Z tisku
Když za mnou jela, taxikář to prý nevydržel a začal: "Já vás odněkud znám, ale ne z časopisů." Odvětila, že v nich není dnes a denně, protože vede nudný spokojený monogamní manželský život, o kterém si přečtete jednou a pak vás už nezajímá. Jenže bezpečí je nuda. Chtělo to trošku adrenalinu. A tak založila nadační fond. Malíř Libor Škrlík její dceři Andrejce krásně vymaloval pokojíček myšičkami, krtky, autíčky. "Andrea byla měsíc před tím, než se jí narodila sestřička, hospitalizovaná v nemocnici, jejíž interiéry byly slušně řečeno tristní. Prostředí ji deprimovalo a chtěla pořád domů za myšičkama. Inspirovalo mě to a se Škrlíkem jsme zkusili pilotní projekt na dětském oddělení nemocnice v Chrudimi. Na zdech tam projíždí třeba vláček s husama. Musím říct, že to mělo fantastický účinek. Děti se tam nebojí."
- Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?
Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.
- A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?
U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.
- To musela být poměrně stresová situace...
Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.
- Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?
Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.
- A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...
Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.
- Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?
Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.
- A vy jste mu ho schválila?
Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.
- Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.
V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!
- A zdokonalujete se ještě v angličtině?
Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.
- Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?
Dostala jsem se na angličtinu na vysokou školu a taky už o dva měsíce dřív na DAMU na loutkárnu. Na umělecké školy se dělají přijímačky v březnu. Rozhodla jsem se jít na DAMU, ale protože tatínek z toho nebyl příliš nadšený, musela jsem si udělat státnice z angličtiny, abych byla schopná něčeho jiného, pokud se herectvím neuživím. Takže jsem kromě učení obchodní angličtiny i překládala. Díky tomu jsem se naučila být soběstačná, na čemž jsem vždycky lpěla Překvapuje mě, kolik lidí během studia využívá rodiče, aby je zabezpečili, a bere to jako samozřejmost. První, co svým holčičkám vštípím, bude: ano, studovat, a k tomu jít na brigádu.
- A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?
Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho můžu počurat smíchy.
- Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi křehké vztahy chlapce.
Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.
- Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...
To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má takhle zmapované první měsíce života?
- Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?
Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo krásně ruku v ruce.
- Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými vztahy?
Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.
- Ivanka se hodně změnila?
S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka. Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem nic společného. Musí tam být dramatické konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat. Nepřispívají k mojí pohodě.
- Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?
Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce, nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně na obrazovce, tak by tak neprosperoval.
- Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?
Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když přijdu do krámku, chci všechny brokolicové pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.
- Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro změnu seriálu...
Když si představím, jak jsem pořád jen zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.
- Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?
Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.
HELENA HERBRYCHOVÁ
O lásce a jejích (ne)proměnách si povídaly:
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.
Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi... Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena?
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá. Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno!
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že žiju v dnešní době, ale vjemů je tolik, že na to základní, komunikaci mezi lidmi, nezbývá čas, síla ani chuť...
Zdeňka: Některé velmi dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě napadá jako první, nebyla jen tak někdo. Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době.
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják...
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...
Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž, pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta. Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit... Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče?
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná, tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku...
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom potraty. Takže lidi na to byli...
Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech, o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly sňatky domluvené rodinou kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to, co je nedosažitelné, má obrovskou přitažlivost, to je známá pravda. Nebyly telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže v sobě živili svoji touhu, obraz toho druhého, který si stvořili.
Zdeňka: Mám babičku, která žije na Šumavě, a často si uvědomuji, jak lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura, dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést. Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to alfa omega žití.
Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte, zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny? Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam se s nevěrou vypořádal každý po svém.
Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád, někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší, když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný.
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu dávám svůj život.
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.
- Kdybyste si mohly vybrat, v jaké době byste chtěly žít?
Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi... Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena?
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá. Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno!
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že žiju v dnešní době, ale vjemů je tolik, že na to základní, komunikaci mezi lidmi, nezbývá čas, síla ani chuť...
- Jak na tom tehdy, v té vaší době, byly ženy?
Zdeňka: Některé velmi dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě napadá jako první, nebyla jen tak někdo. Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době.
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják...
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...
- Jak asi vypadaly vztahy mezi muži a ženami?
Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž, pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta. Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit... Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče?
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná, tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku...
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom potraty. Takže lidi na to byli...
