Je seriálová Ivana "biožena" ?

Povídáme si s herečkou Zdeňkou Žádníkovou (31 let) o práci, o slávě, o soukromém životě a názorech, o lásce..., o životě.
Důvěrně ji znáte z televizního seriálu Rodinná pouta jako Ivanu. Dostala v něm roli, která jí sedla na tělo. Přišla na konkurz, zahrála opileckou scénku, jak si přáli, a druhý den jí volali: Bereme tě.

Bylo to těžké?
Dva dny před tím jsem nespala, ne kvůli cas­tingu, ale dceři prostě rostly zoubky. Takže asi už tím jsem byla jakýmsi prototypem seri­álové Ivany maminky. Paradoxem je, že nikdy v životě jsem nebyla opilá, přesto jsem zřejmě působila věrohodně. Jen za mnou za­klaply dveře, věděla jsem, že to vyšlo. A sku­tečně, roli jsem dostala.
A nastalo rozhodování, jak skloubit 14měsíční miminko s natáčením a s mojí prací v Dejvic­kém divadle. Angažmá jsem tu dostala hned po škole a od té doby už uplynulo deset let. Seri­ál se totiž točil v kuse deset dní, na place jsme byli ze začátku od půl šesté do deseti do ve­čera a kolikrát se mi nevyplatilo ani jezdit do­mů. Bydlíme totiž v Mníšku pod Brdy, a tak jsem občas přespávala v jednom holešovic­kém kostelu, což se manželovi moc nelíbilo. Ted' doufám, že se už brzy postěhujeme do na­šeho nového domečku. V současné době byd­líme v bytě 1 +1 s plísní, takže se těšíme, že to provizorium vyměníme za něco suchého.

Znamená to, že máte o starost víc. Kdo z vás dohlíží na stavbu?
Můj muž, na mě přijde řada až dojde na dlaž­bu, kuchyně atd. Ale vy se ptáte na stavební dozor, a ten nemáme, není třeba. Stavíme to­tiž montovanou dřevostavbu na klíč od jedné moravské firmy. Musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádným problémem. Co řeknou, to splní. A v dnešní vlčí době, je to zázrak. Mě osobně je sympatické, že v této firmě nepra­cují cizí dělníci, máte tedy jistotu, že na stav­bu přijde člověk, který je na danou práci od­borník. Vždycky, když se přijdeme podívat, přibude tam něco nového a těší nás, že to ne­jsou vyhozené peníze. My s manželem jsme vyrůstali v paneláku na sídlišti, hodně oba pra­cujeme a nemáme čas dohlížet na něco, če­mu ani nerozumíme. Když jsme se rozhodli stavět, všichni známí nás strašili, ale zatím jsme velmi spokojení, no ještě nedošlo na ty dlaždičky.... Bio vápennou malířskou barvu už chlapi rozdejchali, ted' se ještě dozví, že ba­revné odstíny se budou míchat na místě z pří­rodních pigmentů a kaseinového mléka . Fir­mu nám doporučili známí ze Zlína a zvolili jsme si ji také proto, že staví ekologické domy. I ce­na je přijatelná. Divím, se, proč lidé nevolí ten­to způsob stavby častěji, vždyť podobné do­my se staví v Norsku, Švédsku, Finsku, Americe zcela běžně. Navíc po dokončení ne­poznáte, že je to dřevěný dům, také má stej­nou životnost jako zděný a nemusím se obá­vat plísní. O izolačních vlastnostech nemluvě. Stavba trvá 6 -7 měsíců, u některých typů jen čtyři. V únoru budeme bydlet.

 

Jak si domeček zařídíte?
Staví se tak, aby se v něm dobře bydlelo, hodně prostoru a světla, málo nábytku. Dělá­me ho hlavně pro děti, aby tam mohly běhat i jezdit bez toho, že bych byla nervózní, že ně­co shodí a pod. Proto volím dlažbu, kerami­ku, přírodní linoleum, jednoduché, barevné materiály. Oba máme hrozně rádi mateřské školky, je nám tam dobře. Když jde manžel pro Andrejku, kolikrát se tam zdrží i hodinu. Myslím, že nějaký hightech styl nám nehrozí.

Čím je manžel? Jakou má profesi?
Je ekonom, studoval obor finance, takže všechny záležitosti kolem smluv a plateb má na starosti on, tomuhle nerozumím. Ale jak při­jde řeč na izolace, studny, podlahy, barvy, to jsem na tom zase o něco líp já.

O čem si spolu povídáte, když jste tak rozdílné typy?
Jo, to se mě často ptají, o čem si my dva po­vídáme (smích)! No, musím vám říct, že velmi často o divadle a vůbec o umění. Zpočátku můj muž naslouchal, já jsem vyprávěla, a dnes je to naopak. V poslední době jsme lehce mo­notematičtí, když se staví dům, tak je to ale pochopitelné.

Máte malou dcerku, jaká je, po ma­mince nebo po tátovi...
Andrejka je strašně proměnlivá, každý den ji­ná. Jsem velmi překvapená, jak tříleté děti do­kážou vstřebávat spoustu informací, mají ob­rovskou kapacitu neustále se učit. Je šťastné dítě, nemá problém se školkou a děti ji mají rá­dy. Je v pohodě snad i proto, že chodí do spe­ciální školky s názvem Pohoda, kde jsou ve tří­dě děti různého věku. Mají svého kapitána, který je vede. Prostředí i vztahy jsou tam velmi milé a přátelské i zásluhou moc sympatických učitelek, které tuto práci dělají rády a s láskou. Když Andrejka onemocněla, tak se jednomu chlapečkovi po ní zastesklo a namaloval jí ob­rázek. K tomu se připojily i další děti, takže má­me pro Andrejku zvláštní obálku, kde jsou ob­rázky s autíčky a srdíčky s podpisy od dětských kamarádů. Normálně mě to dojalo.

