Usměvavá Zdeňka Žádníková Volencová, známá ze seriálu Rodinná pouta, kde hrála roli Ivany Kučerové, přišla na schůzku i se svou malou ratolestí Janičkou. S nadšením vyprávěla o svém rodinném životě. Během rozhovoru Janička objevila diktafon a učinila z něj svoji nejoblíbenější hračku.

Je nezvyklé, že používáte dvě příjmení. Proč?
Jsem rozená Volencová, tohle jméno mám ráda a chtěla jsem si ho ponechat navždycky. Když jsem se pak vdávala za Radka Žádníka, položil mi otázku, jak to bude s dětmi. Co jim odpovíme na otázku, jestli jsem opravdu jejich maminka, když se jmenuju jinak. Tak jsem řekla, že udělám kompromis a budu požívat obě jména. Kdyby na mě ale zatlačil, asi bych zůstala jenom Volencová!

Přinesla jste si nějaký vzor rodinného života od svých rodičů?
Moje rodina byla z dětského pohledu naprosto ideální, protože mí rodiče se před námi vůbec nehádali. Opravdu se před námi nikdy nepohádali a já jsem měla pocit, že je všechno ideální, nikdy jsem neměla pocit ohrožení, že se něco rozpadá nebo je nějaký problém. Za to jsem jim velmi vděčná. Snažím se tento model uplatňovat i ve své rodině – v případě, že je nějaký problém, tak se neřeší před dětskýma očima. Děti si automaticky všechno vztahují na sebe, viní se, že jsou důvodem hádky, ačkoliv to tak samozřejmě není. Na druhou stranu se neumím hádat, protože mi chybí vzor (směje se). Nemám co kopírovat.

                   

To znamená, že se vůbec nehádáte? Jak tedy řešíte případné rozpory?
Mlčím. To je ta úplně nejhorší varianta. Mlčím a odcházím.

V dnešní době se polovina manželství rozvádí. Co podle vás stojí v pozadí tohoto stavu?
S oblibou se píše o rozpadu tradičního modelu české rodiny a za viníky se pokládají ženy, protože muži už nejsou rytíři, co mají zbroj. Žena vydělává větší peníze než muž, který je tím odsouzen do role podřadné, k níž není geneticky předurčen. Proto jsou všichni nešťastní, tápou, rozvádí se nebo se neberou.To je jedna verze. Podle mě je to dáno tím, že společnost je velmi rychlá a dráždivost doby je silná, proto potom věci obyčejné, jako je normální lidské štěstí, nudí. Když je pohoda, tak se často nic neděje – a tato dynamická společnost je nastavena na neustálou změnu, aby vše bylo akční a něco se dělo. Mnoha lidem potom mohou připadat tato letmá zastavení naplněná pokojem zbytečná, nudná, pomalá a prázdná. Mají pocit, že jsou šťastní v okamžiku, kdy jsou sami tím středobodem a kdy všechno „frčí“.

Zažila jste takový pocit někdy sama na sobě?
Ano, sama to znám. Jako maminka vím, že když má někdo velmi zajímavé zaměstnání, kde se neustále něco děje, a najednou se ocitne doma s miminem a den plyne a plyne a vy jste díky péči o dítě v sociální izolaci, a přitom jste zvyklá žít přítomným okamžikem a žít jej naplno, tak vám to najednou začne připadat jako absolutní ztráta času – místo toho, abyste to vnímala jako přechodné stádium. Jste potom protivná na svého partnera. Největší počet rozvedených manželství je v prvním roce života jejich dítěte. Ještě horší je, když partner bere dítě jako svou konkurenci. To už je úplně špatné. Je třeba si ohlídat, aby váš partner byl hodný a normální.

