Z tisku
Společné hraní je velká radost
ZDEŇKA: Nejlepší vysvětlení bude příklad. Tomáš mě nechal, ať vám zavolám a domluvím, kdy má přijet do ateliéru na focení a rozhovor. Dů-věřuje mi, že to všechno vyřídím tak, jak on chce. A toho já si cením. Když spolu hrajeme nebo moderujeme, chováme se k sobě jako dva chlapi, kámoši, kteří si můžou říct všechno na rovinu. Ideální pracovní vztah.
TOMÁŠ: Souhlasím. Jednou jsem udělal výjimku, nevyplatilo se to, a proto se od té doby držím rčení, že co je v do-mě, není pro mě.
ZDEŇKA: Pro mě je takový vztah velmi osvobozující. Někdy se může stát, že vám pracovní vztah přeroste i do soukromí. Mně se to nestává. I když počkejte... No jo, já jsem se vlastně provdala za svého žáka. (smích)
TOMÁŠ: Mně se to jednou stalo a oženil jsem se. Na druhou stranu jsem zažil i divadelní práci, kdy moji dva kolegové spolu žili a během zkoušení hry se pohádali tak, že se ta inscenace málem nedodělala. Takže myslím, že některé věci by se do práce tahat neměly. Musí existovat určitá "společenská hygiena". To platí nejen mezi kolegy, ale i partnery.
ZDEŇKA: Ano, týkalo se to mého těhotenství. Měsíc jsem mu říkala, že se chystám s kamarádkou do Karlových Varů na svoji historicky první dámskou jízdu a že budeme bydlet v rodině její další dobré kamarádky. Ve skutečnosti jsme ale jely do Františkových Lázní, já se prostě spletla. Když mi pak muž večer zavolal, manžel kamarádky nahlas pronesl nějakou poznámku a můj muž jen suše konstatoval: "Tak nejenže jsi v úplně jiných lázních, než jsi tvrdila, ale taky jsou tam s vámi chlapi." Přijela jsem domů a druhý den zjistila, že jsem v jiném stavu. Můj muž dostal záchvat smíchu: "No výborně, tak sis ty Frantovy Lázně vážně užila." Mimo jiné se tam léčí neplodnost. Myslím, že kdybych něco takového vědomě připravovala, nepovede se mi ho tak pěkně nachytat. Můj muž mě ale zase dostává v okamžicích, kdy jdeme na ultrazvuk. Říkají mu dokumentarista. Na všechno se ptá, všechno chce vysvětlit. Já jsem tam jaksi navíc, jen tak s tím břichem. Má taky velký problém. Termín porodu, u kterého samozřejmě chce být, mu koliduje s mistrovstvím světa ve fotbale. Uklidnila jsem ho, ať si řekne vhodné datum, my se na něj s miminkem psychicky nastavíme a fotbalu se přizpůsobíme.
Tomáši, o vás Zdeňka říkala, že vás jen tak někdo nedostane. Naopak, vy nachytáváte druhé.
TOMÁŠ: Natáčení Rodinných pout probíhá mnohdy poměrně hekticky. V jedné scéně v druhé sérii jdeme vedle sebe Tomáš Krejčíř, Saša Rašilov, Petr Vondráček a já těsně po seskoku padákem. Když se točil celek, šli jsme v určitém sledu vedle sebe, když se pak dotáčely detaily, někdo navrhl, ať se zpřeházíme. Testovali jsme tak pozornost štábu. Nikdo si toho v tu chvíli nevšiml.
Nachytal jste někdy svou ženu Lucii?
TOMÁŠ: Nesčetněkrát. Mám mnohdy období, že ji nachytávám i několikrát denně, i když je to pořád těžší, protože už mě přeci jenom trochu zná.
S postavami Ivanky a Richarda jste prožili dva roky. Co vám na nich vadilo?
ZDEŇKA: Ivana se někdy chovala jako puberťačka a ne jako třicetiletá ženská, která čeká třetí dítě. S tím jsem se občas obtížně sžívala.
TOMÁŠ: Mně na Richardovi vadilo jisté samožerství a to, že je tak příšerně fixovaný na své auto, navíc porsche.
ZDEŇKA: Ale takoví ti chlapi jsou.
TOMÁŠ: Možná že jsou, já advokáty neznám. Vadilo mi, že Richardovi chybí pokora.
ZDEŇKA: Já jich pár znám, oni to, co ty nazýváš samožerstvím, berou jako naprostou samozřejmost. Stejně jako ten komfort. Tedy někteří.
TOMÁŠ: Od začátku mi bylo jasné, že tenhle nekonečný seriál bude mít nějaký konec a myslím si, že skončit se má v nejlepším.
ZDEŇKA: Teď je nejlepší čas dát si pauzu.
Přinesla vám Rodinná pouta jinou práci, ke které byste se dostávali třeba složitěji?
TOMÁŠ: Dostal jsem takhle roli barmana Dušana v seriálu Bazén. Ten už taky skončil. Jinak to nepitvám. Dostanu roli a neptám se proč.
ZDEŇKA: V mém případě byla Rodinná pouta trochu kontraproduktivní, co se týká nabídek z jiných televizí. Jejich produkce si myslely, že jsem velmi vytížená, čemuž tak ale nebylo. Díky seriálu jsem dostala příležitosti k moderování a reklamu na Dermacol. Honorář padl na základy na izolace domu.
Takže jste vyřešila svoje jedna plus jedna ples plíseň.
ZDEŇKA: Ano, po čtyřech letech jsme začali stavět a na Velikonoce se snad nastěhujeme. (Rozhovor vznikal ještě před svátky - pozn. red.)
Sledujete navzájem svou práci, záleží vám na úsudku toho druhého?
TOMÁŠ: To, za co mě chválila nebo kritizovala, si já myslím taky.
Konkrétně?
ZDEŇKA: To nemůžeme. (Směje se.)
TOMÁŠ: Chválila mě za moderování předávání cen Elsa a kritizovala za pořad Tok celebrity.
ZDEŇKA: Mně se Tomáš líbí nejvíc, když je úsporný, s minimalistickým suchým humorem a když není teatrální. Ale jakmile dostane do těla rozmáchlá gesta, najednou mám pocit, že potřebuje spoustu slov na koncentraci myšlenky, a to je škoda. Jinak klobouk dolů, já bych to takhle nezvládala Jsem ráda, že mu to můžu říct bez toho, aby se na mě naštval. Není nafrněnej. Jako jeden z mála chlapů. Rozhodně bych si to netroufla říct každému ze svých kolegů. Tomáš je v tomhle normální, není ješitnej. I když tak nevypadáš (směje se Zdeňka).
TOMÁŠ: Herecká pýcha, ješitnost a samolibost jsou cesta do pekel. Jakákoli připomínka by měla být pro rozumného člověka požehnáním. Jinak se do sebe zahledíte, a to je konečná.
Vy jste Zdeňce někdy něco vytýkal?
TOMÁŠ: Ne. Nejsem člověk, kterej by chodil za kolegy a říkal jim, co udělali dobře a co špatně.
ZDEŇKA: (se smíchem) Tys mi dal, víš, jak teď vypadám? Jako kdybych si tě pokaždé zavolala a řekla: Sedni si, Tomáši, udělám rozbor tvého moderováni. Tak na mně, prosím tě, něco nejdi.
TOMÁŠ: Přece tě nebudu kritizovat v rozhovoru.
ZDEŇKA: Bud tak hodný, ano?.
TOMÁŠ: Ale já tě nemám za co kritizovat.
ZDEŇKA: Nám se prostě spolu dobře hraje, je to pro mě radost a vždycky se na to těším. Takže jestli se mi bude stýskat po Rodinných poutech, tak po natáčení s Tomášem. Vzpomínám si ale na jednu scénu, kdy jsme nebyli naladění na stejnou vlnu, kdy jsem na tebe byla vyloženě naštvaná. Točili jsme scénu, kde říkám Tomášovi, že si ho jako tatínka nechám. Záběr končí tím, že mi Tomáš položí ruku na bři-cho. Celý ten moment byl dojemný a krásný, štáb byl dojatý, já byla dojatá, ozvalo se stop a Tomáš hned vzápětí začal řešit nějaký telefonický hovor. V tu chvíli jsem se dožadovala porozumění coby kolegyně s nevyrovnanou hormonální hladinou a žádala, ať mě nechá alespoň chvíli dožít ten něžný okamžik. Byl to ostrý střih - rozněžnělý Sýkora versus naprosto pragmaticky odcházející Tomáš Matonoha.
TOMÁŠ: Já jsem zkrát ka musel vyřešit nějaký telefonát. Myslím, že to bylo něco kvůli daním.
Víte už teď o nějaké práci, při které byste se zase potkali?
TOMÁŠ: Ne.
ZDEŇKA: Můj program je do září poměrně jednoduchý - kojení a přebalování, takže jestli Tomáš chce, můžou přijet s Lucií na návštěvu. Pracovní záležitosti beru na vědomí až na podzim.
Mluvili jsme hodně o kritizování. Umíte druhého, ale i sami sebe pochválit? Kdy jste to naposledy udělali?
ZDEŇKA: Já sama jedu na chválu, takže když je sebemenší důvod, chválím ostošest.
TOMÁŠ: Naposledy jsem se pochválil, když se mi podařilo uvařit dobrou večeři. To dokážu objektivně zhodnotit.
Zdeňka Žádníková: Moje rodinné štěstí
Zdeňka (31) s Andrejkou (3,5) nás uvítaly v krásných šatech, které měly ten den premiéru. Holky se navzájem pěkně nalíčily. Pak už mohlo nastat velké focení, na které se malá parádnice už několik dní tolik těšila...
Zdeňka se vdávala v době, kdy čekala Andrejku. Tvrdí, že kdyby nepotkala toho pravého, je určitě ještě svobodná, singl a bez dětí. Ale Radek je hodný táta. V červnu se rodině Žádníkových narodí druhé miminko.
Ještě nedávno jste další dítě neplánovala.
Andrejko, chceš ségru, nebo bráchu?
"Já chci ségru a taťka bráchu."
Je průbéh druhého těhotenství stejný?
"Mám méně času si ho užívat a zároveň se tolik nepozoruju, což je výhoda."
