práci.
To vážně nic nešidíte?
Bývám docela výkonná, ale taky mám paní na úklid. Můj muž ani nechce, abych život propádila s luxem v ruce, a sám navrhl, že si někoho na úklid najmeme. Existují prostě priority, které stojí nad vším ostatním. U nás jsou to děti. Jistě, strávíte tři čtyři roky vařením kašiček, utíráním prdelek a padáte únavou. Ale pak se to přehoupne, z potomků se stanou vaši kamarádi, s nimiž přijde legrace. Moje naděje, Andrejka i Janička, jsou krásně slunečné.
Píle
Vám se ta věčná výkonnost ani trochu nezajídá?
Já vyznávám, že štěstí přeje připraveným, a vždycky se mi to vyplatilo. Když jsem se rozhodla studovat herectví, tatínek to považoval za profesi nepraktickou a velmi nestabilní. Doslova mě donutil, abych si udělala státnici z angličtiny. Nejdřív jsem trucovala, ale dnes už beru tenhle jazyk jako srdeční záležitost. Navíc díky ní nemusím být existenčně úplně závislá jen na herectví.
Angličtina že je srdeční záležitost?
A to doslova, neboť mě seznámila s manželem. Půl roku jsem byla jeho učitelkou. Můj muž pracuje jako ekonom. Naše povolání jsou tedy naprosté mimoběžky a obchodní angličtina zůstává jediné, co máme profesně společného.
Stala jste se vůbec první studentkou, která na DAMU získala za svou diplomku Cenu děkana?
Vybrala jsem si téma První herečky a strávila jsem tři měsíce zavrtaná ve studovně v Klementinu. Drtivá většina materiálů byla dostupná jen v angličtině, a tak jsem překládala a byla šťastná, že dělám něco smysluplného. Velmi mě to bavilo. Ono pátrat po historii hereček a pohnutkách stát se herečkou byla v podstatě zábava. A tátovi jsem tou cenou udělala velkou radost.
{mospagebreak }
Lenost
Až z tě vaší píle trochu mrazí... '
To byste měla vidět, jak jsem "pilná", když se mi do něčeho nechce.
Štědrost
Vraťme se zpět k Braunovým Ctnostem. Co vy a Štědrost, jih jste si také vybrala?
Nemám ráda lidi lakomé ani ty, kteří praktikují jen něco za něco. Taková podmíněná štědrost platí snad jen u dětí, v tomhle demokracii neuznávám. Liberální výchova je podle mne cesta do pekla.
Velkorysost vám tedy cizí není?
Mám ji ráda a myslím, že sama dokážu být velkorysá. Jen. jsem musela trochu přibrzdit. V poslední době mi začalo chodit stále víc e-mailů se žádostmi o peníze - vy je přece máte a já je chci na tohle a na tamto. Stačí mi jen pětačtyřicet, sedmdesát, devadesát tisíc...
Přesto zůstáváte dal štědrá, jen trochu jinak.
Snažím se být užitečná a využít možností a kontaktů, které mám. Založila jsem Nadační fond, mezi jehož hlavní projekty patří výmalba dětských oddělení v nemocnicích. Zatím jsme úspěšně zrealizovali pilotní projekt v chrudimské nemocnici. Nyní pracujeme na obdobné akci pro dětskou JIP v Pardubicích. Naším záměrem je soustředit se na regiony a být aktivní hlavně tam.
Spolu s Blankou Haškovou, uměleckým maskérem Zdeňkem Klikou a fotografkou Alenou Hrbkovou také připravujeme kalendář fotografií, jehož výtěžek připadne na podporu konkrétních projektů našeho nadačního fondu. Rádi bychom v blízké době vydali dětskou ilustrovanou knížku pohádek. Kdo by se chtěl dozvědět více, může navštívit moje stránky - www.zadnikova.cz.
Upřímnost
Vy prý si servítky moc neberete?
Dřív skoro vůbec. Ale nemám ráda upřímnost kontroverzní nebo jen skandální.
Takže pravda za každou cenu, ať to stojí, co to stojí?
Dostala jsem se do stadia, kdy pravdu spíš dávkuju, protože hodně radikální názor často věci uškodí a stejně se nic nezmění. V tom je mi dobrým učitelem můj muž. Párkrát mi to už řekl -no, bylas upřímná, je ti líp? Na, světě přece není buď ryc, nebo nic. Dnes už rozlišuju.
