To je pravda. Moje dcera Andrea tehdy zrovna v noci zlobila a já spala jen asi dvě hodiny, a tak jsem na konkurz přišla pobledlá a unavená. Vzhledem k tomu, o jaký typ role se jednalo, to zřejmě bylo to pravé. Ivana jako matka dvou dětí také po ránu nehýří optimismem.

Konfekční velikost a to, že se nelitujeme. Na Ivaně je mi sympatické, že je schopná sebeironie, což u žen nebývá úplně zvykem. Není zaměřená na kariéru jako starší sourozenci, prostě se jí, jak se říká, začala "zapalovat lejtka" dřív než ostatním. Jenže měla smůlu na partnery, takže ted' dohání, co se dá.

Na začátku natáčení jsem absolvovala doslova dálkový pochod po desítkách butiků, abychom Ivanu správně oblékly, a obchody s oblečením jsem nemohla ani vidět. Ted' už je všechno opět v pořádku, jak by řekl můj muž. Zase doma pořádáme módní přehlídky. Nejraději ale nakupuju jídlo. Různé nové potraviny a bioprodukty, na to jsem ulítlá.

No, chtěla bych ji mít doma. Nesnáším uklízení, luxování, žehlení - to je smrt. Prádlo se snažím věšet tak. aby se nezmačkalo a nemuselo moc žehlit. Přijde mi to jako totální ztráta času. Stokrát raději ten čas strávím s Andrejkou. Letos jí budou tři a je hrozně roztomilá. Momentálním favoritem jsou Krkonošské pohádky a Karkulka. Takže já jsem Anče, Radek hraje Trautenberka -Trautibrka, jak si do Adeda zkrátila, a nebo poctivě žereme bud' babičku, nebo Karkulku.

Mám mladší sestru Andreu. Ted' je dlouhodobě v Japonsku a před tím žila chvíli ve Francii. Její muž je specialista na optiku a věci, které ani neumím pojmenovat. Je jen několik pracovišť na světě, kde se zabývají jeho oborem, takže takhle cestují. I když mají dvě děti, nemůže si to sestra vynachválit.

Ne, to záleží na mně, jestli se do toho šuplíčku nechám strčit. Ivanka je jen další z mých postav. V Dejvickém divadle, které je mou prioritou, mám roli v Bratrech Karamazových, v Čechovových Třech sestrách, v Mozartově Kouzelné flétně a ted' jsem zrovna dozkoušela novou hru Lovestory. Role Tamary je všechno, jenom ne Ivanka. Věřte mi, že jsem to divadelní zkoušení už potřebovala jako sůl. Jednak se mi stýskalo, jednak to chtělo změnu.

Ne, ale nesmím se bez dovolení stříhat, nesmím se opalovat a nesmím ztloustnout ani zhubnout. Zůstat stejná, to mám ve smlouvě.

Všichni, kteří hrajeme rodinu Rubešových, máme navzájem velmi dobré vztahy. Chodím například cvičit s Lenkou Termerovou a kdykoliv ji potkám, pozdravím ji "ahoj, mami". My, co máme malé děti - já, Dana Morávková a Tomáš Krejčíř - máme navíc společné téma. Vlastně všechny naše hovory mimo kameru jsou rodinné.

Když mi bylo asi patnáct a byla nezvladatelný puberťák, chtěla jsem utéct z domova. Sbalila jsem si tašky a... skončila v mezipatře. Tam jsem si krásně trucovala. Potom přišla moje hodná maminka a vysvětlila mi, jak to je s láskou a útěky z domova. Tak jsem zase trička vrátila do přihrádek, a bylo po vzpouře.

To vůbec ne. On spíš bývá udivený, s kým to žije. Když jsme zkoušeli Kouzelnou flétnu, to je opera, tak jsem se každé ráno před zkouškou doma rozezpívávala. A můj muž, ekonom, který nemá s uměleckým prostředím nic společného, jen nevěřícně říkal, že by ho v životě nenapadlo, že jeho žena bude herečka a že on, sportovec, bude tak často chodit do divadla. Na druhou stranu ho ale strašně bavilo nahazovat mi texty, když jsem se učila na záskok ve Třech sestrách.

Na hodinách angličtiny. Byla jsem jeho učitelkou. Díky skvělé angličtině jste dostala role i ve dvou amerických filmech, které se u nás natáčely. 

Můj tatínek lékař mě v patnácti, hned po revoluci, vyslal na měsíční kurz angličtiny do Belgie. Poprvé v životě jsem byla na Západě, poprvé v životě jsem viděla supermarket - úplně mě to tenkrát rozbrečelo. Já měla ještě v paměti mandarínky jenom na Vánoce a banány, které zrály doma na skříni, a my se sestrou na ně nesměly ani sáhnout. Ten kurz mě nastartoval. Po něm jsem se začala usilovně učit a za rok a půl jsem uměla dobře anglicky. Motivace je hrozně důležitá a u nás doma se vždycky hodně dbalo na vzdělání.

Zpočátku těžce. Na DAMU jsem se přihlásila, abych ho naštvala. Přijali mě totiž na angličtinu, ale já jsem v té době - to už jsme byli jen tři, táta, ségra a já - trochu rebelovala, a herectví bylo můj truc podnik. Táta mi řekl fajn, dělej si to, ale budeš mi každý půlrok nosit certifikát z nějaké jazykovy. Aby ses mohla živit něčím jiným, až zjistíš, že tě hraní neuživí. Dodnes jsem mu nesmírně vděčná. Díky němu nejsem na herectví závislá. Přála bych si, aby si jednou mé děti nešetřily pen-ze z brigád na hudební věž nebo kolo, ale na to, aby mohly někam o prázdninách vyjet.

S rodiči hlavně do Bulharska na Zlaté Písky, škodovkou přes Rumunsko. Abychom bez problémů projeli, vždycky jsme měli v kufru nabalené dobrůtky pro rumunské děti, které žebraly při cestě. Bydleli jsme ve stanu, opékali si lunchmeat s bramborami a tak. Nevím, jestli to pro maminku byla dovolená, a je mi moc líto, že ted', když už nežije, jí to nemůžu vrátit. Že ji nemůžu vzít na dovolenou do hezkého hotelu, aby odpočívala a nemusela nic dělat.

Chtěla bych s manželem procestovat autem Francii a Itálii. Jezdit jen tak, nemít nic naplánovaného, nevědět; kde budeme mít příští nocleh. Můj muž má sice rád všechno přesně, ale už mi to slíbil. Jiný můj sen je plavba lodí Queen Mary. Užívat si komfortu a na každé zastávce si dobře prohlédnout přístavní město. Tak tuhle cestu mám slíbenou na důchod.

Jsem překvapená, kolik jich je. Někteří mě poznají hned, jiní chvíli přemýšlejí, kdo to je, potom si vzpomenou a rozjedou se jim úsměvy - no jó, I-van-ka! Je to milé.

Marie SKRČENÁ