Byl to taky váš nápad. "Trochu jsem využila té její touhy po panence. A ještě jedna věc funguje stoprocentně - když sebou Andrejka řízla v obchodě na zem a dupala, že něco chce, začala jsem se smát: ,Andrejko, ještě támhleta paní tě neslyší, no přidej a až dokončíš ten výstup, tak já jsem u pokladny. ` A odešla jsem. Zabralo to okamžitě. Četba odborné literatury se pro tentokrát vyplatila. Doporučuji!" Andrejka uspává svoji Anabelku, panenka pláče, dítě švitoří. Zdeňka ho úspěšně posílá uklidnit panenku do pokojíčku. Vysvětluje: "Tenhle způsob jsem taky našla v knížkách. Bohužel už nemám maminku, nemůžu se jí zeptat asi tak na tisíc věcí. Tím pádem jsem si nakoupila spoustu knížek. Ptala jsem se i mojí paní profesorky na flétnu, která má dvě děti, jak to zvládala. A ona říkala, že nejdůležitější je být ve výchově důsledný. Na Andreu to funguje. Když vzteklému dítěti rodiče povolí, je to strašná škoda. Když dětem nevymezíte hranice, tak jsou vlastně zmatené, potřebují je."
"Ne, ne. Já to odděluju. A sna-žím se před zkoušením chodit ráno cvičit, abych se nastarto-vala."
Jak to bylo po Andrejce?
"Jo? Hele, Andrej," obrací se Zdeňka na dcerku. "Teta mě pochválila. Uděláme jí čaj, jo? Dáme do něho takovou dobrůtku. Zavařené ovoce, co mi donesla kamarádka Dita."
Čaj opravdu chutnal. V létě mají s kamarádkou, která taky porodí, domluvené, že mužům svěří kočárky a budou zavařovat. Žádníkovy však brzy čeká ještě jedna důležitá životní etapa. Stěhování do nového domu. Současné bydlení už nevyhovuje. V ložnici jsou například tři postele vedle sebe. Dvě velké a malá pro Andrejku.
{mospagebreak }
Spíte ve třech?
"Odmalička. Ráno je budíček!"
Budete spát i ve čtyřech?
"Ne, protože se nevyspím. And-rejka se hne a já jsem vzhůru. Těším se, že v domečku bude mít svůj pokojík."
Co té ještě baví, Andrejko? "Minidisko," odpovídá Andrejka. Zdeňka vyzvídá: "A kam chodíš na minidisko? S tatínkem u moříčka, vid?""Bydlíme tam a dáváme si tam pálečky," doplňuje Andrejka. Zdeňka, která je zastánkyní zdravé stravy, vysvětluje: "Byla jsem tři dny mimo, přijela jsem a Andrejka říkala: ,Měli jsme se báječně. Tatínek mi láno dělal pálečky a vajíčka, to, co ty nemáš láda, a bylo to báječný. ` " (smích)Zdeňce mlsání s taťkou nevadí. "V sobotu ráno, když jim udělám kakao, tak Andrejka budí Radka: ,Tatínku, doblý láno, vstávej, vstávej, maminka nám udělala to výbolný kakao! ` A pak mu dodá šeptem do ucha: ,A teď si uvaříme ty pálečky. ` " (smích) Andrejka ráda zpívá, lyžuje a kouká s taťkou na sport. Drží pěstičky, a když se nedaří a tatínek je smutný, přijde a pohladí ho: "Tatínku, to je jenom spolt!" "A to je pro mě rodinné štěstí," říká s úsměvem Zdeňka.
Žena s nálepkou "BIO"
S manželem žijí spokojený a monogamní život, čímž prý jsou pro tisk nezajímaví. Nám ale naopak připadají velmi inspirativní.
Kdy se miminko narodí?
V červnu.
To bude pěkný hic...
Bude teplíčko a moc se na to těším. Andrejka se mi narodila na konci srpna, v listopadu už byla ve čtyři hodiny tma, a to byla depka. Já ráno ještě neměla vyčištěný zuby, na sobě noční košili a už zase byla tma. Když bylo konečně denní světlo, tak jsem se snažila spát. Byla to taková polární noc. Takže teď se těším, že to nejostřejší období, co se týká spánkových deficitů, budu mít v létě, kdy jsou dny nejdelší.
Už víte, jestli se vám narodí chlapeček, nebo holčička?
Ne, i když jsem musela jít na odběr plodové vody.
Ten se dělá v konkrétním týdnu těhotenství, takže jsem trochu zkomplikovala natáčení "Rodinných pout" i představení v divadle. Marta Issová za mě rychle přezkoušela Kateřinu Ivanovnu a v produkci vyčarovali náhradní termíny. Musím říct, že všichni se chovali ohromně! Potom jsem měla 10 dní volno, což se mi už dlouho nestalo. Čtvrtý den už jsem byla úplně běsná, protože můj muž mě nenechal ani zavázat si tkaničky. Film "Postřižiny" je proti tomu hadr - nesměla jsem vůbec nic! Toužila jsem alespoň vynést koš s odpadky.
Nemáte obavy, jak vaše prvorozená dcera sourozence přijme?
V pohodě, už to trénujeme. Při ní jsem studovala porod a vývojová stadia kojenců, teď je na pořadu dne sourozenecká rivalita. Z knížek už vím, že Andrejka musí dostat od miminka hodně dárků a návštěvy dostanou za úkol tu první pozornost věnovat právě jí. Ale neočekávám žádné drama. Kvůli nástupu do školky jsem četla kde co, ale ona? Byla tak nadšená z ostatních dětí, že se jí vůbec nechtělo domů.
Jak reaguje na vaše rostoucí bříško?
Nedávno mi řekla: "Teda mami, ty máš tlustý břicho jako Trautenberk." Upozornila jsem ji, že bude ještě větší a ona na to: "Ty jsi chudinka moje malinká!" Maže mi břicho olejíčkem. Ráno vždycky přijde, dá bříšku pusu a říká: "Ahoj, doblý ráno, miminko. My se těšíme, až se nám v létě vyklubeš."
Uvažovala jste o alternativním porodu?
Ne, to jsem si vyřešila, když jsem čekala Andrejku. Zvolila jsem Motol, kde se o mě stará stejný pan doktor Chmel. V mezičase povýšil na primáře, jsme v dobrých rukou. U nás ale rodí hlavně Žádník (...smích...). Já tam jdu jen jako doplněk. O mně beze mě, všechno emotivní prožívání je na manželovi. Musím ho pochválit, stará se o mě moc hezky.
{mospagebreak }
Jíte víc?
Rozhodně.
Na co máte teď chuť?
Tak o tom se vůbec nebudeme bavit (...smích...)! Můžu se utlouct po šlehačce, po tý pravý.
Nakoupila jste si těhotenské oblečení nebo jste to své posunula v pase výš či níž?
Manžel říká, že musí být krásný žít obklopený ženami, ale logicky by chtěl kluka. Koupila jsem si kalhoty, jinak všechno posunu. Třeba tuhle sukni jsem si dala nad břicho a je to.
Až budete ke konci těhotenství doma, začnete třeba s ručními pracemi?
Pravděpodobně budu zakládat zahradu, ale vy asi myslíte jehlice, pletení a tak... tak to ne. Vidle a rejč, to jo!
Budete své děťátko nosit v šátku uvázaném kolem těla?
Asi ne, můj muž s tím příliš nesouhlasí.
Ale už mám malou krosničku na záda, až mimčo povyroste.
Pořád cvičíte?
Mám normální těhotenský trénink. A cvičím gravidjógu, která je dobrá na záda. Jen jsem teď musela zvolnit, všechno mě rozbolelo. Hned, jak porodím, začnu postupně trénovat. Po prvním porodu jsem se cvičit bála, teď už vím, že zbytečně.
Kdy chodíte cvičit?
Ve všední dny ráno, večer tam totiž chodí hodně lidí.
Co plánujete v nejbližším období?
Stěhujeme se do nového domečku u Dobříše. Končíme s kočováním! Pevně doufám, že to bude naše poslední stěhování.
Letošní Velikonoce tedy budete trávit v novém. Co pro vás vlastně znamenají?
Je to příležitost všech mých mužských přátel beztrestně mě seřezat a ještě za to něco chtít. Připravím jim občerstvení a Andrejka ozdobí vajíčka - to znamená sebe a přilehlé okolí. Jako křesťanské svátky Velikonoce necítím, i když jsem křtěná, jsem bohužel pleva. Spíš věřím v člověka, v cíl, který si stanoví. A pak udělá maximum pro jeho splnění. To je také svým způsobem víra. Trochu mě mrzí, že to Andrejce nevysvětlím v tom správném pojmosloví, ale myslím, že teď by to asi ještě nepochopila.
Jakou technikou zdobíte vajíčka?
Přírodní, jako žena s nálepkou "bio" si nic jiného dovolit nemůžu (...smích...). Zjistila jsem, že když stojím ve frontě, tak mi lidé nenápadně kontrolují obsah košíku, jestli se držím toho, co hlásám. Každej má nějakou škatulku a já jsem v té "biostrava".
Jak taková kontrola probíhá?
Včera jsem byla nakupovat v obchoďáku. Můj muž mě poprosil, ať už mu koupím nějakou dobrou uzeninu, tak jsem stála ve frontě u těch strašnejch salámů a ti lidé na mě koukali tak divně, že jsem to nevydržela a odešla jsem. Manželovi jsem říkala, že s tím vnitřně nesouhlasím a při nakupování je to na mně vidět, tak ať si salám radši koupí sám.
Koledníkům také chystáte pochoutky z biopotravin?
Něco málo tam propašuju a nikdo si zatím nestěžoval. Ale rozhodně jim nenalívám alkohol, to nesnáším. Nepustím opilého koledníka přes práh. Nemám problém s dětmi, které neznám, ale měly by umět nějakou koledu nebo básničku. Mám schované svetříčky, které pletla moje maminka a nosila je Andrejka. Ne, že mě někdo řízne přes zadek a nastaví ruku.
Pečete beránka?
Ne. Dělám mňaminy z vajíček, to má můj muž rád.
Vraťme se k vašemu porodu. Jak se bude všechno řešit v "Rodinných poutech"?
Od srpna jen předstírám, že jsem těhotná, ale v říjnu jsem zjistila, že jsem doopravdy těhotná. Mám tedy slušný dvouměsíční náskok. V dubnu natočíme porod, který se bude vysílat v červnu, kdy budu mít ten svůj opravdový.
Možná se na něj budu dívat v televizi v porodnici.
A potom? Vy už tedy budete mít seriálové dítě, ale ve skutečnosti ještě ne...
Řeknu vám to takhle: Jessica Parker točila seriál "Sex ve městě" těhotná a nikdo to nepoznal. Natáčeli s ní polodetaily, polocelky a záběry obličeje. Takže to bude hodně podobné.
Kdy se chcete vrátit do divadla?
V repertoáru Divadla v Dejvicích jsem do června, tedy do porodu. V představení "Kouzelná flétna" máme jeden těhotenský kostým, který si s kolegyněmi střídáme. A vrátit se tam chci v září.
Kdo bude hlídat miminko?