Svého muže jste prý poznala během výuky anglického jazyka. Zdědila jste pedagogické schopnosti po své mamince, která byla učitelkou?
Byla jsem učitelské dítě, tudíž jsem byla v kolektivu neoblíbená. Nicméně jsem měla doma vlastnoručně vyrobených třicet žákovských knížek, třicet sešitů a třicet písanek. Pěkně jsem to všechno opravovala, měla jsem své oblíbence a neoblíbence, hrála jsem si prostě na školu. Vidina, že půjdu v učitelských šlépějích, byla velmi zřetelná, pak jsem ale začala hrát divadlo a změnilo se to. Udělala jsem zkoušky i na pedagogickou fakultu na obor angličtina, ale nakonec jsem zvolila herectví. Učitelství jsem unikla jen o vlásek. Asi bych byla příšerná učitelka, protože bych vyžadovala zájem dětí. Moje učitelka na flétnu má dceru, která je učitelkou, učí tři roky a je velmi oblíbená, ale také vyčerpaná a už se u ní začíná objevovat „syndrom vyhoření“. Je to proto, že děti jsou z domova naprosto nevychované. Rodiče si velmi často myslí, že je škola supluje, že bude jejich děti vychovávat – a sami je nechávají být. Když máte deset agresorů ve třídě, kteří vám tykají a posílají vás kamsi, je to situace, se kterou bych si také neuměla poradit. Řezala bych je jako za Jana Ámose, ale to se vám každý uličník postaví a začne vám vykládat o právech dítěte.

Myslíte, že se v poslední době nějak změnil model výchovy dětí?
Určitě. Výchova je více liberální, a to je ta nejhorší možnost. Je velmi pohodlné být nedůsledný, ale je to krátkozraké a krátkodeché. U nás doma jsem já ta zlá maminka a můj muž je ten hodný. Budu klidně zlá krkavčí matka, a jsem přesvědčená, že jednou mi za to děti budou vděčné. Budou vědět, co je to řád a nebudou z nich agresoři, kteří vytáčejí paní učitelku. Propadla bych se hanbou, mít takové děti. Jakmile jednou stojíte na druhé straně barikády (a já jsem si vyzkoušela, jaké to je, učit malé děti), tak si dáte ještě větší pozor, aby se vaše dítě chovalo slušně. Učila jsem děti angličtinu na prvním stupni. Oni vám řeknou všechno na své rodiče, ale také řeknou všechno na vás. Měla jsem možnost pozorovat, jak rodiče ke svému dítěti přistupují. V tomto věku jsou ještě schopné změny, ačkoliv ne velké. Je smutné, jak rodiče nechávají své děti být. Navíc jsou dnes děti velmi hyperaktivní. Například v Anglii s tím měli velké problémy, navrhli proto bezaditivní léčbu – stravu, kde nejsou obsažená žádná „éčka“, bez chemických přísad, a 80 % všech těch dětí se výrazně zklidnilo. Na dětech se podepisuje i to, co jedí. A to je neustále velký chemický koktejl, jejich mozek je všemi těmito věcmi drážděný. I zdravá výživa je jeden z faktorů vlivu na chování dítěte.

Vaše maminka zemřela na rakovinu, když vám bylo sedmnáct let. Bylo to pro vás jistě velmi těžké.
V tu chvíli si uvědomujete tu velkou nespravedlivost. A hlavně ze dne na den zestárnete o tisíc let a jste dospělý člověk, který se nemá kam jít schovat, protože táta má v tu chvíli dost problémů sám se sebou a mladší sourozenec se logicky uzavře sám do sebe. Jste vlastně strašně sama. Vnímala jsem jen ten obrovský pocit bezmoci a obrovskou samotu.. Tu cítím doteď, a to je mi 32 a mám dvě děti. Ten pocit se lety znásobuje. I Vánoce mám ráda spíš kvůli dětem, než abych si jich užívala. Pouze je vytvářím, protože vím, že pro děti je to důležité. Moje děti si je užívají skrze mě, to má svůj velký význam.

