Je to tak trochu moje druhá identita. Tomu se neubráním, ale jsou důležitější věci na světě než se trápit nad tím, jestli jsem v nějaké herecké škatulce. Pro hodně lidí jsem Ivana, ale většinou mě oslovují paní Žádníková. Zájem mě samozřejmě těší a snažím se dělat čest svému jménu. A doma je Ivanka příjemné zpestření úterního a čtvrtečního večera.

Ivana někdy reaguje hloupoučce, což doufám není můj případ. Také má víc dětí. V tom ji nikdy nemůžu dohonit, pořád bude o jedno napřed. Pokud jde o vztahy, je třtinou ve větru se klátící. Já mám velké štěstí na hodné lidi kolem sebe i na hodné chlapy. A šťastné manželství. Podobné jsme si snad v tom, že se nebere moc vážně, já taky ne. To je náš společný rys.

Moje otěhotnění přišlo v době, kdy už byly napsané a schválené scénáře s narozením chlapečka. Možná se to mohlo změnit, autorky se mě ptaly, co čekám, jenže s manželem jsme netoužili vědět to předem. Tak jsem řekla, ať ve scénáři nechají kluka. A narodila se mi holčička. Musím ale říct, že teď nikdo neřekne jinak než "to je krásnej Janička". Vždycky se tak v půlce věty zarazí, protože ona opravdu vypadá jako chlapeček. Vlásky jí trošku stříháme, ale jen tak, aby se z nich dalo vyčesat klučičí číro. Náušnice jí záměrně nechci dávat. Nemá je ani Andrejka. Sama jsem s tím měla velký problém. V deseti letech mně naši nechali propíchnout uši. Při druhém jsem se tak bála, že jsem cukla, takže vpich mám níž a doktor mi porušil dráhu očního nervu, čímž se mi během dvou měsíců zhoršil zrak o pár dioptrií. Říkám, že když už nám to příroda nezařídila, tak proč mít uměle propíchnuté uši?

Výborně. Natáčí od dvou měsíců, takže na prostředí, lidi i světla je zvyklá. Vše vnímá normálně. Žádné problémy s ní nikdy nebyly. Když je napsáno ve scénáři, že je pokakaná, tak ona se do dvou minut pokaká. Opravdu. Je neskutečná. Teď jsme měli delší pauzu, mění se ateliéry, točit se bude v nových dekoracích, tak jsem na ni zvědavá. Už mluví a běhá. Myslím, že ještě tak půl roku a dostane "psanou" roli.

Točilo se po dvanácti dílech naráz, teď v nové produkci půjde o bloky osmidílné, což je lepší, protože na obrazy budeme mít víc času. Někdy se dělalo i dvacet scén za den. Bylo to zejména pro štáb velmi únavné. Ten musí být "na place" pořád, herci mají stanovené dny. Točí se po prostředích, někdy dějově na přeskáčku. Je to velmi individuální. Seriál není film. Vše musí běžet, na opakování scén není čas. Znamená to umět perfektně text, přesně vědět, co chceme zahrát. Pokud máme nějaký nápad, musíme s ním přijít hned. Mám vycvičenou krátkodobou rychlou paměť, což je pro herce hrajícího v seriálech
nutné. Scénáře se učím v noci, večer, ve vaně, různě... Ivanu už mám docela osvojenou. Troufám si říct, že vím, jak se chová, jaká má gesta. Teď mě začalo bavit měnit typ, na který jsou diváci zvyklí. Těší mě trochu narušovat pravidla jejího chování, aby nebylo předvídatelné, jak se zatváří, jaké bude mít zabarvení hlasu a že udělá právě tohle. Jde mi o to, aby divák čekal, co se bude dít dál. Režisér Vladimír
Drha je v tomto směru velmi vstřícný. Máme možnost malé volné improvizace, když splňuje účel scény.

Začíná to být docela náročné. Bydlíme dohromady s manželovou maminkou, babičkou Alenkou. Ta nám hodně pomáhá, ale malý roční "drak" je neskutečný a do toho pětiletá "koncentrovaná otázka" Andrea. Sice chodí do školky, ale to nestačí. Mám chůvu Mílu, která už mi hlídala Andrejku. Když jsou pohromadě obě holky, tak má co dělat. Musíme si dobře organizovat čas. Je to i o logistice. Když natáčím, Andrejku bud' hlídá babička, nebo je ve školce. Při natáčení s Janičkou je Míla s námi. To by jinak nešlo. Musím mít čas na maskérnu, prostor na přípravu s kolegy. Janičku mi podle potřeby Míla přiveze nebo přivede na scénu.