Bude to stejné jako s Andrejkou, hlídat bude manžel. Není to tak hrozné, v šest večer odejdu z domova a vrátím se o půlnoci. Můj návrat do divadla bude záviset hlavně na tom, jestli miminko bude přijímat mléko i z láhve. Dcera s tím neměla problémy, to bylo v pohodě. Kdyby se ale miminku náhodou nechtělo, budeme to muset řešit jinak. Říká se tomu mateřská dovolená.
Herečka Zdena Žádníková Volencová, představitelka Ivany Kučerové-Hruškové z televizních Rodinných pout chtěla původně hrát v pohádkách jako Libuška Šafránková. Dnes ji znáte spíš z Dejvického divadla a především z populárního TV seriálu, který je tak trochu "pohádkou pro dospělé". Mírně ulítlá a s překážkami se peroucí Ivana pro sebe a své dvě děti shání usilovně muže.
Jak jste na tom vy?
Já muže nesháním, vedu spokojený manželský život. S Ivanou mě spojuje temperament a ta ulítlost, aspoň můj tatínek mě v té postavě úplně vidí. I mně je ta dvakrát rozvedená paní s dvěma dětmi, která se nehroutí, ale bojuje, sympatická.
Jak pokračuje váš, pardon, Ivanin lov na muže?
Teď se zrovna rozcházím s Richardem a mám nový objev. Z legrace jsem říkala scenáristkám, aby mi tam napsaly nějakého zajíčka - a už ho mám! Nedávno naběhl do studia asi šestnáctiletý kučeravý chlapeček z konzervatoře a měli jsme se líbat. Abych ho na to, vzhledem k jeho předpokládané nezkušenosti s pusami, při natáčení připravila, navrhla jsem, že si to zkusíme párkrát nanečisto. Chlapec řekl, že jo a okamžitě se na mě lačně vrhnut! Začala jsem z toho skoro koktat a upozornila ho, že to mělo být jenom "jako". Mladistvý suverén prohlásil: "Sorry, já nevěděl, jak to máte." Musím přiznat, že i při natáčení byl polibek velmi věrohodný...
Jak se na takové scény tváří váš muž?
Radek má pro mé povolání takové pochopení, že ho zdobí skoro svatozář. Jsme si naším vztahem jistí, takže ho to nechává v klidu. Jemu nějaké polibky nevadí, problém by ovšem nastal s vyloženě milostnými scénami. Všechno s ním předem konzultuju názorným způsobem. Jak? Například jsem mu ukázala, jak vypadá seriálová pusa. Uznal, že je v ní nula emocí, a protože ho modelový polibek neuspokojil, byl velmi spokojený. Ještě víc ho uklidnilo, že se většinou libám s Tomášem Matonohou. To se totiž objímají šťastně ženatý se šťastně vdanou. Jediné vybočení byl ten mladíček.
Kde jste objevila svého muže, kterého zdobí taková svatozář tolerance?
Na DAMU jsem si přivydělávala výukou angličtiny, z níž mám státnici (zásluhou tatínka, který chtěl, abych uměla něco pořádného a ne jen to "komediantství"). No a jako učitelce angličtiny mi v jazykové agentuře přidělili dva žáky z jedné textilní firmy. Tvrdě jsme pilovali konverzaci, byly domácí úlohy, žádné ulejvání. Začas jsem nadějného studenta , povoláním finančního ředitele, na jeho výslovné přání pozvala do Dejvického divadla, kde jsem zrovna hrála vražedkyni. Zvládl to! Zamilovali jsme se, byla svatba, miminko. Dnes už není mým žákem, angličtinu používá víc než já. Ale teď to hodlám změnit, přihlásím se na Malou univerzitu při Karlově univerzitě, obor angličtina, trochu ten mozek zase zaměstnám. Chybí mi totiž učení, já jsem dosud brala z toho co znám, teď se potřebuju zase nabít vědomostmi.
Byla jste vždycky dychtivá po vědění?
Spiš po čtení, už ve dvanácti jsem zhltla Sofiinu volbu a vyčetla jsem celou rodinnou i lidovou knihovnu. A vidíte, teď jsem tak zaměstnaná, že čtu nanejvýš kuchařku plus Jak vychovat šťastné dítě.
Máte recept i na to, jak "vychovat" šťastné manželství?
Všechno je ve vzájemném pochopení. Třeba v Love Story, které hrajeme v Dejvickém divadle jsem Tamara, o které si myslel její muž. Žid, jenž uprchl do Ameriky, že zemřela. Takže má mezitím novou ženu a ještě mladou milenku. Je v tom chudák nevinně a já, Tamara (i já Zdena), mu rozumíme, vím, že s tím nemůže nic dělat.
Chcete tvrdit, že dokonale zvládáte emoce?
Neprožívám v osobním životě naštěstí taková dramata jako Tamara nebo Kateřina Ivanovna z Bratrů Karamazovových (to jsou mé dvě nejmilejší role). A i když jsou velmi silné, občas samy sebe nezvládají. Já se taky někdy nezvládám, když je doma binec a jsem unavená. Ovšem ani pak se u nás nekřičí, moji rodiče se nikdy přede mnou a sestrou příliš hlasitým způsobem nepřeli o zásadní věci, proto se ani já neumím hádat do krve. Přesto netvrdím, že jsme absolutně vždycky ve shodě, to ani nejde, když je člověk vyčerpaný, i maličkost ho mírně vytočí.
{mospagebreak }
Kde je vaše "doma"?
Zatím v Mníšku pod Brdy v pronajatém, lehce plesnivém mini bytě, ale už se dostavuje nový dům. Právě jsem s předstihem objednala malovaný nábytek do dětského pokoje u pana Škrlíka z Chrudimi. Je tam myš, která jede v auťáku a stopuje ji housenka a plno dalších obrázků a jsem tím tak nadšená, že v tom nakonec budu spát snad já. My totiž s mým mužem stavíme dům pro děti, máme tříletou dceru a jsme zřejmě mentálně taky tříletí. Takové ty moderní elegantní interiéry odmítáme. Náš dům bude bez koberců a plovoucích podlah, dáme přednost dlažbě a marmoleu, aby se děcka mohla prohánět uvnitř i na tříkolkách a motorkách.
Které místnosti zařizujete s největším zápalem?
Hodně se těším na koupelnu s ptáčky na kachličkách. A chci tak velkou vanu, aby se do ní vešla celá rodina. Druhou favoritkou je letní kuchyň, ve které se vaří v podstatě venku, jak jsem to obdivovala ve Francii.
Vaříte ráda?
Ano, od osmnácti, kdy mi umřela maminka a já, nevzdělaná v domácnosti, "vařila" čaj vložením sáčku do studené vody. Uplynulo dost let a už jsem si mezery doplnila. V maminčiných tužkou psaných vybledlých receptech obtahuju s láskou každé písmenko. Je tam třeba drobenkový koláč nebo zajímavě upravené hovězí. Dnes ovšem kupuju bio hovězí, které je sice dražší, ale zato z krávy, co viděla louku. A nejím kuřecí maso, protože se doba výkrmu kuřat, do kterých cpou antibiotika a hormony, aby jim brzy narostlo maso, zkrátila na 26 dnů. To je byznys. Představte si, že to kuře vidí denní světlo poprvé v den své porážky. Jinak taky kupuju tmavé pečivo a olivový olej i kečup v bio kvalitě. V jednom rozhovoru jsem se o tom zmínila a hned mi přátelé Bulantovi z Třebíče poslali domácí kečupy. Nebo mě zastavila cizí paní na ulici se slovy: "Mám domácí brambory, kam vám je mám hodit." Mám spolehlivou zásobu odpovědí na otázky, které začínají předponami bio a eko.
Čím se udržujete tak štíhlá? Neříkejte, že je to rodinný dědičný dar.
Není, dokonce jsem jako malá holka byla docela koule! Mindráky mě z toho ovšem nechytly, v jednom kuse jsem četla a byla myšlenkama úplně jinde. A v pubertě právě mé zajímavé barokní tvary kluky lákaly. Dneska jsem o moc hubenější, ale ne že bych držela diety, v Čechách se prostě jí zdravěji než kdysi. A taky se víc cvičí! Chodím do posilovny nebo běhám, můj muž je zas výborný ve fotbale.
Není běhání na pásu jednotvárné?
Ne, já to beru jako úkol, potřebuje tělo ke své práci. Je pravda, že dřív jsem na cvičící mašiny taky hleděla spatra, ale když jsou správně odpružené, neničí kotníky a nohy tak jako betonové cesty. Je to zvláštní, asi po dvaceti minutách běhu vás tělo začne poslouchat, a to mě moc baví. U cvičení máte navíc čas přemýšlet o věcech, na které jinak není kdy.
Máte radost z toho, že jste se stala tváří řady Protective kosmetické firmy Dermacol?
Jasně, že mě to těší! Tu pleť, co nepoznala ani v pubertě žádné pupínky, mám po babičce, která vypadá i v osmdesáti báječně. Každá žena má nějakou přednost, jedna se může pochlubit pletí jako panenka, jiná dlouhýma nohama nebo má prsa čtyřky, další je zas chytrá...
Kývla byste na nabídku každé kosmetické firmy?
Ne! Pro mě je důležité, že řada Dermacolu, kterou propaguji, není chemicky parfémovaná a netestovali ji na zvířatech.
Tejmě zbytečná otázka: Kouřila jste někdy?
A víte, že ano? Zkusila jsem si zapálit jednu startku ve dvanácti se sestřenicí na půdě. Bylo to hnusný, sestřenice se pozvracela, mně bylo jen zle a smrděly mi ruce. V naší rodině nikdo nekouřil a táta by mi urazil ruku, kdybych přišla s cigárem. Kamarád lékař mi říkal, že jedna cigareta vám vezme vitální látky na celý den a na ženy působí hůř než na muže. Poznám kuřačku už na první pohled a nerozumím tomu, když žena kouří. Pak jí nepomůže ani značkový krém.
U herecky ale plet' dostává zabrat i nanášením vrstev líčidel. Pečovala jste proto o sebe zvýšenou měrou už od mládí?
Ne, jako mladá holka jsem si obličej mazala klidně krémem na nohy. Ani mě nenapadlo, že je to špatně, před revolucí, která přišla v mých patnácti, byl v drogeriích slabý výběr, chyběla i reklama, která by vás navedla na to nejlepší. Až když se trh zaplnil, tak jsem přes kamarádku objevila značku Nobilis Tilia, což je česká aromaterapeutická kosmetika, která má dokonce i řady pro těhotné. Ted' jsem k ní přidala "svou" řadu Dermacolu. Až nyní, ve třiceti, jsem začala chodit pravidelně na kosmetiku.
{mospagebreak }
Kdo se vám stará o vlasy?
