Je seriálová Ivana "biožena" ?

Povídáme si s herečkou Zdeňkou Žádníkovou (31 let) o práci, o slávě, o soukromém životě a názorech, o lásce..., o životě.
Důvěrně ji znáte z televizního seriálu Rodinná pouta jako Ivanu. Dostala v něm roli, která jí sedla na tělo. Přišla na konkurz, zahrála opileckou scénku, jak si přáli, a druhý den jí volali: Bereme tě.

Bylo to těžké?
Dva dny před tím jsem nespala, ne kvůli cas­tingu, ale dceři prostě rostly zoubky. Takže asi už tím jsem byla jakýmsi prototypem seri­álové Ivany maminky. Paradoxem je, že nikdy v životě jsem nebyla opilá, přesto jsem zřejmě působila věrohodně. Jen za mnou za­klaply dveře, věděla jsem, že to vyšlo. A sku­tečně, roli jsem dostala.
A nastalo rozhodování, jak skloubit 14měsíční miminko s natáčením a s mojí prací v Dejvic­kém divadle. Angažmá jsem tu dostala hned po škole a od té doby už uplynulo deset let. Seri­ál se totiž točil v kuse deset dní, na place jsme byli ze začátku od půl šesté do deseti do ve­čera a kolikrát se mi nevyplatilo ani jezdit do­mů. Bydlíme totiž v Mníšku pod Brdy, a tak jsem občas přespávala v jednom holešovic­kém kostelu, což se manželovi moc nelíbilo. Ted' doufám, že se už brzy postěhujeme do na­šeho nového domečku. V současné době byd­líme v bytě 1 +1 s plísní, takže se těšíme, že to provizorium vyměníme za něco suchého.

Znamená to, že máte o starost víc. Kdo z vás dohlíží na stavbu?
Můj muž, na mě přijde řada až dojde na dlaž­bu, kuchyně atd. Ale vy se ptáte na stavební dozor, a ten nemáme, není třeba. Stavíme to­tiž montovanou dřevostavbu na klíč od jedné moravské firmy. Musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádným problémem. Co řeknou, to splní. A v dnešní vlčí době, je to zázrak. Mě osobně je sympatické, že v této firmě nepra­cují cizí dělníci, máte tedy jistotu, že na stav­bu přijde člověk, který je na danou práci od­borník. Vždycky, když se přijdeme podívat, přibude tam něco nového a těší nás, že to ne­jsou vyhozené peníze. My s manželem jsme vyrůstali v paneláku na sídlišti, hodně oba pra­cujeme a nemáme čas dohlížet na něco, če­mu ani nerozumíme. Když jsme se rozhodli stavět, všichni známí nás strašili, ale zatím jsme velmi spokojení, no ještě nedošlo na ty dlaždičky.... Bio vápennou malířskou barvu už chlapi rozdejchali, ted' se ještě dozví, že ba­revné odstíny se budou míchat na místě z pří­rodních pigmentů a kaseinového mléka . Fir­mu nám doporučili známí ze Zlína a zvolili jsme si ji také proto, že staví ekologické domy. I ce­na je přijatelná. Divím, se, proč lidé nevolí ten­to způsob stavby častěji, vždyť podobné do­my se staví v Norsku, Švédsku, Finsku, Americe zcela běžně. Navíc po dokončení ne­poznáte, že je to dřevěný dům, také má stej­nou životnost jako zděný a nemusím se obá­vat plísní. O izolačních vlastnostech nemluvě. Stavba trvá 6 -7 měsíců, u některých typů jen čtyři. V únoru budeme bydlet.

 

Jak si domeček zařídíte?
Staví se tak, aby se v něm dobře bydlelo, hodně prostoru a světla, málo nábytku. Dělá­me ho hlavně pro děti, aby tam mohly běhat i jezdit bez toho, že bych byla nervózní, že ně­co shodí a pod. Proto volím dlažbu, kerami­ku, přírodní linoleum, jednoduché, barevné materiály. Oba máme hrozně rádi mateřské školky, je nám tam dobře. Když jde manžel pro Andrejku, kolikrát se tam zdrží i hodinu. Myslím, že nějaký hightech styl nám nehrozí.