Pýcha
Říkáte, že jste ctižádostivá. K tomu svým způsobem patří pýcha. Je to vaše ctnost, nebo neřest?
Myslím, že pyšná nejsem, pýchu jako lidskou vlastnost nemám ráda. Něco jiného je ale hrdost.
Mívám někdy tendenci vzít si toho na sebe víc, než mohu zvládnout. A potom je to rachot. Všechno, co jsem slíbila, sice splním, ale bývám pak hodně unavená. Vlastním podivnou náturu. Když mám hodně práce, bývám nejšťastnější. To je taková moje neřest i ctnost zároveň.
Závist
Živnou půdou pro závist bývá známá tvář i úspěch. Jaké s tím máte zkušenosti?
Setkávám se s ní, ale ne zcela otevřeně. Líbí se mi krédo Přej a bude ti přáno.
A co vy sama, závidíte?
Taky mě to občas chytne, ale závidím v mezích normálu. Udělám třeba náročný casting na americký film a ono to nevyjde kvůli naprosté banalitě. Roli dostane někdo jiný. A tomu pak upřímně závidím. Ale krásně mě z toho dostane rodina. Mám přece něco víc než jen práci. Prostě ten neúspěch cítím jako normální světa běh. Je mi to líto, ale jenom líto.
Lstivost
Dost jste mě udivila, když jste si vybrala právě tuto nectnost. Pročpak?
Protože ji občas používám při výchově svých dcer. Lstivě na ně uplatňuji, jak říkám, motivační programy za odměnu. Takže moje Andrejka už dlouho odpovídá na otázku, co na ni funguje, slovem MOTIVACE.
Nic ve zlém, ale vaše profese je odedávna spojována s intrikami...
S tím si hlavu nelámu.
---------------------------------------------------------------------
Věřím v člověka
"Ovšem bez toho, že bych někomu vědomě ublížila. Hnát se bez ohledu na okolí za nějakou metou je mi čím dál protivnější, i když se to mnohdy stává normou, protože se rozvolňují hranice slušnosti: Velmi mě například iritovali všichni ti Vyvolení. Z hlediska obchodního výborný artikl, z hlediska lidského pro mě naprosto neakceptovatelné".
Bio-eko-czecho
Dalšími z jejích priorit jsou také racionální výživa a zdravý životní styl.
"Je spousta věcí, s nimiž sama nemůže moc udělat. Třeba s kvalitou ovzduší. Ale určitě nemusím potahovat z cigarety. A já jsem až militantní nekuřák. Stejně tak si přece může sama vybrat, zda a jak často si zacvičím i co budu mít na talíři. Nepatřím mezi vegetariány, ani nekrmím rodinu jen zrním. Kromě kuřecího jím každé maso. Nejraději asi zvěřinu, ale nepohrdnu ani šťavnatým řízkem od naši šumavské babičky. U nás přicházejí na stůl jen kvalitní potraviny, hlavně ve variantě bio. A tak mám pro své holčičky dokonce i bio-piškoty," uvádí sympatická herečka na pravou míru, proč má doma přezdívku bio-eko-czecho.
Racionální životní styl však nebyl její doménou vždycky. Tahle dnes křehká a subtilní mladá žena prošla také obdobím, kdy se prala s kily navíc.
"Dnes prostě víc přemýšlím, co svému tělu dodám, takže, jak říká můj tatínek, umřu nejspíš úplně zdravá."
EVA MÜLLEROVÁ
Už dva roky jí diváci drží palce coby Ivance Rubešové - Hruškové - Sýkorové, která je maminkou tří dětí, co nemá štěstí na chlapy...
Když kdokoliv před několika málo lety zatoužil pohlédnout do tváře svého oblíbeného herce nebo herečky a chtěl si přečíst, co hezkého nedávno řekl, pohroužil se do stránek novin á časopisů. Teď stačí nastartovat počítač, proniknout do internetového světa a televizní a filmový hrdina ihned velmi aktuálně sděluje co zažil, co právě dělá, kam pojede na dovolenou.