Jednou za čtyři měsíce se objednávám u Blanky Haškové, která mi srovná střih. Nedávno jsem k ní dovedla dceru a když ji Blanka viděla, tak pronesla hlasem nepřipouštějícím odmluvy: "Zdenko, už nikdy tomu nebohému dítku nestříhej ofinu, raději ho přived 'sem. Ubožátko moje, sedni si, já ti to opravím." Myslela jsem, že se bude Andrejka vztekat, ale ona se uvelebila v křesle a zavelela: "Teto, číhej/". Moc se jí to líbilo a svůj účes ohodnotila slovy: "Jé, já sem teď jako Lákosnícek." Myslím, že dcera, která chodí už ve třech letech k pětinásobné mistryni v účesové tvorbě, má dobrý základ.
Vyžíváte se v líčení, nebo to přenecháváte ráda jiným?
Zvládám je sama i v Dejvickém divadle, kde hraju od absolutoria DAMU. Mám už nacvičené dokonce i složité líčení v Kouzelné flétně. Při natáčení Rodinných pout mě líčila Jarka Tóthová, která můj obličej uměla, tak jsem to odkoukala a už se taky umím. V civilu se maluju jen malounko, třeba v létě jsem na sebe ani nesáhla, aby si plet odpočinula.
Kdo vás vede ve stylu oblékání?
Kostýmní návrhářky mě za dobu, co oblékáme Ivanu v "Poutech" naučily, co se pro mě hodí a co ne, získala jsem pro to cit. Nenakupuji žádné supermodely za desítky tisíc, protože si uvědomuji hodnotu vydělaných peněz ještě z dob, kdy jsem měla pár korun a doslova jsem je obracela v kapse. Dodnes mám problém s tím rozšoupnout se a trochu víc utrácet, vlastně až můj muž mě trochu navykl být semtam marnivá. Díky jeho pozornosti mívám pocit, že jsem princezna, a s radostí pak podléhám okamžitému okouzlení hlavně u šatů a kabátů, které zdůrazní ženskou siluetu a cítím, že je musím mít. Fakt je, že teď už mám od svého muže embargo na nákupy, protože už ty šatičky nemáme kam dávat.
Oblékáte módně také svého muže?
Určitě jsem ho trochu proměnila, oblékal se na můj vkus moc usedle. Takže mu občas koupím nějakou divočinu, na kterou se koukne a prohlásí: "To nejde." Načež to vezme na sebe a nosí to pořád, protože se mu to líbí. Sám vášnivě rád nakupuje v hypermarketech, které zase já nemusím. Takže to potom vypadá tak, že tlačím vozík, on o pět kroků přede mnou monitoruje zboží a nakládá zajímavé kousky, zatímco já se měním ve znuděného "chlapa", který se dívá na hodinky a doufá, že už se snad konečně půjde domů.
Neudobří si vás třeba koupí nějakého šperku?
A víte, že ne? Já totiž nenosím většinou nic, ani bižuterii. A náušnice nenosím, protože když mi propíchli uši v deseti letech, narušili mi tím oční nerv a okamžitě jsem měla dvě dioptrie. Proto jsem nepořídila náušnice ani dceři a jen se bojím, aby nepřišla v čase puberty a diskoték s několikanásobně propíchanými boltci. To je ale naštěstí hodně daleko, zatím pořádáme "minidisko", jak říká rodinné diskotéce z písniček Petra Skoumala a Ivana Mládka. Tančíme a zpíváme všichni. Tak že ta sluchátka na břiše v těhotenství k něčemu byla.
Sluchátka na břiše? To musíte vysvětlit.
Četla jsem, že u nenarozeného dítěte vede správně volená hudba k harmonickému vývoji, zejména se osvědčují Mozartovy skladby s tóny určité frekvence. Takže jsem Andrejce pouštěla jeho skladby tak často, až už jsem je nevydržela sama poslouchat. Proto jsem si izolepou přilepila sluchátka na břicho, takže mám harmonické, veselé a muzikální dítě.
Kam harmonickou Andrejku "odkládáte", když jdete oba do práce?
Máme obětavou babičku Alenku a pak tetu Mílu, která se nám stará o domácnost a taky o dceru. Je moc hodná, pečuje o postiženou dospělou dceru a dům zařídila s velkým citem pro člověka, který nikdy nepřestane být dítětem. Andrejce se tam pochopitelně taky moc líbí. Mílin manžel pro mě udělal webové stránky, které se mu povedly.
Andrejka má navíc na Barrandově Zdravou školku, kde mají zdravé nejen jídlo. V odděleních jsou pomíchané malé děti s velkými, úplně přirozeně jako v rodině, žádné malé a velké oddělení. Ti větší dělají mrňatům kapitány a ochránce. Mají tam i kroužky - dcera je ve sportovním mezi samými kluky a právě teď doma nacvičujeme kotrmelce. Jinak ale už taky umíme abecedu a čísla. Ničeho se nebojí, a když se na ni podíváte, je to šťastné dítě.
Není to proto, že má slavnou seriálovou maminku?
Ne, ona je sama o sobě tak silná osobnost, že by prorazila i bez mé popularity.
Čeho si nejvíc považujete?
Víc než úspěchů v práci si považuju zdraví. Už proto, že maminka umřela na rakovinu a nedočkala se mé svatby ani vnoučete. A cením si krásného partnerského vztahu. Někde jsem slyšela krásný citát, který jsem si doma napsala na ledničku: "Věřím v přírodu a manželskou lásku." To je hezké, ne? A víte, že můj muž říká, že mě má pořád radši?
Mirjana Červenková
Je seriálová Ivana "biožena" ?
Povídáme si s herečkou Zdeňkou Žádníkovou (31 let) o práci, o slávě, o soukromém životě a názorech, o lásce..., o životě.
Důvěrně ji znáte z televizního seriálu Rodinná pouta jako Ivanu. Dostala v něm roli, která jí sedla na tělo. Přišla na konkurz, zahrála opileckou scénku, jak si přáli, a druhý den jí volali: Bereme tě.
Bylo to těžké?
Dva dny před tím jsem nespala, ne kvůli castingu, ale dceři prostě rostly zoubky. Takže asi už tím jsem byla jakýmsi prototypem seriálové Ivany maminky. Paradoxem je, že nikdy v životě jsem nebyla opilá, přesto jsem zřejmě působila věrohodně. Jen za mnou zaklaply dveře, věděla jsem, že to vyšlo. A skutečně, roli jsem dostala.
A nastalo rozhodování, jak skloubit 14měsíční miminko s natáčením a s mojí prací v Dejvickém divadle. Angažmá jsem tu dostala hned po škole a od té doby už uplynulo deset let. Seriál se totiž točil v kuse deset dní, na place jsme byli ze začátku od půl šesté do deseti do večera a kolikrát se mi nevyplatilo ani jezdit domů. Bydlíme totiž v Mníšku pod Brdy, a tak jsem občas přespávala v jednom holešovickém kostelu, což se manželovi moc nelíbilo. Ted' doufám, že se už brzy postěhujeme do našeho nového domečku. V současné době bydlíme v bytě 1 +1 s plísní, takže se těšíme, že to provizorium vyměníme za něco suchého.
Znamená to, že máte o starost víc. Kdo z vás dohlíží na stavbu?
Můj muž, na mě přijde řada až dojde na dlažbu, kuchyně atd. Ale vy se ptáte na stavební dozor, a ten nemáme, není třeba. Stavíme totiž montovanou dřevostavbu na klíč od jedné moravské firmy. Musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádným problémem. Co řeknou, to splní. A v dnešní vlčí době, je to zázrak. Mě osobně je sympatické, že v této firmě nepracují cizí dělníci, máte tedy jistotu, že na stavbu přijde člověk, který je na danou práci odborník. Vždycky, když se přijdeme podívat, přibude tam něco nového a těší nás, že to nejsou vyhozené peníze. My s manželem jsme vyrůstali v paneláku na sídlišti, hodně oba pracujeme a nemáme čas dohlížet na něco, čemu ani nerozumíme. Když jsme se rozhodli stavět, všichni známí nás strašili, ale zatím jsme velmi spokojení, no ještě nedošlo na ty dlaždičky.... Bio vápennou malířskou barvu už chlapi rozdejchali, ted' se ještě dozví, že barevné odstíny se budou míchat na místě z přírodních pigmentů a kaseinového mléka . Firmu nám doporučili známí ze Zlína a zvolili jsme si ji také proto, že staví ekologické domy. I cena je přijatelná. Divím, se, proč lidé nevolí tento způsob stavby častěji, vždyť podobné domy se staví v Norsku, Švédsku, Finsku, Americe zcela běžně. Navíc po dokončení nepoznáte, že je to dřevěný dům, také má stejnou životnost jako zděný a nemusím se obávat plísní. O izolačních vlastnostech nemluvě. Stavba trvá 6 -7 měsíců, u některých typů jen čtyři. V únoru budeme bydlet.
Staví se tak, aby se v něm dobře bydlelo, hodně prostoru a světla, málo nábytku. Děláme ho hlavně pro děti, aby tam mohly běhat i jezdit bez toho, že bych byla nervózní, že něco shodí a pod. Proto volím dlažbu, keramiku, přírodní linoleum, jednoduché, barevné materiály. Oba máme hrozně rádi mateřské školky, je nám tam dobře. Když jde manžel pro Andrejku, kolikrát se tam zdrží i hodinu. Myslím, že nějaký hightech styl nám nehrozí.
Čím je manžel? Jakou má profesi?
Je ekonom, studoval obor finance, takže všechny záležitosti kolem smluv a plateb má na starosti on, tomuhle nerozumím. Ale jak přijde řeč na izolace, studny, podlahy, barvy, to jsem na tom zase o něco líp já.
O čem si spolu povídáte, když jste tak rozdílné typy?
Jo, to se mě často ptají, o čem si my dva povídáme (smích)! No, musím vám říct, že velmi často o divadle a vůbec o umění. Zpočátku můj muž naslouchal, já jsem vyprávěla, a dnes je to naopak. V poslední době jsme lehce monotematičtí, když se staví dům, tak je to ale pochopitelné.
Máte malou dcerku, jaká je, po mamince nebo po tátovi...
Andrejka je strašně proměnlivá, každý den jiná. Jsem velmi překvapená, jak tříleté děti dokážou vstřebávat spoustu informací, mají obrovskou kapacitu neustále se učit. Je šťastné dítě, nemá problém se školkou a děti ji mají rády. Je v pohodě snad i proto, že chodí do speciální školky s názvem Pohoda, kde jsou ve třídě děti různého věku. Mají svého kapitána, který je vede. Prostředí i vztahy jsou tam velmi milé a přátelské i zásluhou moc sympatických učitelek, které tuto práci dělají rády a s láskou. Když Andrejka onemocněla, tak se jednomu chlapečkovi po ní zastesklo a namaloval jí obrázek. K tomu se připojily i další děti, takže máme pro Andrejku zvláštní obálku, kde jsou obrázky s autíčky a srdíčky s podpisy od dětských kamarádů. Normálně mě to dojalo.
