Vadí mu, že jste slavná?
Ne, vůbec ne, on si nepotřebuje řešit svoje ego. Naopak, těší ho to. A ono to s tou "slá­vou" není tak horký.

Co na něm obdivujete nejvíc? Je čestný a inteligentní. A je to chlap. A on na vás?
Jé, to byste se musela zeptat jeho. Ale říkal mi, že se mnou si člověk nemůže být na ni­čem jistý a to ho asi baví.

Co byste na manželovi chtěla změnit?
Zádové a mezilopatkové svaly a ten tele­text...(smích). Jinak nic.

Vy také sportujete?
Ano, i když předtím jsem byla typická intelek­tuálka s brýlemi, věčně naložená v knížkách. Ke sportu jsem se dostala až po dvacítce a o to víc mne začal bavit. Chodím do posilovny, ob­čas jdu běhat. Vyčistím si hlavu, zrelaxuji tělo. Mám osobní trenérku, která mne na začátku usměrnila. Není to luxus, ale nutnost, protože vy své tělo neznáte a nesprávným tréninkem si můžete spíš uškodit. Doporučuju.

Vraťme se k vaší roli Ivany. Je vám ně­čím charakterově blízká?
Ivanu hraji dva roky a snad už ji "umím". Cha­rakter Ivany a typ jejího chování si dovedu vel­mi dobře představit, je mi sympatický, příjem­ný, já si do té role vlastně chodím odpočinout. Jelikož je tak trochu bláznivá, hraju si v ní pro radost, takže ani nemám dojem práce. Práce je být v maskérně v půl sedmé ráno a odchá­zet v sedm, práce je zvládnout třináct obrazů za den bez toho, aby člověk po osmém ztra­til energii, ale jinak je to radost.

Víte, jak se role bude vyvíjet dál?
Zhruba vím. Když mne něco napadne, povím to autorkám Katce a Jitce Bártů a ony nápa­dy roztřídí, použijí nebo ne. Takže detaily se dozvím, až před natáčením.

V jakých seriálech jste hrála předtím?
Natočila jsem šest pohádek, kde jsem hrála většinou spravedlivé, obětavé Barušky, Ma­rušky, princezny, pak jsem hrála v seriálu Lé­kárníkovic holka básnířku Lunu Labskou. Odehrávalo se to v prvním dívčím gymnáziu Minerva v Praze a hlavní roli ztvárnila Klára Is­sová spolu se Sašou Rašilovem. S ním se ne­ustále potkávám, ale vždycky má jinou part­nerku než mne. Už od školy se mi hrozně líbil a chtěla jsem si s ním zahrát . Ted' když spo­lu nakonec hrajeme, má samozřejmě zase jinou babu. A po čem ještě toužím?
S chutí bych si "střihla" ještě nějakou princeznu nebo nějakou pořádnou bestii. A nový hraný Večerníček, Kra­konošovy pohádky jsou náš rodinný evergreen, to by se mi líbilo!

Záporní hrdinové se asi hrají lépe, ne?
Řeknu vám to asi takhle. Obyčejné bezpečí je nuda. Hrát kladného hrdi­nu je vlastně nudné. V takové roli vám to maximálně může slušet nebo ne­slušet, ale zlo je přitažlivé a rozmani­té, má mnoho podob... lidé se vždy o zlo zajímali, lákalo je.

Díváte se na reality show?
Když se na to dívám ekonomicky, jel to velmi dobrý tah. Z hlediska lidského, je to pro mně něco nepředstavitelného a absurd­ního. Zejména, když maminka
jedné z adeptek, poskytne rodinné fotogra­fie do časopisu a vypráví o tom, kolik milen­ců měla její dcera a do kolika let byla panna. Nedovedu si představit, že by moji rodiče udělali totéž... Ptám se, proč? Je to honba, za popularitou, za penězi, za ztrátou anony­mity? Já vím, co je to ztráta anonymity, ale v mém případě si do svého soukromí ne­chává nahlížet seriálová Ivana. Je například těžké vysvětlovat třináctileté dívce, že není normální, když dívka spí s jedním a pak dru­hým chlapcem před zraky milionu diváků. Že to, co vidí, není láska, že skutečná láska za­číná držením se za ruce, první pusou a že vztah se vyvíjí postupně. Navíc pořady tohoto druhu v hlavním vysí1acím čase... Možná je to psychologická sonda, možná je to obdo­ba seriálu, který lidé mají rádi...nevím, ne­sleduji to