V sedmnácti letech jí totiž zemřela na rakovinu maminka. Nikdy to nepřebolí.Když vás něco podobného potká, vnímáte jen  tu bezmoc, vztek a obrovskou prázdnotu. Hledala jsem útěchu v práci, která na mě spolehlivě zabírá. Diář plný úkolů, čas rozdělený po hodinách, brigády, které člověku nedají čas se zastavit. Dnes mám naštěstí dvě krásné holky a hodného muže, ale stále lituji, že přišly o skvělou babičku,“ prozrazuje herečka, která až do čtyř let bydlela s maminkou u prarodičů v České Třebové.
    Její otec tehdy studoval a zároveň stavěl v Hradci Králové družstevní byt. „Jezdil za námi jen na víkend. Maminka učila matematiku a dílny a táta má x titulů za jménem i před ním. Nejvýstižněji ho charakterizovala nedávno moje dcera Andrejka, která mu začala říkat Děda Vševěda,“ vzpomíná Zdeňka.

    Po rodičích tedy herecký talent nezdědila. „Divadlo hrávala moje babička ze Šumavy. Byla velmi krásná a lítali za ní všichni kluci z okolí. Přestože měla moře nápadníků a výhodné partie v Praze, kam  na zimu jezdila do služby, zůstala na Šumavě a vedla hospodářství. Letos oslaví osmdesátiny a stále pracuje. Když se jí narodili tři synové, divadlo skončilo. Jako první široko daleko jim koupila klavír, což  byla tenkrát velká vzácnost.“
    Maminčinou profesí v dětství moc nadšena nebyla. „Jsem učitelské dítě, což je diagnóza pro neoblíbenost. Ze základní školy si pamatuji tu věčnou touhu, aby mě měly děti rády, a jak se mi to nedařilo. Dneska se tomu směji, ale tehdy jsem to mockrát oplakala.“
    Až do čtvrté třídy  sice měla samé jedničky, ale rozhodně  nebyla šprt. „Pak mi vysvědčení pokazila matematika. Geny po rodičích naprosto , jsem klasický humanitní typ s krátkodobou pamětí. Naprosto nespravedlivě jsem později odmaturovala čtyřikrát za jedna,“ přiznává. „Matematika byla tenkrát prvním rokem nepovinná, což mě zachránilo.“

    Seznámili jsme se spolu na hodinách obchodní angličtiny při překládání výrazů  jako optimalizace stavu oběžných aktiv a krátkodobých pasiv při dynamicky rostoucích tržbách.
Netušil, že jsem herečka. Dozvěděl se to až později, když jsem mu dala lístky na představení. Do třiceti  byl v divadle jen jednou, a to povinně se školou. Nevěřícně na mě zíral. Ráno jsem byla  paní učitelka a večer  umělkyně. Čtyři měsíce mi to procházelo,“ směje se herečka.
    Maminka jí stále moc chybí, ale manžel Radek, který je o tři roky starší, se jí snaží neúplnou rodinu vynahradit. „Je to přesně ten milující rytíř, o kterém jsme snila. Pracuje jako finanční ředitel, jeho obor je na hony vzdálený tomu mému. Výhodou je, že netrpí  tvůrčími depresemi nebo nečeká,až ho políbí múza.“
    Zdeňka od svatby používá dvě jména. „ Vždycky jsem chtěla zůstat jen Volencová , ale pak jsem potkala Žádníka a ten položil mi jednoduchou otázku – Jak budou naše děti vnímat, že se tatínek s maminkou jmenují každý jinak? – Měl pravdu a já změnila názor. Když jsem zjistila, že čekáme Andrejku, bylo jasné, že to musíme sdělit mému tatínkovi a ten bude očekávat, že ho Radek požádá o mou ruku.  Táta si vzal bílou košili, hrál na klavír a já věděla, že jsem se rozhodla správně.“

    Starat se o rodinu, dvě dcery a nový dům , do kterého se konečně přestěhovali z plesnivého nevyhovujícího bytu, není maličkost. Zejména když Zdeňka účinkuje v Dejvickém divadle, kam nastoupila po DAMU, točí seriál Velmi křehké vztahy a navíc hraje v dívčím souboru Syrinx. na příčnou flétnu.  
    „Holky jsou tak dobré, že musím cvičit jako blázen, abych jim stačila. Na druhou stranu se ráda jednou za týden zavřu do světa Bacha nebo Telemanna, zatímco malá Janička sedí v autosedačce a brouká si.“ Dcerka také dostala roli v seriálu. Hraje sice chlapečka, ale zatím jí to nevadí. „ Štáb a kolegové nad ní občas nevěřícně kroutí hlavou, jak je hodná, a čekají, kdy zabrečí.Je to tmavooký sluníčko“
    Herečka se netají tím, že matčina smrt ji donutila vážit si života a zdraví. Přestože je známa tím, že dbá na zdravou výživu,  bio stravu nikomu nenutí. „Manžel si přes den dá, na co má chuť, a večer jí s rodinou. Andrejce důsledně vysvětluji, proč chci aby zrovna tohle  nepila nebo nejedla a nad lízátkem zavřu oči.Za kvalitní potraviny vydám peníze raději než za svetr ze značkového obchodu.“
    Před rokem začala také využívat homeopatie. „Když u dcerky nepomohla klasic-ká medicína, dostala jsem doporučení na  doktorku Věru Dolejšovou, předsedkyni homeopatické komory v České republice. Další rýma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo. Zpočátku se zdravotní stav zhorší, ale je třeba vydržet a výsledky se dostaví. Málokdo ví, že před objevem ropy a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, nebo Anglie léčila výhradně tímto způsobem.“