Váš manžel je podle vyprávěni správný chlap, jakého by si přála každá žena. Má nějaké roupy? Prozraďte to na něj!
Jo, teletext! Vydrží pročítat stránky sportu na teletextu pěkně dlouho. Televizi sice máme jednu, ale kupodivu se nehádáme, protože televizní pořady sledujeme minimálně. Kamenem úrazu jsou naše společné dovolené. Když bych se třeba vešla do nějakého termínu, tak i v den odletu mám představení. A v létě jezdit k moři s malým dítětem nechceme, je tam strašné vedro. Máme rádi léto tady doma. Navíc já dávám přednost poznávacím nebo sportovním zájezdům, na rozdí1 od mého manžela, který je zamilovaný do Egypta, takže třikrát do týdne se "opaluje" na Internetu nebo v katalogu cestovních kanceláří. A dovolím si tvrdit, že zná perfektně všechny hotely v Egyptě. Také tam už několikrát byl a v podstatě už by mohl dělat prodejce pobytových zájezdů. Tvrdí, že je to ideální dovolená pro rodiče s dětmi. Oba dva milují ten svět hotelů, večerního minidiska, píseček, bábovičky, moříčko, kdežto u mne třetí den nastává krize a oba vědí, že maminku musí něčím zaměstnat. Třeba sportem. Je to taková moje nutnost už od jednadvaceti let.
Odkud pocházíte?
Vyrůstala jsem v Hradci Králové a chodila na gymnázium Boženy Němcově. Ted' zrovna jsem nedorazila na třídní sraz, zůstala jsem viset s nepojízdným autem na dálnici, hrozně mě to mrzelo. Hradec mám ráda, je to široké město, vzdušné a příjemné, dodnes se tam ráda vracím.
Kde jste se seznámila s manželem?
Tady v Praze, učila jsem ho obchodní angličtinu. Studovala jsem na DAMU a přivydělávala si výukou angličtiny. Nikdy jsem nechtěla dávat hodiny chlapům, protože jsou poněkud problematičtí. Ale stalo se, a tak ráno před školou jsme měli hodinu angličtiny, on psal domácí úkoly, já ho zkoušela a dlouho jsme si důsledně vykali. V té době mě ani náhodou nenapadlo, že je to můj budoucí manžel. Vše šlo postupně. A myslím si, že to bylo jen dobře. Obvykle prudké vzplanutí a náhlý nával lásky, nemá dlouhého trvání. A po pěti letech společného manželství musím říct, že jsem do něj zamilovaná pořád stejně, možná ještě víc.
Vadí mu, že jste slavná?
Ne, vůbec ne, on si nepotřebuje řešit svoje ego. Naopak, těší ho to. A ono to s tou "slávou" není tak horký.
Co na něm obdivujete nejvíc? Je čestný a inteligentní. A je to chlap. A on na vás?
Jé, to byste se musela zeptat jeho. Ale říkal mi, že se mnou si člověk nemůže být na ničem jistý a to ho asi baví.
Co byste na manželovi chtěla změnit?
Zádové a mezilopatkové svaly a ten teletext...(smích). Jinak nic.
Vy také sportujete?
Ano, i když předtím jsem byla typická intelektuálka s brýlemi, věčně naložená v knížkách. Ke sportu jsem se dostala až po dvacítce a o to víc mne začal bavit. Chodím do posilovny, občas jdu běhat. Vyčistím si hlavu, zrelaxuji tělo. Mám osobní trenérku, která mne na začátku usměrnila. Není to luxus, ale nutnost, protože vy své tělo neznáte a nesprávným tréninkem si můžete spíš uškodit. Doporučuju.
Vraťme se k vaší roli Ivany. Je vám něčím charakterově blízká?
Ivanu hraji dva roky a snad už ji "umím". Charakter Ivany a typ jejího chování si dovedu velmi dobře představit, je mi sympatický, příjemný, já si do té role vlastně chodím odpočinout. Jelikož je tak trochu bláznivá, hraju si v ní pro radost, takže ani nemám dojem práce. Práce je být v maskérně v půl sedmé ráno a odcházet v sedm, práce je zvládnout třináct obrazů za den bez toho, aby člověk po osmém ztratil energii, ale jinak je to radost.
Víte, jak se role bude vyvíjet dál?
Zhruba vím. Když mne něco napadne, povím to autorkám Katce a Jitce Bártů a ony nápady roztřídí, použijí nebo ne. Takže detaily se dozvím, až před natáčením.
V jakých seriálech jste hrála předtím?
Natočila jsem šest pohádek, kde jsem hrála většinou spravedlivé, obětavé Barušky, Marušky, princezny, pak jsem hrála v seriálu Lékárníkovic holka básnířku Lunu Labskou. Odehrávalo se to v prvním dívčím gymnáziu Minerva v Praze a hlavní roli ztvárnila Klára Issová spolu se Sašou Rašilovem. S ním se neustále potkávám, ale vždycky má jinou partnerku než mne. Už od školy se mi hrozně líbil a chtěla jsem si s ním zahrát . Ted' když spolu nakonec hrajeme, má samozřejmě zase jinou babu. A po čem ještě toužím?
S chutí bych si "střihla" ještě nějakou princeznu nebo nějakou pořádnou bestii. A nový hraný Večerníček, Krakonošovy pohádky jsou náš rodinný evergreen, to by se mi líbilo!
Záporní hrdinové se asi hrají lépe, ne?
Řeknu vám to asi takhle. Obyčejné bezpečí je nuda. Hrát kladného hrdinu je vlastně nudné. V takové roli vám to maximálně může slušet nebo neslušet, ale zlo je přitažlivé a rozmanité, má mnoho podob... lidé se vždy o zlo zajímali, lákalo je.
Díváte se na reality show?
Když se na to dívám ekonomicky, jel to velmi dobrý tah. Z hlediska lidského, je to pro mně něco nepředstavitelného a absurdního. Zejména, když maminka
jedné z adeptek, poskytne rodinné fotografie do časopisu a vypráví o tom, kolik milenců měla její dcera a do kolika let byla panna. Nedovedu si představit, že by moji rodiče udělali totéž... Ptám se, proč? Je to honba, za popularitou, za penězi, za ztrátou anonymity? Já vím, co je to ztráta anonymity, ale v mém případě si do svého soukromí nechává nahlížet seriálová Ivana. Je například těžké vysvětlovat třináctileté dívce, že není normální, když dívka spí s jedním a pak druhým chlapcem před zraky milionu diváků. Že to, co vidí, není láska, že skutečná láska začíná držením se za ruce, první pusou a že vztah se vyvíjí postupně. Navíc pořady tohoto druhu v hlavním vysí1acím čase... Možná je to psychologická sonda, možná je to obdoba seriálu, který lidé mají rádi...nevím, nesleduji to
Proč jsou seriály tak populární?
Sledovanost Rodinných pout je velmi vysoká. Dívá se na něj 80 % žen, 60 % mužů, 80 dětí mezi 4 -14 lety. Dívají se jakoby na rodinu, podobnou té jejich. Seriál kopíruje rodinné problémy, vztahy a zároveň může dát i návod, jak je možné jednotlivé situace řešit - viz závislost na alkoholu, syndrom opuštěnosti hnízda, otázka svatby brát se nebrat se, nechat si dítě, nenechat, rozvést se kvůli banalitě... Většina lidí se v něm najde.
Říkají o vás , že jste jakási "biožena"...
Napsalo se o mně, že jsem makrobiotička a anorektička. Ale jak vidíte. vypadám snad normálně. Makrobiotička nejsem, protože zásady tohoto stravování se špatně kombinují s červeným Merlotem. A anorektička je v mém případě k pobavení. Na druhé straně je pravda, že když můžu, tak kupuji biopotraviny a nejíme kuřecí a vepřové maso. Dáváme přednost krůtě. králíku a zvěřině. Naučila jsem se dělat výborný jelení guláš. A proč nakupuji biopotraviny? Víc mi chutnají, zvykli jsme si. Mléko voní po mléku a když zkysne, tak do sladka a nesmrdí, máslo je výborné a o pečivu ani nemluvím. Šťávy jsou pravé, rajské jablíčko je sladké a není to jen hmota, která dozrává cestou v kamionech. Samozřejmě, biopotraviny jsou dražší, já tak žiju už pomalu deset let a zjistila jsem, že moje maninka na tom byla podobně. Nikdy nám nedávala chleba se salámem, nebo párky, čokoládu jen výjimečně. A co oči nevidí, srdce nebolí. Nezvykli jsme si na uzeniny, a proto nám nechybí. Uvedu příklad. Moje sestra si vzala manžela ze Slovenska, takže je příbuzní hojně zásobovali salámy a klobáskou. Měla je v lednici, ale nejedla. Momentálně žijí už třetím rokem v Japonsku a můj synovec jí mořské řasy, rýži, syrové ryby, pije zelený čaj. Úplně se jim změnil jídelníček. A když jsem švagr na týden přiletěl a dal si svoji oblíbenou pěkně vyuzenou maďarskou klobásku, tak mu bylo 3 dny ukrutánsky zle. Žaludek si, holt, odvykl..
A co ještě napsali o vás?
Ještě napsali o mé dceři, že je chudák a krade dětem hranolky. Je sice pravda, že nechci, aby moje Andrejka jedla smažené hranolky, protože je to koncentrovaný jed. Dětem ale právě tahle vražedná kombinace s kečupem nejvíc chutná, tak je peču doma v troubě. Asi jsem strašná matka, ale u nás doma nenajdete ani kolu ani sprajty či jiné sladké chemikálie. Děti dostanou malinovou šťávu s vodou. A pokud jde o "jupíka", moje dítě nosí láhev, protože je velmi šikovná. Obsah vylévám. Na co si děti nezvyknou, to nechtějí.
Slyšela jsem, že dceru i celou rodinu léčíte homeopatiky.
Mám s nimi velmi dobré zkušenosti. K homeopatii jsem se dostala před rokem. Klasická medicína nám nepomohla, a tak jsem dostala doporučení na paní doktorku Věru Dolejšovou, zkušenou homeopatku. Další rýma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo, zůstala jsem u nich. Mnoho lidí homeopatikům nevěří, protože na začátku se zdravotní stav nejdříve zhorší, ale je třeba vydržet, výsledky se dostaví. Navíc málokdo ví, že před objevem ropy a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, nebo Anglie léčila výhradně homeopaticky.
Máte hezkou plet: Jak o ni pečujete?