Takto jsem si "nastartoval" Zdeňku Žádníkovou a dozvěděl se, že hrála v televizních pohádkách O dobré a zlé vodě, O pyšném panovníkovi, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče nebo Tajemství mořské panny, a že svou velmi dobrou angličtinu uplatnila například v amerických filmech Melting Glass a Ann Frank. O mnoha dalších věcech jsme si pak povídali v jejím novém domě nedaleko Dobříše.
Na divadelní Akademii vystudovala obor loutkové a alternativní herectví, ovšem roli, která ji doposud nejvíc proslavila, je úloha Ivany Kučerové v televizním seriálu Rodinná pouta, nyní transformovaná do Ivany Sýkorové ve Velmi křehkých vztazích. Přesto se cítí být především divadelní herečkou. Hraje na scéně Dejvického divadla, které nese za tvorbu v loňské sezóně titul Divadlo roku. "Mám to své divadlo ráda, ale je fakt, že je v posledních sezónách pozoruji trochu z povzdálí, protože jsem nebyla obsazena v klíčových inscenacích. Jsem teď ve fázi, kterou bych nazvala Děti a televize. Mám tím na mysli čtyřletou Andrejku, bezmála roční Janičku a zmiňované působení v televizních seriálech. Věřím, že od letošního podzimu opět nastane fáze Divadlo, protože se mi po něm stýská."
O dvou holčičkách právě padla zmínka, avšak je tady ještě třetí „dítě", na veřejnosti méně známé. Jmenuje se Syrinx (řecké pojmenování Panovy flétny, jak praví slovník) a tvoří je kvarteto až sexteto hráček na příčnou flétnu. "Vede nás laureátka Pražského jara profesorka Magdalena Bílková, která výjimečným způsobem dokáže vyhledat partitury a připravit pro nás repertoár. Oslovuje autory, kteří píší originální skladby pro náš ansámbl s neobvyklým obsazením."
Na nevyřčenou otázku hned odpovídá: "Například smyčcový kvartet je nádherný, ale obvyklý, kdežto zvuk souboru příčných fléten zní v barokních a renesančních skladbách úžasně. Všechny ostatní holky jsou tak dobré hráčky, že musím cvičit, abych s nimi držela krok. Koncertujeme poměrně často, většinou na akcích charitativního charakteru."
Prostřednictvím debaty o životě herečky se dvěma malými dětmi se dostáváme k domácím rituálům a ke koukání na televizi. "S dětmi se dívám na pohádky a s mužem si nenecháme ujít seriál Zoufalé manželky, ale jinak je to bída. Nebo naopak výhra? Andrejka nás jemně dotlačila ke sledování první řady StarDance, protože jejím snem je, abych si oblékla ty krásné šaty s flitry a šla do televize tancovat. Na druhé straně jsme tatínkovi prakticky zrušily večerní zprávy, protože je to čas, kdy je celá rodina pohromadě."
Celá rodina bude pohromadě také v blížícím se létě, na dovolené, o které už se vedou tu a tam večer debaty. Zdeňka Žádníková nezastírá, že rodičovské představy se od sebe poněkud liší, takže mimoděk zřejmě rozhodnou holky, kterým budou chtít dopřát slunce, vodu, písek a bábovičky. Kde tohle všechno najdou? U moře.
"Žádníci jsou mořští vlci, kdežto já jsem spíš na borůvky. Jenže oni mají v naší rodině převahu, takže pojedeme do Dominikánské republiky, nebo do Egypta, mým mužem velmi milovaného. A jaká je moje představa léta? Do montérek, na traktor a s babičkou do lesa."
Když si ověřuji, že jsem dobře rozuměl a použiji pojem "malotraktor", herečka se ohradí: "Kdepak, velký traktor a čistit les, svážet soušky. Já mám totiž v emblému praktičnost a užitečnost!"
Text a foto: Pavel Veselý
Citlivá místa Zdeňky Žádníkové
Maminka mi chybí
Když se ZDEŇKA VOLENCOVÁ-ŽÁDNÍKOVÁ (32) musela jako Ivanka v seriálu Velmi křehké vztahy vyrovnat s úmrtím manžela, málokdo tušil, že podobnou situaci prožila i ve skutečnosti.