- Závislost žen na mužích byla velká. Dnešní ženy už muže vlastně nepotřebují.
Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech, o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly sňatky domluvené rodinou kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to, co je nedosažitelné, má obrovskou přitažlivost, to je známá pravda. Nebyly telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže v sobě živili svoji touhu, obraz toho druhého, který si stvořili.
- Všechny jste si vybraly dobu, která byla klidnější než ta dnešní. Zřejmě byly i vztahy mezi mužem a ženou kvalitnější...
Zdeňka: Mám babičku, která žije na Šumavě, a často si uvědomuji, jak lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura, dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést. Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to alfa omega žití.
- Když se muž a žena tehdy vzali, byli si věrní celý život. A dnes?
Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte, zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny? Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam se s nevěrou vypořádal každý po svém.
- A nemyslíte si, že dnes se ke vztahům přistupuje lehkovážně? Dříve byl sňatek i dohodnutý ale bral se s vážností.
Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád, někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší, když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný.
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu dávám svůj život.
6.12.2007 se Zdeňka podrobila křížovému výlechu, přesněji byla hostem pořadu Křížový výslech Luboše Xavera Veselého na Rádiu Frekvence 1
Pro ty kteří nemohli pořad poslouchat máme záznam.
Přiběhla krásná, veselá a předávkovaná energií. Takhle že může vypadat matka dvou malých dětí, věnující se naplno kariéře? Jak to ta Zdeňka Žádníková Volencová dělá?
Zdeňka svůj elán vysvětluje: "Na rozdíl od citových kotrmelců Ivany Rubešové, Hruškové, Sýkorové v seriálu Velmi křehké vztahy jsem v civilu pořád šťastně zamilovaná do jediného, a navíc jedinečného muže." Teď se o něj dělí s dvěma malými dámami, dcerami Andrejkou (5) a Janičkou (14 měsíců).
- Pokud vím, váš muž je seriózní finanční manažer. Jak zpracovává fakt, že vás už několik let vidí v seriálu, někdy dokonce v choulostivých scénách?
On se na Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta) dívá náhodou moc rád! Aspoň tím prý kontroluje, jestli chodím do práce. To, že jsem na obrazovce občas v něčí náruči, ho vždycky naoko naštve a říká pak přísně: "Zdendo, co to je?" Andrejka ovšem hned vystartuje na záchranu maminky: "Tati, to je přece jenom jako, mamka za to nemůže, to je pracovní..."
- Pikantní je, že Lukáše odluzujete své sestře Andrei (Dana Morávková). Umíte si představit, že byste takhle jednala v reálném životě?
Ty scény jsou herecky a psychologicky velmi zajímavé, ale jako Zdena Žádníková v tom mám absolutně jasno, to by ten chlap musel být opravdu rolls-royce, abych se kvůli němu rozhádala s vlastní sestrou! Kromě toho věřím tomu, že když je muž kvůli vám té své nevěrný, zopakuje to obvykle i později, ale ta podváděná budete pro změnu vy. Tak to prostě chodí.
- Vraťme se raději k vašemu "jedinému". Jak byste ho oznámkovala coby otce?
Na jedničku! Je milující tatínek. Už vidím, jak ho budou holky zbožňovat a jak se mu budou chodit se vším svěřovat, ach jo. Když přijde domů, hned se na něho láskyplně vrhnou, zatímco já jsem v tu chvíli takové zanedbatelné, neviditelné nic.
- Mnoho žen je takové "neviditelné nic" hodně let, a zatímco muž stoupá stále výš, ony mu dělají servis a svou práci kvůli jeho kariéře opustí.
To je ale přece velká škoda. Jsem hrozně ráda, že by něco podobného můj muž nedovolil. Pokud má čas, sám se doma do všeho zapojí a kromě toho, že nám pomáhá i jeho maminka, která s námi bydli, navrhl, abychom si vzali paní na úklid. Pokud má muž ženu rád, oba naplno pracují a rodinné příjmy to umožňují, je to výborné řešení.
- To určitě, tím spíš, že vaše Janička je prý hodně divoké dítě?
Přesně naopak, ona je ohromně hodná! To, že je nezkrotný divoch, si vymyslel bulvár. Současně se na titulní straně objevil pan premiér, pak čtyři nájemní vrazi a hned vedle já s údajně nezvládnutelnou dcerou. Kdyby taková byla, těžko by mohla se mnou hrát v seriálu, kam jsem si ji nečekanou shodou okolností "porodila" přímo do napsané role Ivany, která měla mít dítě. Janička hraje ovšem kluka Štěpána, takže je to role časově omezená.