Mám dobrý genetický základ od své babičky. Co je ovšem důležité, nekouřím a nikdy jsem nekouřila. Nemám žádnou speciální péči, používám dvě značky - českou přírodní kosmetiku Nobilis Tília a jsem s ní velice spokojená. Má široký sortiment a dostala jsem se k ní v době těhotenství a Dermacol - novou řadu pro citlivou plet, perfektní neparfemovaná záležitost.
Kromě herečky jste i žena s běžnou domácností. Které domácí práce nemusíte?
Nerada žehlím, tuto vysoce akční činnost doslova nesnáším. Momentálně mám paní, která mi pomáhá s domácností. Dříve jsem se snažila stihnout vše, ale pak můj muž rozhodl, že chce mít doma klidnou a pokud možno odpočatou ženu. Také netypické rozhodnutí pro muže, že?
Co děláte ráda?
O té doby co mám Andrejku, strašně ráda spím (jsou jí tři roky). Také ráda vařím, cvičím, čtu a co je trochu k nepochopení, s radostí se učím anglicky. A abych nezapomněla, ještě hraju na příčnou flétnu. Každý týden chodím do kvarteta příčných fléten Syrinx k profesorce Magdaleně Bílkové. A to je pro mě absolutní relax! Beru to jako odměnu. Míváme také koncerty.
Diář máte zaplněný dlouho dopředu...
Jen natáčení seriálu je plánované do června, potom se uvidí, zda se bude pokračovat nebo vznikne nový projekt. Ale v mém životě se osvědčilo nic neplánovat. Ale moc se těším, až pojedeme v zimě za dědou a babičkou na Šumavu. Mým největším letošním přáním je postavit stromeček v našem rozestavěném domečku a dát si pod ním dárky.
Bydlíte poměrně daleko od Prahy...
Jezdím autem, mám Octavii Elegance, (opět český výrobek) s tempomatem, který mi hrozně vyhovuje. Nedovoluje mi překračovat rychlost, když si ji nastavím. Hlídám se jen, abych nesešlápla rychlostní pedál. V divadle jsem za dvacet pět minut, už jsem to zvládla i za patnáct, ale to byla trochu kritická situace. V každém případě dřív jsem jezdila do práce třeba skoro hodinu, a to jsem bydlela v centru.
Jste dobrá řidička?
Teď už jo, ale začátky byly řekněme dramatické. Až když měl můj muž sádru, začala jsem nejdřív jezdit trasu Dejvické divadlo Mníšek. Přitom jsem hystericky křičela: ať to auto za mnou nejede, ať jede jinudy, ať nejezdí tak blízko... Ted' je to v pohodě, ani jízda ve špičce v centru města mi nedělá žádné problémy. Zajímavé ovšem je, že jakmile si sedne vedle mne můj muž, okamžitě začnu dělat chyby. Asi je to tím, že mi dělal učitele, když jsem podruhé začala jezdit. Musím uznat, že byl nesmírně trpělivý. Je dobrý učitel .
Myslíte si, že jste slavná, je vám to příjemné?
Ani nemám čas to posoudit, pendluji pořád mezi divadlem, natáčením, nákupy a domovem. Ale vnímám, že se lidé za mnou otáčejí nebo chtějí podepsat fotku. Naši známí mi popisují reakce lidí, které já nevidím, protože chodím velmi rychle a nechávám všechny za sebou (mohu potvrdit, pozn. autorky). Když mně poznají, dítě začne křičet na maminku, maminka se nadchne, zatahá tatínka za rukáv, ten se rozzáří a když je to babička, ta jde rovnou ke mně. Zatímco, když uvidí Alici Bendovou, chlapi se ohlédnou, a ženy ztuhnou. Vlastně jsem takovou cílovou skupinou celé rodiny včetně dětí. Jednou jsme po dlouhé době byly s Andrejkou na pískovišti a hned se k nám seběhly všechny děti a čekaly, co ta Ivana bude zvláštního dělat. Když viděly, že si plácáme jenom bábovičky, tak je to koukání přestalo bavit. V ten moment jsem pochopila, že jsem asi slavná, mám své publikum....
Co byste vzkázala našim čtenářkám?
Vždy, když dělám rozhovor, přistihnu se, že člověk má tendenci popisovat věci o trochu líp, než ve skutečnosti jsou. Takže, milé dámy, kdybyste mne viděly večer, vypadám podobně utahaně jako vy. Problémy, které řeším, jsou stejně tak stereotypní nebo banální, jako řešíte vy. Mám vlastně normální zaměstnání jen to moje je víc vidět. A těm, co závidí, bych doporučila od rána točit a pak hrát třeba čtyřikrát večer v týdnu a vracet se v půl dvanácté večer. Ano, je to zápřah pro rodinný i manželský život. Zvolila jsem si ho dobrovolně a mám ho ráda, ale už jsem zvolnila to ší1ené tempo. Už nemám pocit, že jsem nenahraditelná a musím u všeho být.
Foto, Make-up: Petr Lukeš,
Účes:Monika Gruberová
obě jsou těhotné
Fandové seriálu Rodinná pouta budou šokováni. A hned dvakrát. Jejich nejoblíbenější seriálová postava Ivanka, dcera Rubešových, v seriálu otěhotněla s právníkem Sýkorou. Stane se to, co si diváci přejí: ke dvěma Ivančiným dětem přibude další a urovná se - nejspíš - i bouřlivý vztah se Sýkorou. To vše už je dávno natočené a Ivance by kostymérky měly pomalu chystat vycpávku na břicho.
Jenže ona - neboli herečka Zdeňka Žádníková - je předběhla. Je těhotná nejen seriálově, ale i ve skutečnosti. Seriál jako by vplouval do reality a začal ji sám řídit. A nejen v případě Ivanky. Dobrý trénink na seriálové otcovství právě zažívá i Tomáš Matonoha, alias právník Sýkora. Jemu a jeho reálné ženě - Lucii Benešové- se před pár týdny narodil syn. Kam se hrabou obě reality show na obou komerčních televizích!
Instinkt 47/IV - PCH -
Jsem pleva
S přírodním životním stylem, který vyznáváte, se často pojí různé duchovní nauky. Je to tak i u vás?
V bibli se říká: oddělme zrno od plev. Já jsem bohužel ta pleva. Je mi to líto. Člověk hledá víru v Boha vždy, když je mu ouvej. Když mě umírala maminka na rakovinu, a já to věděla, chodila jsem do kostela a prosila, aby se uzdravila. Ale Bůh mi tu prosbu nesplnil, tak jsem se od něj odvrátila. Jediné, v co věřím, je člověk. Věřím v to, že si stanovíte cíl a uděláte maximum pro to, abyste ho dosáhl. Věřím v lidské konání. Ale zase si uvědomuji, že někdo při tom konání štěstí má a jiný prostě ne. Potom člověk přemýšlí nad slovem osud. Také jsem prošla fází, kdy jsem chodila ke kartářce. Fascinovalo mě, jakým způsobem tihle lidé vidí věci z minula. Ale mě osobně paní kartářka vždy řekla: vám se ta ruka vůbec neotevírá, vy si stejně vždy uděláte, co budete chtít. Takže jsem poděkovala, zaplatila šestset korun a odcházela s pocitem, že je to stejně všechno na mě. Ale tak je to asi nejlepší. Člověk podle mne nemá moc po těchto věcech pátrat. Připodobnila bych to k touze vyzkoušet si drogu. Jednou si to zkusíte a otevřete si něco v podvědomí, co mělo zůstat zavřené. Za pět let se vám pak rozjede endogenní deprese a vy nevíte z čeho. Ale je to prostě proto, že jste se dívali někam, kam jste neměli. A podobné je to podle mne s kartami nebo duchovními naukami. Z opatrnosti tyhle věci obcházím.
Vaše maminka zemřela, když vám bylo sedmnáct. Vy o tom hovoříte často a velmi otevřeně. Znamená to, že jste se s tím vyrovnala?
Mluvím o tom proto, že má mamka zemřela na nádorové onemocnění prsu. A já chci, aby o téhle nemoci ženy věděly a přemýšlely o ní. Hodně starších žen je stále ještě slepých a nechodí na pravidelná vyšetření. Já ve svých třiceti letech chodím každé dva roky. Nechci ve čtyřiceti zjistit, že mě čeká následujících pár let vyplněných chemoterapií. Mě bude maminka chybět do konce života a nic to nemůže změnit. Nikdy mě neviděla hrát, nikdy neviděla mé dítě, a to mě moc mrzí. Myslím, že jsem docela silný člověk, ale přiznám se, že bych občas potřebovala být zase dítě. Když máte rodiče, tak se k vám i ve třiceti chovají, jako když vám bylo dvanáct. To já nemám. A trochu mi to chybí.
Máte strach ze smrti?
Bojím se stáří. Netěší mně myšlenka na nemohoucnost těla, které vám sežere i tu duši. Všichni mohou mluvit o moudrém stáří, ale je to blbost. Stáří je fáze života, která může být jen více nebo méně nepříjemná. A když k tomu ještě připočteme ekonomiku téhle země...Jímá mě hrůza, když vidím dědečky a babičky. Hlavně v Praze. Protože oni ke všemu ještě mezi těmi auty zestárnou o deset let dříve, než moje babička na Šumavě.
Velkoměsto evidentně moc ráda nemáte.
Když jsem byla v Praze na škole, poznala jsem, že se mění roční období, jen podle toho, že změnilo barvu pár lián na nábřeží. Navíc s věkem se vám zpomalí čas a oceňujete úplně jiné věci, než vám nabízí velkoměsto. Třeba že můžete jezdit s kočárem po lese. Nedovedu si představit, že bych žila na Vinohradech. Že bych tam mohla vůbec existovat, každý den se vyhýbala psím exkrementům na chodníku, pokoušela se přejít přes řeku aut. Já bych to nezvládla.
Jaký máte vůbec pocit z dnešní doby?
Víte, já nezažila socialismus z té špatné stránky, zažila jsem ho jako dítě, a proto vnímám rozdíly mezi dnešní a minulou epochou trochu specificky. Lidé se dříve více setkávali. Více žili v rodině. Někomu to mohlo lézt na nervy, ale já to jako dítě milovala. Dnes je na rodinné vztahy daleko méně času. Vlastně není skoro žádný. To myslím není dobře. A ještě jedné věci jsem si všimla. Zdá se mi, že jsme se jako děti tenkrát zamilovávali mnohem normálněji, jakoby přirozenějším způsobem. Nešlo se zamilovat do někoho jen proto, že byl bohatý, protože bohatý nebyl vlastně nikdo. Maximálně si někdo přivezl barevnější igelitku nebo džíny z východního Německa. Proti tomu, nedávno jsem jela v tramvaji a povídali si tam dvě holčiny. Fakt vám neřeknu kolik jim mohlo být, já už to dnes nepoznám, něco mezi třinácti až šestnácti lety. A ta jedna říkala druhé: "S ním už nikam nejdu, on mi nezaplatí ani kino. Je sice milej, ale jako sorry. To Karel mi koupil véču, pak jsme šli do picožky, fakt jako dobrý." Já jen žasla. Něco takového za nás neexistovalo. Nebo jsem teď četla anketu, ve které holčičky měli odpovědět, jaké vlastnosti by měl mít muž jejich snů. "Bohatý" tam bylo na prvním místě. To mě vyděsilo. Děti se podle bohatství selektují už v mateřských školkách. To je něco, co jsem nezažila, a co vlastně neumím výchovně řešit, budu se v tom muset teprve zorientovat. Je to vůbec fuška, to rodičovství.