Její otec tehdy studoval a zároveň stavěl v Hradci Králové družstevní byt. „Jezdil za námi jen na víkend. Maminka učila matematiku a dílny a táta má x titulů za jménem i před ním. Nejvýstižněji ho charakterizovala nedávno moje dcera Andrejka, která mu začala říkat Děda Vševěda,“ vzpomíná Zdeňka.
Učitelské dítě
Maminčinou profesí v dětství moc nadšena nebyla. „Jsem učitelské dítě, což je diagnóza pro neoblíbenost. Ze základní školy si pamatuji tu věčnou touhu, aby mě měly děti rády, a jak se mi to nedařilo. Dneska se tomu směji, ale tehdy jsem to mockrát oplakala.“
Až do čtvrté třídy sice měla samé jedničky, ale rozhodně nebyla šprt. „Pak mi vysvědčení pokazila matematika. Geny po rodičích naprosto , jsem klasický humanitní typ s krátkodobou pamětí. Naprosto nespravedlivě jsem později odmaturovala čtyřikrát za jedna,“ přiznává. „Matematika byla tenkrát prvním rokem nepovinná, což mě zachránilo.“
Manžel je můj rytíř
Netušil, že jsem herečka. Dozvěděl se to až později, když jsem mu dala lístky na představení. Do třiceti byl v divadle jen jednou, a to povinně se školou. Nevěřícně na mě zíral. Ráno jsem byla paní učitelka a večer umělkyně. Čtyři měsíce mi to procházelo,“ směje se herečka.
Maminka jí stále moc chybí, ale manžel Radek, který je o tři roky starší, se jí snaží neúplnou rodinu vynahradit. „Je to přesně ten milující rytíř, o kterém jsme snila. Pracuje jako finanční ředitel, jeho obor je na hony vzdálený tomu mému. Výhodou je, že netrpí tvůrčími depresemi nebo nečeká,až ho políbí múza.“
Zdeňka od svatby používá dvě jména. „ Vždycky jsem chtěla zůstat jen Volencová , ale pak jsem potkala Žádníka a ten položil mi jednoduchou otázku – Jak budou naše děti vnímat, že se tatínek s maminkou jmenují každý jinak? – Měl pravdu a já změnila názor. Když jsem zjistila, že čekáme Andrejku, bylo jasné, že to musíme sdělit mému tatínkovi a ten bude očekávat, že ho Radek požádá o mou ruku. Táta si vzal bílou košili, hrál na klavír a já věděla, že jsem se rozhodla správně.“
Věřím homeopatii
Starat se o rodinu, dvě dcery a nový dům , do kterého se konečně přestěhovali z plesnivého nevyhovujícího bytu, není maličkost. Zejména když Zdeňka účinkuje v Dejvickém divadle, kam nastoupila po DAMU, točí seriál Velmi křehké vztahy a navíc hraje v dívčím souboru Syrinx. na příčnou flétnu.
„Holky jsou tak dobré, že musím cvičit jako blázen, abych jim stačila. Na druhou stranu se ráda jednou za týden zavřu do světa Bacha nebo Telemanna, zatímco malá Janička sedí v autosedačce a brouká si.“ Dcerka také dostala roli v seriálu. Hraje sice chlapečka, ale zatím jí to nevadí. „ Štáb a kolegové nad ní občas nevěřícně kroutí hlavou, jak je hodná, a čekají, kdy zabrečí.Je to tmavooký sluníčko“
Herečka se netají tím, že matčina smrt ji donutila vážit si života a zdraví. Přestože je známa tím, že dbá na zdravou výživu, bio stravu nikomu nenutí. „Manžel si přes den dá, na co má chuť, a večer jí s rodinou. Andrejce důsledně vysvětluji, proč chci aby zrovna tohle nepila nebo nejedla a nad lízátkem zavřu oči.Za kvalitní potraviny vydám peníze raději než za svetr ze značkového obchodu.“
Před rokem začala také využívat homeopatie. „Když u dcerky nepomohla klasic-ká medicína, dostala jsem doporučení na doktorku Věru Dolejšovou, předsedkyni homeopatické komory v České republice. Další rýma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo. Zpočátku se zdravotní stav zhorší, ale je třeba vydržet a výsledky se dostaví. Málokdo ví, že před objevem ropy a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, nebo Anglie léčila výhradně tímto způsobem.“
Normální je nekouřit
Volnější režim si dopřeje až na dovolené, kterou rodina stráví u moře. „Děti ocení minidisco, píseček a bábovičky a já zákaz kouření v restauracích. Špatně to snáším. Cigaretu jsem vyzkoušela asi v deseti letech se sestřenicí na půdě. Strejdovi jsme sebraly startky a po třech kouscích mi bylo nanic.“ Zapřísáhlý nekuřák se z ní stal, až když jí otec ukázal v nemocnici na patologii plíce kuřáka. „Byl to velmi odstrašující pohled. Proč bych se měla dobrovolně zabíjet? Doufám, že naše holky kouřit nezačnou, manžel vede odmala kampaň, v důsledku čehož pak Andrejka na ulici mohutně vychovává,“ říká Zdeňka a dodává, že bezohlední kuřáci jsou dnes paradoxně spíš mezi ženami než muži.