Ne, ale co se dá dělat. Třeba včera jsem čtyři a půl hodiny žehlila. Mezitím jsem v televizi odkoukala Velmi křehké vztahy. Nemám žehlení ráda a ani televize mi u toho nepomůže. Takže milé čtenářky a milí čtenáři. Pokud vystupuji v televizi, tak si buďte jistí, že v reálném životě mám před sebou žehlicí prkno a dělám tuto ryze praktickou a bohulibou činnost. Ráda vařím.

Velmi jednoduchou. Když se řekne rafinovaná kuchyně, tak trošku znejistím, protože mi přijde, že jakmile dáte hodně moc dobrých věcí dohromady, tak žaludek leda zblbnete. Člověk není stavěný na to, aby nakombinoval ovoce, zeleninu, sacharidy a bílkoviny dohromady. Když to vše dáte na talíř a sníte, tak trávíte devět hodin. Pokud máte na mysli rozdělení na kuchyň francouzskou, italskou, českou či jinou, tak můj muž říká, že doma máme kuchyň "žádníkovskou".

Máme rádi ryby, takže třeba lososa s koprovým dipem. Běžně ho upeču a pak přeleju omáčkou, kterou udělám tak, že do sojanézy zamíchám kopr. Přílohou může být kuskus nebo jen zelenina. Teď v létě jíme hodně zeleniny na nejrůznější způsoby - ratatouie z cukety s rajčaty, paprikami a sezamovým semínkem. Když se zeptám:" Co byste chtěli, guláš nebo zeleninu?" manžel zcela jistě řekne zeleninu. Na zahradě mám nejrůznější bylinky, užívám je na doplnění. 

Vyznávám, protože usnadňují život. Brání nemocím, únavě. Myslím si, že je rozumné jíst trochu uváženě. Já třeba nemusím mít knedlo-vepřo-zelo. Pečenou kachnu si dám, ale bez kůže, sním jen suché maso. Manžel si vyzkoušel, že po jídle lehčího charakteru je mu lépe. Myslím si, že on má svá klasická jídla k obědu v práci, doma pak "přežije" tu moji zdravou výživu. Nepreferuju ji jen z důvodu, že je zdravá, ale nám všem i chutná. Je to spojení příjemného s užitečným. V současnosti se biopotraviny skloňují ve všech pádech, trh vycítil příležitost. Stále větší procento lidí se zajímá o to, zda jí zdravě.

Už naše maminka takhle žila a vedla nás ke zdravé stravě. Se sestrou jsme třeba nikdy nedostávaly ke svačině salámy, vždycky jen tvrdé sýry. Vzpomínám si, jak jsme ve škole o přestávkách chtěly "čenžovat" svačiny. Samozřejmě, spolužáci měli ty "vysočiny", vonělo to kolem, a my pořád chleby se sýrem. Mamka pekla dorty jen k narozeninám. Takže vzor si každý nese z rodiny. Třeba mě dnes ani nenapadne jít do cukrárny koupit zákusky. Peču dorty k narozeninám. Jako maminka.

Naopak. Já miluju jídlo. Kdybych si měla vybrat mezi tím, jestli jít do obchodu s oblečením, nebo s nějakými dobrůtkami, tak u mě delikatesy vyhrají. Mám čerstvý, ne moc příjemný, zážitek. Po čtyřech letech jsem konečně vyjela " na dovolenou s celou rodinou do hotelu k moři. Byla jsem přes kvapená, že zhruba sedmdesát procent dětí tu bylo obézních. Jen třicet procent jich bylo normálních. Když jsem tu byla naposledy před čtyřmi lety, poměr byl obrácený. Tak rychle se to změnilo. S manželem jsme žasli nad těmi dětskými "pneumatikami" a Andrejku skoro hlídali, co jí, protože ona také ráda baští. Co mě ještě nemile překvapilo, když se mi nedávno dostal do ruky jeden magazín s nabídkou oblečení. Byla tam móda pro děti dokonce ve velikostech XXL jako běžná norma, nikoliv něco neobyčejného. Obezita je časovaná bomba.

Dříve jsem cvičila pravidelně, teď při kombinování s hlídáním dětí to není tak snadné. Doba, kdy Janička spala a já jezdila doma na rotopedu, je nenávratně pryč. Teď běhám za tím malým "torpédem" po bytě. Ale tomu neříkám tělocvik. Usoudila jsem, že musím chodit do fitnessu a cvičit cíleně. Trenér mi rozepsal cviky vlastně hned po porodu, abych se dostala zpět na svoji váhu. Jinak hraji tenis, jezdím na kole a ráda chodím na taneční aerobik. Na víc nemám čas.