Čím je manžel? Jakou má profesi?
Je ekonom, studoval obor finance, takže všechny záležitosti kolem smluv a plateb má na starosti on, tomuhle nerozumím. Ale jak při­jde řeč na izolace, studny, podlahy, barvy, to jsem na tom zase o něco líp já.

O čem si spolu povídáte, když jste tak rozdílné typy?
Jo, to se mě často ptají, o čem si my dva po­vídáme (smích)! No, musím vám říct, že velmi často o divadle a vůbec o umění. Zpočátku můj muž naslouchal, já jsem vyprávěla, a dnes je to naopak. V poslední době jsme lehce mo­notematičtí, když se staví dům, tak je to ale pochopitelné.

Máte malou dcerku, jaká je, po ma­mince nebo po tátovi...
Andrejka je strašně proměnlivá, každý den ji­ná. Jsem velmi překvapená, jak tříleté děti do­kážou vstřebávat spoustu informací, mají ob­rovskou kapacitu neustále se učit. Je šťastné dítě, nemá problém se školkou a děti ji mají rá­dy. Je v pohodě snad i proto, že chodí do spe­ciální školky s názvem Pohoda, kde jsou ve tří­dě děti různého věku. Mají svého kapitána, který je vede. Prostředí i vztahy jsou tam velmi milé a přátelské i zásluhou moc sympatických učitelek, které tuto práci dělají rády a s láskou. Když Andrejka onemocněla, tak se jednomu chlapečkovi po ní zastesklo a namaloval jí ob­rázek. K tomu se připojily i další děti, takže má­me pro Andrejku zvláštní obálku, kde jsou ob­rázky s autíčky a srdíčky s podpisy od dětských kamarádů. Normálně mě to dojalo.

Váš manžel je podle vyprávěni správný chlap, jakého by si přála každá žena. Má nějaké roupy? Prozraďte to na něj!
Jo, teletext! Vydrží pročítat stránky sportu na teletextu pěkně dlouho. Televizi sice máme jednu, ale kupodivu se nehádáme, protože te­levizní pořady sledujeme minimálně. Kame­nem úrazu jsou naše společné dovolené. Když bych se třeba vešla do nějakého termínu, tak i v den odletu mám představení. A v létě jez­dit k moři s malým dítětem nechceme, je tam strašné vedro. Máme rádi léto tady doma. Na­víc já dávám přednost poznávacím nebo spor­tovním zájezdům, na rozdí1 od mého manže­la, který je zamilovaný do Egypta, takže třikrát do týdne se "opaluje" na Internetu nebo v ka­talogu cestovních kanceláří. A dovolím si tvr­dit, že zná perfektně všechny hotely v Egyp­tě. Také tam už několikrát byl a v podstatě už by mohl dělat prodejce pobytových zájezdů. Tvrdí, že je to ideální dovolená pro rodiče s dět­mi. Oba dva milují ten svět hotelů, večerního minidiska, píseček, bábovičky, moříčko, kdež­to u mne třetí den nastává krize a oba vědí, že maminku musí něčím zaměstnat. Třeba spor­tem. Je to taková moje nutnost už od jedna­dvaceti let.

Odkud pocházíte?
Vyrůstala jsem v Hradci Králové a chodila na gymnázium Boženy Němcově. Ted' zrovna jsem nedorazila na třídní sraz, zůstala jsem vi­set s nepojízdným autem na dálnici, hrozně mě to mrzelo. Hradec mám ráda, je to široké město, vzdušné a příjemné, dodnes se tam rá­da vracím.

Kde jste se seznámila s manželem?
Tady v Praze, učila jsem ho obchodní ang­ličtinu. Studovala jsem na DAMU a přivydě­lávala si výukou angličtiny. Nikdy jsem ne­chtěla dávat hodiny chlapům, protože jsou poněkud problematičtí. Ale stalo se, a tak ráno před školou jsme měli hodinu angličtiny, on psal domácí úkoly, já ho zkoušela a dlou­ho jsme si důsledně vykali. V té době mě ani náhodou nenapadlo, že je to můj budoucí manžel. Vše šlo postupně. A myslím si, že to bylo jen dobře. Obvykle prudké vzplanutí a náhlý nával lásky, nemá dlouhého trvání. A po pěti letech společného manželství mu­sím říct, že jsem do něj zamilovaná pořád stejně, možná ještě víc.