Je také fuška stát se ze dne na den populárním, jako to potkalo vás díky Rodinným poutům?
Mě popularita potkala až ve třiceti. To považuji za svou velkou výhodu. Protože ve dvaceti bych se samozřejmě chovala jako tele. Sledovala jsem třeba první ročník Superstar. Zajímalo mě to z psychologického hlediska. Co to s lidma udělá. A pár jich narazilo. Chápu to: je vám šestnáct, sedmnáct, hnete malíčkem a je z toho úžasné gesto. Řeknete jednoduchou větu, podmět přísudek, a u nohou vám jásají davy holek, které jsou z toho úplně hotové. Pak je strašně snadné uvěřit, že tou hvězdou opravdu jste. Logicky se následně dostanete do stadia, že už tou hvězdou nejste, ale pořád ten zájem vyžadujete, chybí vám. A když jste ho navíc získali trochu neopodstatněně, o to tvrdší je ten pád, protože se nemůžete opřít o profesionalitu. Aneta Langerová se uzavřela do sebe a udělala to velice dobře. Úplně jí rozumím. Radši působí jako vyplašený králíček, než aby jí to semlelo. Sámer to naopak myslím nezvládl. Média se na něm doslova vyřádila. Na Anetě moc ne, protože jim nezavdala příčinu, ubránila se. Tohle mě hrozně baví sledovat, je to stále stejný vzorec: Jakmile se začnete chovat podle toho, co trh diktuje, a začnete přemýšlet, čím byste ho zaujal, ztratíte sami sebe.
Když jste zavrhla kartářky, je asi zbytečné se vás ptát, jestli věříte astrologii.
Já jí věřím naprosto! Vypozorovala jsem, že vycházím dobře se znameními v druhé půlce roku. Od Lva do Ryb. Všichni moji kamarádi jsou narození v tomhle období. Pokud jsem měla s někým problém, byl to většinou Rak nebo Blíženec. Moji nejbližší přátelé jsou naopak nejčastěji Kozorozi. Někde jsem si přečetla, že Štíři chodí dlouho s Kozorohy, ale nakonec si berou Váhy. A co myslíte, že je můj muž - samozřejmě Váhy. Dívám se na astrologii jako na zpestření. Nejsem magor, který se jako první ptá na to, v jakém je kdo znamení a podle toho se rozhoduje, jestli si s dotyčným bude povídat. Ale pravda je, že když jsem čekala miminko, byla jsem ráda, že to bude Lvíček nebo Panna. Bála jsem se, aby to nebyl Štír. Protože se mi potvrdilo, že muži Štíři často propadají depresivním stavům. Znám takové hned tři. Je zvláštní, že žena Štír naopak dokáže tu trochu temnou energii přetvořit na pozitivní. Já jsem Štírka zcela podle příruček. Mou neoblíbenější knížkou o astrologii jsou Sluneční znamení Sarah Goodmanové. A ta o ženě ve znamení Štíra napsala: "Nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž". Což na mne naprosto sedí. Vždycky mě fascinovalo, jakou vy muži máte svobodu. Já proti tomu nikdy nemohla stopovat, do sedmnácti jsem nesměla jít ani od osmi do kina, aby se mi něco nestalo...Ale je pravda, že ten okamžik zrození miminka bych neměnila. O to pánové přicházíte. Ale jinak se máte nádherně.
Neříkejte. Také věříte, že to mají muži v životě lehčí?
Je to tak. Vezměte si, že ta dnešní "superaktivní mladá dynamická společnost", jak jsem někde četla, oceňuje především pracovní oblast života. Dřív byly ženy doma a měly tam svou práci. Dnes jako by měly zvládnout úplně všechno. Práci i útulný domov. Já tak byla i vychovávaná. Nejdřív jsem to docela zvládala, pak mě to přestalo bavit a nakonec jsem to zvládat přestala. Tím, jak je moje povolání časově náročné, se ze mě ve vypjatých chvílích, kdy to nezvládám, stává feministka. Najednou mi přijde nespravedlivé, že ženy dnes musí zvládat stejně důležitou práci jako muži a navíc ještě sto banálních jednotvárných prací v domácnosti. A to nemluvím o tom, že muži už ani nejsou schopni balit ženy. I to zbylo na nás. Z žen se stali v podstatě lovci. Už je strašně málo normálních chlapů, kteří mají klasické nastavení: já jsem dobyvatel a žena dobývaná. Muži si dnes většinou počkají, až si je nějaká najde.
To je ale právě prý ten pokrok, že žena už nemusí čekat, až si pro ni přijede princ a může převzít aktivitu.
Ne, to není pokrok! To je strašná nuda.
Zdeňka Žádníková
Představte nám svoji holčičku...
Andrea je narozená ve znamení Panny, je blonďatá, modrooká, to znamená, že je mi velmi nepodobná a v naší rodině jsem vždycky byla já ta cizí paní, co dochází na kojení. Jednou měl můj muž prasklý stehenní sval a já musela jet do divadla na představení, a tak přijela jeho kamarádka, aby mu pomohla. (Mimochodem, všechny jeho kamarádky jsou blondýny.) Ve dveřích se se mnou loučila krásná blonďatá rodinka.
Zlobí Andrea? Vadí jí, když odcházíte?
Kdepak, je to pohodová holčička, která vůbec nebrečí. Pokud někdy plakala, tak jenom tehdy, když ji něco bolelo. Vůbec jsme nevěděli, co je to řvoucí mimino. Byla takový malý šťastný buddha. Až tak v roce a půl, kdy pochopila, že si může prosadit svou, se začala vztekat.
Byla plánovaná?
Byla plánovaná asi tak, že jsme si řekli, že bychom chtěli miminko.
V dnešní době je módní žít jen tak na hromádce a vy jste vdaná! Můžete nám něco říct o svém manželovi?
Byl to první chlap v mém životě, který si se mnou hned od začátku povídal o rodině, což předtím žádný chlap neudělal. Bavili se se mnou o divadle, o kariéře, o obchodu -ale nikdy o dětech a jejich výchově. A mně tehdy zablikala kontrolka - jako signál pozitivní lustrace budoucího otce. Znali jsme se krátce, když jsme si na silvestra po půlnoci telefonovali, a to mi tak nějak zvlášt' utkvělo - ale vůbec by mě nenapadlo, že budu s tímhle člověkem čekat miminko.
Jaký byl váš první pocit, když jste zjistila, že jste těhotná?
Udělala jsem si test, v šatně v Dejvickém divadle, kde byly ještě dvě kolegyně, a řekla jsem si: "Nesmím to nikomu říct! Musím to vydržet!" Ale nevydržela jsem to ani dvacet sekund. Kolegyně byly nadšené! Já jsem utíkala k panu doktorovi Guttnerovi do Spálené ulice, ten mi to potvrdil, tak jsem mu skočila kolem krku ... a běžela jsem do práce za budoucím tatínkem.
A co on?
Pamatuju si, jak jsem šla po dlouhé chodí v budově, kde pracoval, a on se vyděsil: "Co se děje? Je odpoledne - co tady děláš?" A já: "Čekáme miminko!" A on mě opatrně vzal za ruce, odvedl do kanceláře, tam mě opatrně posadil na židli a zcela nelogicky se zeptal: "Jedla jsi už něco?" Tím okamžikem to začalo. Kontrola jídla, jestli mi není horko nebo zima, jestli je všechno v pořádku.
...a požádal vás o ruku...
No, řešili jsme, jak oznámíme mému tatínkovi, že čekám miminko a mně bylo jasné, že bez požádání o ruku to u našeho táty nepůjde, ale Radek byl rychlejší: "To bych měl o ruku asi požádat nejdřív tebe?" reagoval. Odehrálo se to jak v kýčovitém filmu - byli jsme v pizzerii a on si stoupl a - pustili píseň od Joža Ráže - Voda, čo ma drží nad vodou. Když ji dnes slyšíme, hned si na tu chvíli vzpomeneme.
Měla jste svatbu v bílém?
Měla. A měla jsem krásné šaty, které mi navrhla a ušila kamarádka. Použila jsem na ně stříbrný brokát ze šatů po mojí mamince. Brali jsme se na Zvíkově a měli jsme nádhernou svatbu. Jenom ty šaty ted' na mně vlají ... v šestém měsíci jsem už byla pěkně narostlá maminka, hlavně v prsou.
Ví se o vás, že si hlídáte výživu. Jak to bylo v těhotenství?
První tři měsíce se všechno, co se podobalo zelenině, stalo mým velkým nepřítelem, takže jsem byla o rohlíkách. Všechno zdravé mi příšerně nechutnalo. Pak se to upravilo. Ale od třetího měsíce jsem byla na rizikovém těhotenství, zvolnila jsem tempo, zklidnila se - a stala se ze mne matka-intelektuálka.
Co to znamená?
Nakupovala jsem knížky o těhotenství a studovala je. Cvičila jsem gravidjógu, věnovala se výživě, miminko povinně poslouchalo Mozarta nebo meditační hudbu sluchátky položenými na břichu - a musím říct, že jakmile dnes tu hudbu slyší, zklidní se. Pamatuje si ji. Používala jsem kosmetiku pro těhotné Nobilis Tilia. Patří do ní sprchový gel, krémy, olejíčky, třeba i takové, které se hodí na porod. Byla jsem navoněná a spokojená. Volný čas jsem věnovala tomu, abych si prostudovala všechno, co mám o miminku vědět - včetně jeho výživy, absolvovali jsme s Radkem kurzy první pomoci v Pomadu, takže nás vdechnutý korálek nepřekvapí, a tak dále ...
Takže máte výživu v těhotenství v malíčku -čeho by se podle vás měly maminky vyvarovat?