                   

Posunul vás tento bolestný prožitek někam dál?
Člověk se často k Bohu obrací, když mu teče do bot. Já jsem bohužel pleva. V době nemoci jsem chodila do kostela a prosila jsem za to, aby se naše maminka uzdravila, a když se to nestalo, tak jsem se logicky příšerně naštvala a už se spoléhám jenom sama na sebe, protože vím, že žádná jiná síla mi v tom nepomůže. Moje babička s dědou a nejstarší strýc jsou věřící, i tatínek byl vychováván v křesťanské víře. Snažím se žít podle desatera kvůli sobě a lidem okolo. Dar víry mi není bohužel dopřán.

Objevila jste nějaký talent u své dcery Andrejky?
Bohužel, starší Andrejka se předvádí, zpívá a je velmi extrovertní. Nechci, aby byla herečka, ale jsem ráda, že se nikde neztratí, nebojí se, nemá ostych, je velmi společenská. Jana je mezi lidmi od svých pěti týdnů a obávám se, že to bude ještě více sociálně adaptabilnější tvor. Myslím, že to budou veselé a šťastné holky. Snažím se je vést i ke sportu, protože vím, že pohyb je velmi důležitý, proháním je (směje se). Je to dobré pro to, aby nezačaly „blbnout“ a chytat se party. Dělat od útlého věku sport a dát jim vzdělání, informovanost…, to je to nejlepší, co pro své děti můžete udělat. Se mnou to mají dcery těžké, protože jsem – ač na to nevypadám – přísná maminka, ať se jedná o jídlo nebo způsob trávení času. Než je pochválím, tak to už musí být! Chválím je, když jsou samy od sebe hodné, nebo když se správně rozhodnou (to se týká starší Andrejky).

Jak vnímala vaše starší dcerka příchod dalšího dítěte do rodiny?
Připravovali jsme ji na tuto chvíli podle „chytrých knížek“. Narození Jany měla spojené se samými příjemnými věcmi, včetně dárků, které Janička přinesla. A hlavně – Jana jí nic nebere a neohrožuje ji. Teď, když je jí půl roku, začala Andrejku bavit, protože se na ní už směje, komunikují spolu. Andrejka ji chrání a má ji ráda. Samozřejmě, teď je Andrejka tatínkův mazlík, jsou věčně spolu.

Stala jste se tváří kosmetické řady Dermacol, jste tedy také modelkou. Co si myslíte o současném trendu velmi hubených modelek?
Já mám ráda pevné zdravé tělo. Kostičky mě moc neberou. Nejvíce mě rozčilují maminky, kterým lezou kostičky z kalhot a vedle vedou svého syna nebo dceru, kteří mají zhruba tak o deset kilo víc než by měli. Jsou malí a já vidím, že jdou do Macdonaldu, dítě si dá hamburger a jablkovou taštičku, čímž mu matka zadělává na velké problémy, ale sama by to nejedla. Nebo aby maminka mohla jezdit na rotopedu, tak dítě žužlá sušenku.

Co vám dává a bere profese herectví?
Někteří lidé se na tuto profesi dívají s despektem. Dodnes si pamatuji, jak zřetelná změna chování nastala u lidí, kteří mě měli zaregistrovanou jako učitelku angličtiny, poté, co zjistili, že jsem herečka. Muži se jakoby více rozsvítili, protože najednou máte punc, že komunikace může být více než standardní, anebo vám naopak přestanou věřit to, co jim říkáte, myslí si „ona tady hraje nějaké divadlo“. To je jeden druh lidí, podle mě méně inteligentní, a potom, herectví je méně obvyklé povolání, a proto lidi samozřejmě více zajímá. Co se týká ztráty anonymity, tak to nikomu nepřeju… Povolání herce má samozřejmě svůj rub a líc, ale ne že bych si stěžovala. To ne. Kdo tvrdí, že ho popularita obtěžuje, tak si v zásadě vymýšlí, protože zájem je milý, a pokud neobtěžuje a není zlý a nikdo vám nezasahuje do soukromí, tak je to v pořádku.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Mám mnoho vysněných rolí. Chtěla bych hrát v nějakém úžasném velkofilmu, kde bych hrála hlavní roli osudové ženy, o kterou by se rvalo alespoň pět nádherných mužů. A vybrala bych si toho nejhezčího po dramatických okolnostech a s tím bych žila. To by bylo úplně úžasné. Nejlépe by to zrežíroval Cortéz nebo Almódovar, který by si do toho dal pár naturalistických, minimalistických a abstraktních vizí.

