"Když mě zvali na casting, říkala jsem si, že nejsem žádnej rachitickej typ, to přece nemůžu hrát! Pak upřesnili, že jde o baletku se dvěma dětmi, což mě uklidnilo. Přidala jsem si trochu strečinku, a tak si můžu dovolit do role pár "baletních" věcí dát. Snad to vypadá věrohodně!" Výše zmíněný provaz ještě donedávna nezvládla, a momentálně už se učí salto! "Konzultovat chodím ke kamarádce Kláře, která balet vystudovala. V květnu se začne točit druhá řada RODINNÝCH POUT a já bych do ní chtěla opravdové baletní číslo zasunout. Chci docílit, aby si i ten, kdo baletu rozumí, řekl: "Jo, těch deset vteřin bylo docela dobrý baletní číslo." Ale je to strašná dřina."

V dětství ji rodiče do sportu hodně tlačili. "Sestra Andrea hrála výborně volejbal, já nanejvýš tak vybíjenou," směje se Zdeňka při vzpomínce na averzi ke kolektivním sportům. "Bylo to strašný, naši, kteří moc nesportovali, mě pořád někam přihlašovali, a mě to vůbec nebavilo. Radši jsem někde zalezla se šesti chleby a s knížkou a třeba osm hodin v kuse jsem četla. Přelouskala jsem ledacos, ve dvanácti kupříkladu Hemingwaye, což dodnes nechápu."
Když to nešlo v kolektivu, zkusila individuální sporty. Třeba orientační běh. "Běžela jsem čtyřikrát a čtyřikrát jsem totálně zabloudila. Cílem jsem proběhla pouze jednou, ale jen díky tomu, že jsem si trať zkrátila zhruba o dvanáct kilometrů. Pořadatelé teprve stavěli bránu s cílovou páskou, a já už probíhala." Chvíli hrála badminton – čtyřhru, a pak přece jen – po příkladu sestry – zkusila volejbal. "Ale nebavil mě, a když jsem nebyla nejlepší, skončila jsem. Tohle všechno se odehrálo v mých deseti až patnácti letech. Pak jsem začala růst do holky, soustředila se na duchovno a na divadlo, a sport šel stranou."
Během studia na DAMU točila pohádku s Ondřejem Vetchým a platonicky se do něj zamilovala. "Protože do něj se nelze nezamilovat. Měl tehdy přítelkyni Irenu, která skončila pátá v Miss fitness. Skamarádili jsme se a Ondra do mě hučel, ať to zkusím. Do posilovny mě do té doby nikdo nedostal! Nakonec jsem to zkusila a dodnes si pamatuju na první návštěvu fitness na Palmovce. Bunkr, normální protiletecký kryt! Vešla jsem tam, sklepení v červenočerných barvách, odkud se ozývaly všelijaké zvuky, steny a výkřiky: ‚Makej! Makej! Musíš!‘ Vyděsila jsem se, ale ‚vysvalenej‘ chlapík na recepci už o mně věděl. Prošla jsem kolem posilovny, nakoukla dovnitř a ten pán mi říkal: ‚Ne slečno, sem nepatříte, vy půjdete do jiného sálu.‘"
Stala se z ní vášnivá cvičenka. Zhubla třináct kilo, najednou jí byl kus festovní holky. "Bylo to lákavé. Úplně jsem se proměnila, začala jsem ovládat svoje tělo, a to je hrozně příjemný pocit." Posilování ji chytlo natolik, že ji začali lanařit, aby se kulturistice věnovala profesionálně. Úspěch by byl nejspíš zaručen, její obličej s jemnými ženskými rysy byl mezi kulturistkami spíš výjimkou… "Asi čtyři měsíce jsem makala hodně intenzivně. Rychle jsem nabrala svalovou hmotu, a když jsem začala vypadat jako chlap, skončila jsem. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla naordinovanou rýsovací dietu, jsem pochopila, že tohle už je bláznovství. Že to, co se svým tělem podnikám, je příliš. Dneska už mám ruce poloviční, ale stejně jsou na mně dominantní. A to nechci! Člověk udělá ledacos, aby vypadal dobře, ale já se nechci celý život zabývat tréninkem, jídlem a kaloriemi. Sklouzla jsem do toho natolik, že klidně můžu sloužit jako poradenská služba, když někdo potřebuje pomoc. I když – co si budeme povídat! Pro ženské platí při hubnutí jednoznačné pravidlo: cvičit a moc nebaštit!"
Ale cvičení a posilování jí hodně pomohlo. Když se jí narodila dcera Andrejka, zádové svaly a další partie, s nimiž mívají maminky po porodu problémy, byly v pohodě. "S dítětem začíná život od nuly. Postupně posouváte hranici toho, co si můžete s jeho narůstajícím věkem dovolit. Nejdřív nic, kojila jsem, pak jsem si šla zacvičit, zaběhat, manžela jsem přitáhla ke kolu. S Andrejkou vstávám brzy, a i když třeba dopoledne něco točím, jdu si od sedmi na hodinu zaběhat na pás. Dřív mi to připadalo stupidní, smála jsem se, ale dneska vím, že to je špičkový pás, odpružený, že si nezničím kotníky a kolena, nenastydnu, nedostanu rýmu. Když se po ránu proběhnu nebo si zacvičím, přijdu do studia či na zkoušku s čistou hlavou a funguju úplně jinak."
Stejně jako v případě mnoha jejích sportovně založených kolegů a kolegyň, i Zdeňka žehrá na čas. "Škrábu ho, kde se dá, někdy se dostanu do posilovny třikrát týdně, jindy mám třeba čtrnáctidenní pauzu. A když nějakou chvilku vyšetřím, jsem radši doma. Na prvním místě je Andrejka. Rozhodně si nemůžu naplánovat tréninky a všechno ostatní tomu přizpůsobit. To šlo dřív, teď už ne."