Ne, přála jsem si být paní učitelkou jako moje maminka. Tatínek je vystudovaný farmaceut, takže profese herce je  víceméně děsila. Chtěli, abych vystudovala pedagogickou fakultu a učila. Bydleli jsme v Hradci Králové a často jsme chodily do loutkového divadla Drak. Mojí touhou bylo tam hrát, tak jsem šla studovat do Prahy loutkoherectví na DAMU. Ve třetím ročníku jsme celý soubor přešli do Dejvického divadla. Odehráli jsme asi dvě pohádky s loutkami, pak celý soubor vyprofiloval jako činoherní a u toho zůstalo. Dramaturgie Dejvického divadla je výborná, těší mě tam hrát. Mám divadlo ráda.

Hraju na příčnou flétnu. Začala jsem asi ve třinácti letech. Každý pátek chodím na hodiny flétny k paní profesorce Bílkové. Mám dokonce žákovskou knížku a dostávám známky, obvykle jedničky. Když je to horší, tak proto, že jsem unavená. Pak paní profesorka volá mému muži, že se potřebuju vyspat, ať na mě dohlídne. Pravidelně koncertujeme s komorním souborem Syrinx. Naposledy jsme hrály v krásném kostele z roku 1357 v Litomyšli. Nádherná akustika, výborné publikum... Pokud jde o divadlo, jsem už léta členkou Dejvického divadla. Hraju v Bratrech Karamazových. V příští sezóně bych měla zkoušet něco nového, tak uvidím, jak to s těma robátkama zvládneme.

Můj muž je typ manžela, který je šťastný, když jeho žena je šťastná. Je velkorysý a trpělivý. Máme diametrálně odlišné profese. On je ve svém oboru dobrý, je spokojený, takže mezi sebou nemáme žádné tlaky, kdo je lepší nebo horší. Pohled z druhého břehu, jinýma očima, to je občas užitečné nebo i k po-bavení. Manžel mi také pomáhal založit nadační fond. Je zaměřený na podporu projektů a aktivit sociálně zdravotního charakteru. Staráme se například o zkulturnění prostředí v dětských odděleních nemocnic třeba zajištěním vymalování stěn hezkými kresbami. O tom všem se můžete dočíst na našich webových stránkách www.zadnikova.cz. V tom mě hodně manžel podporuje.

Spíše si pomáháme vzájemně. Manžel někdy vaří, zejména rád dělá ryby. Ale hlavně uspává Andrejku a vypráví pohádky. Teď mají oblíbenou Zeleninovou, což je přetransformovaná Perníková chaloupka. Místo z perníku je ze zeleniny, roste tam smažák, místo komínu má okurku, v bazénu kečup a podobně. To ji strašně baví.

Moc ne, protože bulvár mě hodnotí jako člověka, který je monogamní, bezskandální, se spokojeným manželstvím, tím jsem pro něj hluboce nezajímavá. To jsou informace, které si přečtete jednou, ale podruhé už vás nezajímají. Lidské štěstí nikoho moc nezajímá. A já to redaktorům nikdy nezapomenu připomenout. Jsem pro ně koncentrovaná nuda.

Reaguji přítomným okamžikem. Dlouho plánované akce většinou nevyjdou a pak vám život přinese třeba takový obrat, že se ani nestačíte divit.

Chtěla bych si zahrát v dobrém filmu. Nejraději nějakou dobovku, po tom se mi stýská. Naposledy jsem točila pro Němce císařovnu Zitu, moc jsem si to užila. Shakespeare má nádherné hry, nádherné role. Už jsem si to zkusila na jevišti, když jsem hrála Olívii ve Večeru tříkrálovém v Dejvickém divadle. Tak něco takového bych brala i ve filmu.

Asi bych šla studovat, možná  mezinárodní vztahy nebo obor  překladatelství, zajímala by mě taky původní anglická literatura. Někdy  mám pocit, že mi vzdělání skončilo příliš brzy, tak bych v tom ráda ještě  pokračovala. Časem si nějaké studium  najdu, ale teď s dětmi to není možné. S mužem plánujeme, jen co holky  trošku povyrostou, rodinný jazykový  pobyt v Anglii nebo v Americe. Případně by jel studovat jen on a my  bychom ho doprovázely. To vidím  jako velmi reálnou vizi.

Moje představy o dovolené jsou jiné, než si teď můžu s dětmi dovolit. Líbí se mi nevědět, kde budu ten den spát, řešit věci nahodile. Mám to slíbeno, až děti trochu odrostou, na to se těším. Vzhledem k tomu, že chceme ještě jedno dítě, tak se taková dovolená zatím rýsuje v nedohlednu. Nemyslete si, netrvám na tom, že bych chtěla ještě chlapečka. Klidně i třetí holku. Mně je ženský svět blízký, mám ho ráda, vím přesně, co mě očekává. Pokud jde o zbytek letošních prázdnin, tak v srpnu pojedu k přátelům do Františkových Lázní, pak s dětmi za babičkou na Šumavu, tam se velmi těším. A budeme natáčet a natáčet Velmi křehké vztahy. Vždy v televizi běží celé prázdniny.