Kde čerpáte energii do nového dne?
Momentálně se nacházím ve fázi, že mi udělá největší radost, když obě dvě holky spí a já si večer sednu a dám nohy nahoru. Jednou týdně nebo za čtrnáct dní hraji na flétnu, zavřu se do světa Bacha, Telemanna, Charpentiera – a je to krása. A večer, když holčičky usnou, tak s mužem virtuálně cestujeme. Baví mě jiné země a odlišné kultury, ale teď s dětmi jsme odkázáni do světa hotelů. Děti ocení nejvíce moře, bábovičky, baštu, minidisco a večer postel, když jsou utahané jako koťata. Poznávací výlety jsou tím posledním, co je zajímá. Tak spřádáme plány na POTOM. Moc se těším na návštěvu Řecka, Irska, na Sardinii…
Budoucnost se nějakým způsobem vytváří a já se těším, co mi přinese. Vždy, když rekapituluji, co se za celý rok událo, nestačím se divit, jak je ten světaběh rychlý.

Co můžeme ovlivnit

Webové stránky herečky Zdeňky  Žádníkové uvádí verš Jaroslava  Seiferta:"Kdo hledá, je očekáván, kdo  čeká, je jen nalezen".

Když jsem si jednou ráno stránky otevřel, byl  jsem ten den už sedmatřicátý, kdo si Seifertův verš přečetl. Pozoruhodné. A patřil jsem mezi  dvacet šest tisíc sto sedmdesát tři čtenáře, kteří si  stránky Zdeňky Žádníkové otevřeli od chvíle, kdy  je autor začal vytvářet.

 Chvála internetu

Kdybychom před několika málo lety zatoužili pohlédnout do tváře svého oblíbeného herce nebo  herečky a chtěli si přečíst, co řekl, hrabali bychom se v hromadě starých novin a časopisů a celé rodině vyhrožovali : "Jestli mi někdo vyhodil ten časák se Šafránkovou, ať se těší, co mu udělám!"
    Dnes stačí nastartovat domácí "písíčko", skočit na web, kliknout na "kíbordu" a už se na nás filmový či televizní hrdina usmívá, sděluje nám, co  zažil, co právě dělá, co mu chutná, kam pojede  na dovolenou.
    Webové stránky Zdeňky Žádníkové nás informují nejen o tom, kdy se narodila, ale také že  umí velmi dobře anglicky, díky čemuž dostala role v amerických filmech "Melting Glass" a "Ann Frank";  že hrála v televizních pohádkách "O dobré a zlé vodě", "0 pyšném panovníkovi", "Kašpárkovy rolničky"  nebo "Tajemství mořské panny"; že na divadelní  Akademii vystudovala obor loutkové a alternativní  herectví a že dobře zpívá, což dokázala v úloze První dámy v Mozartově Kouzelné flétně na scéně domovského Dejvického divadla. Nicméně rolí, která ji doposud nejvíce proslavila, je úloha Ivany Kučerové v televizním seriálu Rodinná pouta.