- Nežárlí na její silné herecké nasazení starší sestra?
Ne, Andrejka je totiž do seriálu taky vtažená, hrála v oslavě narozenin, byla na svatbě Simony (Alice Bendové) a teď má být jednou z mých žaček v baletní školičce, na což se už strašně těší. A já chodím na baletní konzultace, abych byla dobrá paní učitelka.
- V kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala vy? Předpokládám, že nejvíc vám tleskala maminka.
Asi v šestnácti, ale maminka byla v té době už hodně nemocná, nikdy mě hrát neviděla, zemřela na rakovinu, ještě když jsem studovala na gymnáziu. To bylo studium DAMU, angažmá v Dejvickém divadle a televizní role ještě daleko...
- Co bylo tehdy nejhorší?
Že není... Zůstalo po ní zoufale prázdno. Zmizí vám to doma, to milo, to teplo, to, že přijedete, dostanete pusu, oběd a necháte se pochovat, když máte trápení. A tak jsme místo ní se sestrou pekly bábovky a žehlily tátovi košile. Na druhé straně - byla to tvrdá škola a nic nás teď nezaskočí.
- Co dělá vaše sestra teď?
Má právě třetí dítě, je taková stoprocentní maminka, až mám chuť se k ní přitulit. Její muž měl práci v Japonsku, kde tři roky žili, a sestra, která je vystudovaná francouzštinářka, se naučila japonsky a chystá se na jazykové zkoušky. Ona i já jsme tady ale v této chvíli především pro děti, které nás potřebují.
- Chcete říct, že později děti matku už nepotřebují?
Potřebují, ale jinak. Stojí už na vlastních nohou a máma není již jen ta hlídající a pečující, stane se z ní spíš kamarádka A právě o to jsem přišla se svou mámou... A nikdy to nepřebolí. Dnes a denně si uvědomuju, jak je smutné, že už nestačila poznat mého muže, nemůžu se jí pochlubit s dětmi, nikdy mě neviděla hrát v divadle ani v televizi... Ještě že mi zůstal skvělý, přeaktivní tatínek, který, jak stárne, k mému údivu a radosti jakoby mírně zpomaluje. Nedávno pronesl dříve u něho naprosto nepředstavitelnou větu, že se mnou a s dětmi pojede na dovolenou. On, pan docent, kandidát věd, pilot sportovního letadla, akční muž, který dřív na nic rodinného neměl téměř čas!
- Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?
Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.
- Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste musela být hodně dobrá!
K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě to bavilo.
- Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila jako herečka?
V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně vážně, točilo se to snad čtyřikrát.
- Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak štíhlá...
Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi, že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že okno otevírám rovnou do přírody.
- Jak jste si s mužem zařídili nový dům?
Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích, máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme vydat i dvě dětské ilustrované knížky.
- V tom kalendáři jsou vaše portréty?
Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala, prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat! Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.
- Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte? Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že vás za to někdo pochválí?
Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..
MIRJANA ČERVENKOVÁ / Foto SANOMA, ČTK a ALENA HRBKOVÁ - NFZZ
- Herecká hvězda, která ráda vaří dětem
- Zdravá výživa usnadňuje život
- Mám ráda všechny své ctnosti i neřesti
- Mezi divadlem a seriály
- Maminka mi chybí
- Matky z povolání
- Přepis chatu na www.blesk.cz
- Své děti vychovávám podle Jana Ámose
- Co můžeme ovlivnit
- Konec Rodinných pout
- Dům už jsem dodělala
- Maminčin rozhovor
- Ještě chlapečka? Proč ne?
- Na porodní sál s dokonalým make-upem
- Mám dítě pracanta
- Budu se učit "pařit "!
- Společné hraní je velká radost
- Moje rodinné štěstí
- Žena s nálepkou "BIO"
- Pouta-zejména rodinná ...
- Je seriálová Ivana "biožena"?
- Rodinná pouta
- Jsem pleva
- Maminčin rozhovor
- Funguju jako chlap
- Zdendo, běž si zacvičit
- Sen o Queen Mary
- Pravda o...
- Až moc hezká pro film
- Zdeňka se postele nebojí
- Rodinná pouta
- Jedu životem trochu napříč ...