Nesmějí se jíst paštiky, nesmí se jíst niva - je v ní penicilin! Všechno, co jíte a pijete, dostane i miminko. Naprosto odsuzuji maminky-kuřačky. Copak nechápou, že se jejich děťátko dusí? Když vidím těhotnou s cigárem, nejradši bych jí urazila ruku. Když kouří dospělý, je to jeho věc - ale jak může někdo ubližovat miminku? Můj gynekolog mi říkal: "Zdeno, když si dáte jednou za čtrnáct dní decinku červeného vína, tak je to v pohodě, ale nechoďte tam, kde se kouří!" A ještě jednu radu mám -vyvarujte se všech výrobků, ve kterých je aspartam. Prochází placentou a ovlivňuje negativně vývoj mozku plodu, takže pozor na výrobky light!
A co maminkám doporučujete?
Cvičení pro těhotné! Cvičila jsem až do devátého měsíce - a bylo to skvělé! Miminko tím krásně masírujete a jemu se to líbí. Jenom pozor, nesmíte být zplavená -mohla byste to svoje dětátko přehřát.
Jaká je vaše první myšlenka, když se řekne porod?
Mám mladší sestru, která rodila dřív než já takže moje otázky na ni byly: "Tak, ségra, jaký to je?" Ona byla velmi opatrná a realitu změkčovala. Zajímavé je, že já to ted'dělám taky. Ačkoli jsem rodila dva dny...
Epidurál jsem nechtěla, ale samozřejmě jsem o něj na poslední chvíli škemrala - ale marně. Byla jsem totiž domluvená se svým mužem, že i když o něj budu prosit, on to nedovolí. A tak pan doktor šalamounsky prohlásil: "I když vás ted, Zdeňko, napíchnu, bude to trvat dvacet minut - a to už bude po všem". Dnes už vím, že epidurál funguje okamžitě, ale tehdy mi to nedošlo. A vydržela jsem to. Snažila jsem si nepřipustit, že mě to bolí.
Prozraďte čtenářkám, jak jste si vybírala porodnici?
Prošla jsem všemi fázemi - že bych chtěla rodit ve Vrchlabí, pak zas jinde ... než jsem si uvědomila jednu věc: Co je pro mě přednější? Můj komfort - nebo, kdyby se cokoli stalo, zdraví dítěte? Tak jsem se rozhodla pro Motol - a už jsem neřešila, jestli budu rodit do vany nebo na míči, nebo co ... Byla jsem tak jako tak v péči pana primáře Chmela z motolské nemocnice - a to je velký pohodář. Mého manžela přezdíval: tatínek dokumentarista, protože Radek se mnou chodil na ultrazvuk a všechny obrázky si schovával. Andrejka je povodňové dítě, takže jsme z Mníšku pod Brdy do Motola - protože Lahovice byly zaplavené - jezdili obrovskou oklikou přes Brdy a přilehlé vesničky. A samozřejmě že pan primář odjel na dovolenou s tím, že "...to by musela střílet motyka, abyste rodila v době, kdy budu pryč". Musel za něho zaskočit kolega - a on pak od nás dostal motyku s přivázanou pistolí.
Jaké byly první dny s miminkem?
Začátek nebyl právě růžový, protože mi nešlo kojení. Zhnisala jsem, kojila přes klobouček - ale moc, moc jsem chtěla kojit, tak jsem dělala všechno pro to, aby to šlo. Měla jsem přitom spoustu mlíka, tolik, že jsem ho dávala na jipku! Malé nešlo sát a nejjednodušší bylo se na to vykašlat. Ale já jsem to neudělala, chtěla jsem kojit - a navíc co nejdéle!
A jak dlouho jste kojila?
Čtrnáct měsíců! A jenom mlíko měla Andrea deset měsíců!
Kolik vážila v těch deseti měsících? Takové děti bývají tlusťoučké …
Skoro normálně - asi devět kilo ... Fakt je, že po prvních třech měsících mi mléko začalo ubývat, a tak jsem pila, pila a pila - -a pomohlo to.
Kdy jste se vrátila k práci?
Když bylo malé pět měsíců, tak jsem začala znova hrát v divadle, a dva měsíce nato
i zkoušet. Dovolili jsme si ten luxus, že můj manžel byl se mnou doma, pracoval jen
částečně - a bylo to skvělé. Žili jsme sice z úspor, ale chtěli jsme to, protože jsme si říkali, že se taková doba už nikdy v životě nemusí opakovat. Takže se o malou staral, když jsem byla v divadle. A já jsem pořád kojila.
Bydlíte v Mníšku pod Brdy, z Dejvického divadla, je to kus cesty. Jak jste to zvládala?
Když jsem zkoušela Kouzelnou flétnu, nakojila jsem, odjela do divadla, natáhla budíka a když třeba v půlce písničky udělal crrr!, vyskočila jsem, rozloučila se a měla pětadvacet minut na to, abych stihla autobus, pak půl hodiny cesty - a už jsem zase kojila.
Takže jste až v deseti měsících Andrejku přikrmovala. Jak?
Opět vědecky. Měla jsem za sebou jednu špatnou zkušenost, když se mi jako maličká strašně osypala - můj manžel je alergik, takže jsem se bála, aby neměla podobné problémy - takže jsem vysadila sóju, mléko, tvaroh, ořechy a med. To jsou po čokoládě největší alergeny. Když jsem malou zvykala nenásilně na normální stravu, dávala jsem pozor, jestli na něco špatně nereaguje. Dostávala i dětské konzervy, protože ty jsou opravdu hlídané. Ovoce jsem kupovala pouze v biokvalitě. Mladou mrkvičku a brambory jedině nové - varuji před bramborami po Novém roce, je v nich solanin, který člověk špatně tráví, ten se pak usazuje v kostech a v dospělém věku to může souviset i s dnou nebo artritidou.
Vařila jste?
Taky jsem prošla fází, že jsem šťouchala brambory se zeleninou a masíčkem, ale moje dítě si radši dalo telecí z konzervy a na moje kuchařské umění se mi vykašlalo. Do roka a půl nemělo nic, co by obsahovalo lepek - pokud má dítě dispozice k celiakii, tak mu ji tím spolehlivě rozjedete. Já vím, že naše babičky dětem dávaly krupicovou kaši, ale pokud už dneska víme víc, je dobré se tím řídit.
Jak vaříte pro svou tříletou holčičku, a manžela dnes?
Já vám to tedy řeknu! S velkou láskou jim občas koupím telecí párek, protože párky milují a pokaždé se o ně porvou. Andrejka si párek máčí do biokečupu protože objevila kečup a mně stojí za to, koupit jí za padesát korun bio. Dostane ho jenom málo, pak ho má v ledničce a je jenom její. Také má moc ráda špaldovou kaši s jogurtem.
Jak vypadá vaše společná neděle? Popište nám třeba tu poslední.
Ted' jsme byli celou neděli na houbách. Pak jsem uvařila nové brambory a sójovou sekanou. A večer byly bedlové řízky. Ale umím i jelení guláš, vůbec ráda připravuji zvěřinu. Tahle masa neseženete bio, ale já si myslím, že zvíře v lese nesežere nic špatného. Máme rádi i jehněčí -a v žádném případě nejíme kuřecí maso! Kuře je na granulích, na umělém světle, na antibiotikách ... prostě není kvalitní. Také proto kuřecí kost klidně rozkoušete. Když dostanu slepici od babičky, tak to je úplně něco jiného. Na jejích kostech by si člověk zuby vylámal!
Jste herečka. Co vaše holčička – už se u ní projevují komediantské vlohy?
No jéje! Tancuje, zpívá, umí spoustu písniček, má dobrý hudební sluch.
Takžeji hudebka nemine!
Mám skvělou paní profesorku Magdalenu Bílkovou, ke které chodím hrát na příčnou flétnu - a tak ji má jistou! Je to člověk, který miluje hudbu, učí ji tak, že dítě získá lásku k hudbě - není to prostě žádný prudivý pedagog, ke kterému se netěšíte a který dokáže hudbu i zošklivit.
Je dobře, když rodiče děti nutí i do toho, co sami nechtějí?
Sportovci většinou vedou děti ke sportu, hudebníci k hudbě - ale děti si nakonec vyberou samy. Nebudu Andreu do ničeho nutit, ale jde o to, že každé dítě musíte v určité fázi trochu přidržet. Já jsem taky patřila k dětem, které ke klavíru pomalu museli přivazovat
a když mě to pak v patnácti letech chytlo, začala jsem sama cvičit a byla jsem šťastná, že mám v šestnácti koncerty!
A co druhé miminko?
Co se týká Ivany z Rodinných pout, tak mám zakázáno cokoli říct. A pokud jde o mne, tak to mi zase zakázal můj manžel. Ale prozradím alespoň tolik: bude, časem určitě.
Funguju jako chlap
Jak si vysvětlujete, že vaše seriálová postava - Ivanka -má takový divácký úspěch?
Je dobře napsaná a asi je i dob-ře zahraná. (smích)
Když se v dubnu předávaly ceny v anketě TýTý, málem jste v kategorii Objev roku při diváckém hlasování trumfla Vojtu Kotka. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Jak vypadala?
Nebudu... Byla jste zklamaná, když jste cenu nakonec nedostala?
Jak jste se s manželem seznámili?
Kdy tedy přeskočila jiskra?
Jak se manželovi líbí vaše seriálová postava?
Líbí. Jen se mu moc nezamlouvají scény "Ivana a její muži". Ale to se dá pochopit, ne?
Žárlí v tu chvíli na vás?
Máte malou dceru, zvládáte se jí při takovém pracovním nasazení, jaké vám diktuje seriál, plně věnovat?
Přesto jste, jak sama říkáte, nyní zavedená hlavně jako Ivanka. Jste jí v něčem podobná?
Taky se o sebe ráda starám, jen na rozdíl od ní na to mám o hodně míň času.
A v čem se od ní zase úplně lišíte?
Neřeším ty chlapy. Jsem štastně vdaná.
Představte si, že se dostanete do stejné životní situace jako vaše seriálová postava - svobodná matka se dvěmi dětmi, navíc bez muže.
To třeba úmyslně nějaký průšvih vyvoláte, abyste načerpala energii?
Naposledy, když jsme měli konečně tři dny volno a vyjeli v zimě na hory, ve Vrchlabí auto přestalo topit a přestal fungovat i volant. Naštěstí se to stalo před autoservisem, což bylo od osudu milosrdné. Tenhle poslední třídenní výlet byl vyloženě demotivační.
Jak podobné karamboly řešíte? Zachováte si chladnou hlavu?
Co se musí stát, abyste řekla: Tak tohle je velký průšvih?
Po narození dcery jste se vrátila hodně brzy k práci. Nemrzí vás to?
Představení trvá tři hodiny, to jste kojila o pauze?
Kdo funguje víc jako rodič, vy nebo váš manžel?
Už několikrát jste použila větu: V tomhle funguju jako chlap! Řekněte, kdy se cítíte být jako žena?
Co vás na mužském světě tak přitahuje?
Nakonec jste se rozhodla pro herectví: Věda vás nelákala?