První proměna

Na to, kde dráha mladé herečky začala se už ptáme paní Zdeňky rovnou.
    "Na přijímací zkoušky do královéhradeckého  dětského divadla Jesličky přišla brýlatá holčička  řekla, že čte knížky, věří v dobro, chce být herečkou a bude hrát princezny jako paní Šafránková,"  začíná vyprávět.
    "To jsem na ně vysypala, oni mě přijali a já tam zůstala sedm let. Hrálo se každý čtvrtek, což byl  pro mne pokaždé vrchol týdne. Dá se říct, že pubertu jsem strávila v Jesličkách."
    Všechno dopadlo tak, jak na začátku oznámila: stala se herečkou a princezny v pohádkách si  taky zahrála. Tvrdí, že do desíti let vypadala a chovala se jako kluk, ale pak se z ní během půl roku stala slečinka a důležitá umělkyně. To poslední pronáší s úsměvem a jemnou ironií v hlase.
    "Když vidím dvanáctiletý holky, velmi s nimi  soucítím. Chápu zmatek v jejich kebulkách, protože si ty chemický reakce ještě dost dobře pamatuju. Jsem přešťastná, že je mi dvaatřicet a nemusím ten stav znovu prožívat."

Divadlo a opera

Zdeňka Žádníková se cítí být především divadelní  herečkou, přestože filmovou práci si taky vyzkoušela a s televizními Rodinnými pouty je svázána  už třetím rokem.
    "Divadlo pro mne představuje jakousi ochrannou slupku, pod kterou se k sobě chováme hezky.  Pracujeme s vlastním tělem, s náladami a emocemi, ledacos na sebe mimoděk vyzradíme, ale  nikdo toho nezneužije. Jenže setkání se životem mimo divadlo je pak často jako srážka s vlakem  - divíme se, že dané slovo neplatí a že si lidi lžou..."
    Pozornější čtenáři si jistě všimli zmínky o roli První dámy v Mozartově Kouzelné flétně. To je  přeci opera, řeknou si vzápětí. No a zpívat v opeře, to není jako zabroukat si "Andulko šafářova".  Tohle si řeknou a budou kroutit hlavou, jak to ta  seriálová Ivana Kučerová, i když ji máme rádi, ale  jak to ona dovede? Nu, Zdeňka Žádníková chodila léta do "lidušky",  kde se učila hrát na příčnou  flétnu, a později se pro roli do inscenace Pazour  trochu pocvičila i na altsaxofon. Má hezký a kultivovaný soprán, který chtěli využít i muzikáloví režiséři.

Pevná pouta

"Je jasné, že mi televizní seriál Rodinná pouta vzal  anonymitu. Sice z toho nemám žádná traumata,  ale ten zájem a obdiv mé práce mi ve srovnání  s prací chirurga nebo vědce přijde až neregulérní. Divadelní herectví mě ohromně baví a inspiruje, práce pro televizi mě živí. Ale i takovou práci  je možné dělat naplno, profesionálně, s uspokojením. Třetí řada Pout má parametry jakéhokoliv

************************************************************************************************************

Where to find a husband? 

(Kde najít manžela?) 

Zdeňka Žádníková hrála ve dvou amerických filmech - nikdo ji nedaboval  a bez problému se anglicky domluvila  se štábem. Zkrátka umí, na čemž má  svůj podíl i tatínek-když vyšlo najevo,  že Zdeňka chce být herečkou, nebyl  zrovna nadšený a přál si, aby vedle  herectví dělala i něco jiného. Dohodli
se na angličtině a uzavřeli úmluvu:  on bude respektovat DAMU a ona se  kvalitně naučí jazyk. Šlo jí to a nakonec  angličtinu dokonce učila. A jak to bývá  nejen v pohádkách - v jednom podniku  byl jejím studentem mladý ekonom, který  se poctivě učil, nikdy nezapomněl úkol a tak podezřele často psal dobrovolně  eseje, až konečně svoji učitelku  upoutal natolik, že se stali manželi.