Uvítala by zákaz kouření v restauracích. „Když jsme byli v Irsku v rockovém klubu, bylo tam narváno, i když se na cigaretu chodilo ven. Hospody byly plné. Přibyla jim nová klientela – rodiny s dětmi. V Itálii jakbysmet, takže argument, že po zavedení zákazu přijdou restaurace o tržby, je lichý.“
Jak se dívá na názor, že boj proti nikotinu je boj proti svobodě? „Dodnes si pamatuji,jak jsem v osmém měsíci těhotenství seděla s manželem venku na zahrádce jedné pražské pizzerie. Vedle si dvě dámy zapálily a šlo to přímo na náš stůl. Když jsme je slušně požádali, jestli by vydržely nekouřit, než dojíme, odpověděly: No to snad ne! Co sem chodíte, když jste těhotná? A kde byla moje svoboda?“ kroutí hlavou Zdeňka Žádníková. „Doufám, že se zákaz prosadí i u nás. Jsem ráda, že jsme členy Evropské unie, protože jinak by to v Čechách nikdy nenastalo.“
7 otázek
pro Zdeňku Volencovou-Žádníkovou
Minulý týden jsem si koupila hnědý plášť, nákup mi trval asi dvě minuty, víc mi Jana nedovolila, protože měla hlad.
2. Jakou nejlepší radu jste dostala?
Od svého tatínka, který mi nikdy nic striktně nezakazoval. Jen řekl - hluboce ti to nedoporučuji, ale dělej, jak myslíš. To vás donutí o věci přemýšlet. V devadesáti devíti procentech měl pravdu. Závažná rozhodnutí s ním pro jistotu konzultuji, pravděpodobnost maléru se tím zmenšuje.
3. Co byste chtěla znovu zažít?
Vlastní svatbu. Byla bych už klidnější a dokázala bych si ji ještě víc užít.
4. Máte neřest, které se nechcete zbavit?
To si nechám pro sebe.
5. Které tři věci obdivujete na mužích?
Když zůstanou po celý život rytíři ve zbroji, spolehliví a milující.
6. Jak byste chtěla strávit poslední den života?
To je až za dlouho…
7. Na co si uděláte vždycky čas?
Na svou babičku na Šumavě. Zavzpomínáme na dědu, zastřihnu jí to krásný sněhobílý mikádo, pomluvíme politiky, uvaříme kynuté knedlíky v páře, zase mě nenechá ani umýt nádobí, naloží mi auto zeleninou a mraženými jahodami a já se těším, až ji zase obejmu.
- Matky z povolání
- Přepis chatu na www.blesk.cz
- Své děti vychovávám podle Jana Ámose
- Co můžeme ovlivnit
- Konec Rodinných pout
- Dům už jsem dodělala
- Maminčin rozhovor
- Ještě chlapečka? Proč ne?
- Na porodní sál s dokonalým make-upem
- Mám dítě pracanta
- Budu se učit "pařit "!
- Společné hraní je velká radost
- Moje rodinné štěstí
- Žena s nálepkou "BIO"
- Pouta-zejména rodinná ...
- Je seriálová Ivana "biožena"?
- Rodinná pouta
- Jsem pleva
- Maminčin rozhovor
- Funguju jako chlap
- Zdendo, běž si zacvičit
- Sen o Queen Mary
- Pravda o...
- Až moc hezká pro film
- Zdeňka se postele nebojí