    V kondici se udržuje ve fitnesscentru. „Cvičím, protože mi to dělá dobře.Chodím do BBC k Michalovi Heřmanovi a ten je zodpovědný za to, abych se líbila sobě a  svému muži. Pomůže mi, když zajdu ke kamarádce Jitce na masáž. To je snad jediný okamžik, kdy opravdu vypnu.“
    Volnější režim si dopřeje až na dovolené, kterou rodina stráví u moře. „Děti ocení minidisco, píseček a bábovičky a já zákaz kouření v restauracích. Špatně to snáším. Cigaretu jsem vyzkoušela asi v deseti letech se sestřenicí na půdě. Strejdovi jsme sebraly startky a po třech kouscích  mi bylo nanic.“ Zapřísáhlý nekuřák se  z ní stal, až když jí otec ukázal v nemocnici na patologii plíce kuřáka. „Byl to velmi odstrašující pohled. Proč bych se měla dobrovolně zabíjet? Doufám, že naše holky kouřit nezačnou, manžel vede odmala  kampaň, v důsledku čehož pak Andrejka na ulici mohutně vychovává,“ říká Zdeňka a dodává, že bezohlední kuřáci jsou dnes paradoxně  spíš mezi ženami než muži.
    Uvítala by zákaz kouření v restauracích. „Když jsme byli  v Irsku v rockovém klubu,  bylo tam narváno, i když se na cigaretu chodilo ven. Hospody byly plné. Přibyla jim nová klientela – rodiny s dětmi. V Itálii jakbysmet, takže argument, že po zavedení zákazu přijdou restaurace o tržby, je lichý.“
    Jak se dívá na názor, že boj proti nikotinu je boj proti svobodě? „Dodnes si pamatuji,jak jsem v osmém měsíci těhotenství  seděla s manželem venku na zahrádce jedné pražské pizzerie. Vedle si dvě dámy zapálily a šlo to přímo na náš stůl. Když jsme je slušně požádali, jestli by vydržely nekouřit, než dojíme, odpověděly: No to snad ne! Co sem chodíte, když jste těhotná? A kde byla moje svoboda?“ kroutí hlavou Zdeňka Žádníková. „Doufám, že se zákaz  prosadí i u nás. Jsem ráda, že jsme členy Evropské unie, protože jinak  by to v Čechách nikdy nenastalo.“

                                         BLANKA DVOŘÁKOVÁ

1. Kdy jste si naposledy udělala radost a čím?
Minulý týden jsem si koupila hnědý plášť, nákup mi trval asi dvě minuty, víc mi Jana nedovolila, protože měla hlad.
2. Jakou nejlepší radu jste dostala?
Od svého tatínka, který mi nikdy nic striktně nezakazoval. Jen řekl - hluboce ti to nedoporučuji, ale dělej, jak myslíš. To vás donutí o věci přemýšlet. V devadesáti devíti procentech měl pravdu. Závažná rozhodnutí s ním pro jistotu konzultuji, pravděpodobnost maléru se tím zmenšuje.
3. Co byste chtěla znovu zažít?
Vlastní svatbu. Byla bych už klidnější a dokázala bych si ji ještě víc užít.
4. Máte neřest, které se nechcete zbavit?
To si nechám pro sebe.
5. Které tři věci obdivujete na mužích?
Když zůstanou po celý život rytíři ve zbroji, spolehliví a milující.
6. Jak byste chtěla strávit poslední den života?
To je až za dlouho…
7. Na co si uděláte vždycky čas?
Na svou babičku na Šumavě. Zavzpomínáme na dědu, zastřihnu jí to krásný sněhobílý mikádo, pomluvíme politiky, uvaříme kynuté knedlíky v páře, zase mě nenechá ani umýt nádobí, naloží mi auto zeleninou a mraženými jahodami a já se těším, až ji zase obejmu.

                                       BLANKA DVOŘÁKOVA