***************************************************************************************************************
{mospagebreak } 

evropského seriálu a já jsem pyšná na to, že  v nich hraju."
        Vzpomíná, že při rozjezdu první série Rodinných pout byl jejich kredit, zvláště mezi herci  střední generace, na bodu mrazu. O účinkování  v seriálu se hovořilo s despektem. "
    "V duchu ještě slyším kritická slova jednoho  z herců Národního divadla, která po prvních dílech seriálu pronesl na adresu Jana Kačera, představujícího hlavu rodu Rubešových. Uběhly dva  roky a někdejší kritik hraje jednoho seriálového  chlapíka za druhým."

Kdo se vlastně narodil?

Třetí sérii Rodinných pout režíruje Vladimír Drha, který přinesl filmový způsob práce. Změnila  se produkce, způsob svícení i snímání, přibylo exteriérů.
    "Seriál je dnes o tři třídy výš a myslím, že to  při pohledu na obrazovku postřehnou také diváci, i když třeba nepoznají, čím to je a co se vlastně změnilo."
    Zdeňka Žádníková má čtyřletou Andrejku a před nedávnem přibyla do rodiny malá Jana.  Jak si autorky, režisér a televizní štáb poradili se  skutečností, že jedna z hrdinek seriálu čeká miminko?
    "To byla poměrně kuriózní situace: vloni v srpnu se podle scénáře točilo, že Ivana čeká miminko. A v říjnu jsem zjistila, že jsem opravdu ve druhém měsíci! Jako Ivana Kučerová i jako Zdeňka Žádníková jsem prožívala filmové i skutečné těhotenství. Pak jsem osmnáctého června 2006 porodila naši holčičku Janičku a o dva dny později,  v dílu který byl předtočený dopředu, seriálového  syna Štěpánka. Ted' vesele pokračujeme dál a Jana hraje Štěpána:'

Život je pro žití

Zdeňka Žádníková prozrazuje, že dovede být "nechutně výkonná." Stíhá divadlo, seriál, děti, flétnu,  cvičení a když se zakousne, skoro nepotřebuje  odpočívat... Aby ovšem nevypadala jako robot  nebo jako vejtaha, hned dodává, že má pomocnici na úklid, že pomáhá i manželova maminka a že  na natáčení do Primy s ní jezdí rodinná přítelkyně,  která hlídá Janu, když je máma "na place".
    "Znám chlapy, kteří by neunesli, kdyby měli  zaplatit za úklid někomu cizímu. Snad jim ani nejde o ty peníze, ale o přesvědčení, že to má ženská zvládnout sama. Já se však nechci životem  prohnat s vysavačem a prachovkou a naštěstí  máme s mužem stejné priority - byl to on, kdo  mi navrhl, abychom našli někoho na úklid. I další bezvadné lidi kolem sebe musím pochválit - ať už ty nejbližší v rodině a mezi přáteli, tak například mezi sousedy. Vrátím se večer z natáčení  a za okamžik zazvoní paní Červenková s kouřícím  hrncem polévky a se slovy - hele, určitě jsi neměla čas něco uvařit, tady máš večeři."

Doma jí říkají "bio-eko-czecho" 

Zdeňka nezavrhuje klasickou českou kuchyni, jen  si je vědoma, co dokáže: "Když si dáte guláš se  šesti, na pár hodin odpadnete a začnete mluvit  v holých větách. S tím moc nenaděláte - předevčírem například udělala Radkova maminka báječnýho králíka na smetaně s knedlíkem. Bylo to  úžasný, ale je fakt, že můj muž po jídle absolutně  přestal komunikovat" prozrazuje s úsměvem.
    "Nejsem militantní a necpu rodinu jenom  ovesnými vločkami. Snažím se ale kupovat co  nejkvalitnější potraviny. Nabídka je u nás docela slušná, protože poptávka vyburcovala výrobce a ze zdravé výživy se stal slušný byznys. Je to  trochu móda, na které se na první pohled vezu  i já, protože i piškoty pro holky mám bio, ale podívejme se na to z druhé strany: moje maminka  zemřela na rakovinu. Já sama nemohu ovlivnit  například kvalitu ovzduší nebo své genové dispozice, ale mohu ovlivnit způsob života. Nemusím kouřit a nemusím jíst hlouposti."

Kauza: Konec Rodinných pout (AMOk)

Rodinná pouta byla nejdelším českým televizním scénářem. První a druhá řada měly 240 dílů.

Třetí řada neplánovaně skončila uvedením 246. dílu. Autorky Jitka a Kateřina Bártů napsaly 12 480 stránek scénáře sahajícího do výšky tří metrů. Rodinná pouta také umožnila prosadit se řadě nových seriálových hvězd – Tomáši Krejčířovi, Alici Bendové a dalším. Seriál skončil ve chvíli, kdy ho pravidelně sledovalo přes milion diváků.

Osudným se mu staly spory televize Prima s bývalou produkcí seriálu, se kterou se televize rozloučila po druhé sérii Rodinných pout. Společnost Pro TV se vrátila do hry dodatkem ke smlouvě, který Primě a scenáristkám Bártů nedovoluje přenést autorská práva na Rodinná pouta jinému producentovi. Soud dal společnosti zapravdu, když zastavil natáčení dalších dílů. Primě nezbylo než seriál do konce roku uvádět jako „Pravidelnou dávku emocí“ a hned od ledna vyjela s „novým“ seriálem Velmi křehké vztahy. Diváci Rodinných pout by neměli být zklamaní, setkávají se stejnými postavami v novém, atraktivnějším = nemocničním prostředí.

Jednatel Pro TV Jan Novotný se tvářil hodně neústupně, ale na základě toho, že se teď odmítá ke sporu s Primou vyjadřovat, usuzujeme, že je nakloněn zakopat válečnou sekeru a dohodnout se s televizí na odškodnění. Další případné soudy by se mohly táhnout do nekonečna a o peníze jde až v první řadě.

ŽALOBCE

Jan Novotný - Producent Pro TV, který svými žalobami ukončil nejdelší český seriál.

„Byly porušeny závazky, které byly uzavřeny mezi námi a Primou a mezi námi a scenáristkami… Autorsky chráněné jsou i charaktery postav či prostředí. Jejich použití bych vnímal jako podvod a řešil by to opět soud… Jestli nás Prima vyzve k dalšímu jednání, jsme připraveni.“

OBHÁJCE

Jana Malíková - Mluvčí televize Prima.

„Společnost Pro TV nemá žádná autorská práva ke scénáři ani k postavám seriálu Rodinná pouta. To byl a je mýtus, šířený právě skupinou okolo společnosti Pro TV. Při přípravě nového seriálu Velmi křehké vztahy jsme však zvažovali všechny možné aspekty dalšího, dle našeho názoru nezákonného postupu společnosti Pro TV. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro výrobu a vysílání nového seriálu, který by měl být před útoky ze strany společnosti Pro TV lépe chráněn, neboť se jedná o nový pořad. Jednání s Pro TV se v tuto chvíli nikam neposunula. Prima TV respektuje soudní rozhodnutí a ukončila vysílání seriálu Rodinná pouta. Na vývoji celé záležitosti i nadále pracují právníci.“

KORUNNÍ SVĚDEK

Jitka Bártů - Scenáristka Rodinných pout a Velmi křehkých vztahů.

„Bývalý výkonný producent si dělá nesmyslné nároky. Zaštiťuje se tím, že je autorem, který vymyslel model unikátní výroby Rodinných pout. Teď se mu po několika marných pokusech podařilo uspět a seriál musel být zrušen. Píšeme proto nový příběh se starými postavami - každý autor si přece se svými postavami může dělat, co chce. Přitom se pokoušíme vyjít vstříc divákům, aby seriál typu Rodinných pout nezmizel. Dobíháme skluzy a nevycházíme z domu. Píšeme 16 i 18 hodin denně, a když se ponoříme do práce, zapomínáme jíst.“