Váš manžel je podle vyprávěni správný chlap, jakého by si přála každá žena. Má nějaké roupy? Prozraďte to na něj!
Jo, teletext! Vydrží pročítat stránky sportu na teletextu pěkně dlouho. Televizi sice máme jednu, ale kupodivu se nehádáme, protože te­levizní pořady sledujeme minimálně. Kame­nem úrazu jsou naše společné dovolené. Když bych se třeba vešla do nějakého termínu, tak i v den odletu mám představení. A v létě jez­dit k moři s malým dítětem nechceme, je tam strašné vedro. Máme rádi léto tady doma. Na­víc já dávám přednost poznávacím nebo spor­tovním zájezdům, na rozdí1 od mého manže­la, který je zamilovaný do Egypta, takže třikrát do týdne se "opaluje" na Internetu nebo v ka­talogu cestovních kanceláří. A dovolím si tvr­dit, že zná perfektně všechny hotely v Egyp­tě. Také tam už několikrát byl a v podstatě už by mohl dělat prodejce pobytových zájezdů. Tvrdí, že je to ideální dovolená pro rodiče s dět­mi. Oba dva milují ten svět hotelů, večerního minidiska, píseček, bábovičky, moříčko, kdež­to u mne třetí den nastává krize a oba vědí, že maminku musí něčím zaměstnat. Třeba spor­tem. Je to taková moje nutnost už od jedna­dvaceti let.

Odkud pocházíte?
Vyrůstala jsem v Hradci Králové a chodila na gymnázium Boženy Němcově. Ted' zrovna jsem nedorazila na třídní sraz, zůstala jsem vi­set s nepojízdným autem na dálnici, hrozně mě to mrzelo. Hradec mám ráda, je to široké město, vzdušné a příjemné, dodnes se tam rá­da vracím.

Kde jste se seznámila s manželem?
Tady v Praze, učila jsem ho obchodní ang­ličtinu. Studovala jsem na DAMU a přivydě­lávala si výukou angličtiny. Nikdy jsem ne­chtěla dávat hodiny chlapům, protože jsou poněkud problematičtí. Ale stalo se, a tak ráno před školou jsme měli hodinu angličtiny, on psal domácí úkoly, já ho zkoušela a dlou­ho jsme si důsledně vykali. V té době mě ani náhodou nenapadlo, že je to můj budoucí manžel. Vše šlo postupně. A myslím si, že to bylo jen dobře. Obvykle prudké vzplanutí a náhlý nával lásky, nemá dlouhého trvání. A po pěti letech společného manželství mu­sím říct, že jsem do něj zamilovaná pořád stejně, možná ještě víc.


Vadí mu, že jste slavná?
Ne, vůbec ne, on si nepotřebuje řešit svoje ego. Naopak, těší ho to. A ono to s tou "slá­vou" není tak horký.

Co na něm obdivujete nejvíc? Je čestný a inteligentní. A je to chlap. A on na vás?
Jé, to byste se musela zeptat jeho. Ale říkal mi, že se mnou si člověk nemůže být na ni­čem jistý a to ho asi baví.

Co byste na manželovi chtěla změnit?
Zádové a mezilopatkové svaly a ten tele­text...(smích). Jinak nic.

Vy také sportujete?
Ano, i když předtím jsem byla typická intelek­tuálka s brýlemi, věčně naložená v knížkách. Ke sportu jsem se dostala až po dvacítce a o to víc mne začal bavit. Chodím do posilovny, ob­čas jdu běhat. Vyčistím si hlavu, zrelaxuji tělo. Mám osobní trenérku, která mne na začátku usměrnila. Není to luxus, ale nutnost, protože vy své tělo neznáte a nesprávným tréninkem si můžete spíš uškodit. Doporučuju.

Vraťme se k vaší roli Ivany. Je vám ně­čím charakterově blízká?
Ivanu hraji dva roky a snad už ji "umím". Cha­rakter Ivany a typ jejího chování si dovedu vel­mi dobře představit, je mi sympatický, příjem­ný, já si do té role vlastně chodím odpočinout. Jelikož je tak trochu bláznivá, hraju si v ní pro radost, takže ani nemám dojem práce. Práce je být v maskérně v půl sedmé ráno a odchá­zet v sedm, práce je zvládnout třináct obrazů za den bez toho, aby člověk po osmém ztra­til energii, ale jinak je to radost.

Víte, jak se role bude vyvíjet dál?
Zhruba vím. Když mne něco napadne, povím to autorkám Katce a Jitce Bártů a ony nápa­dy roztřídí, použijí nebo ne. Takže detaily se dozvím, až před natáčením.

V jakých seriálech jste hrála předtím?
Natočila jsem šest pohádek, kde jsem hrála většinou spravedlivé, obětavé Barušky, Ma­rušky, princezny, pak jsem hrála v seriálu Lé­kárníkovic holka básnířku Lunu Labskou. Odehrávalo se to v prvním dívčím gymnáziu Minerva v Praze a hlavní roli ztvárnila Klára Is­sová spolu se Sašou Rašilovem. S ním se ne­ustále potkávám, ale vždycky má jinou part­nerku než mne. Už od školy se mi hrozně líbil a chtěla jsem si s ním zahrát . Ted' když spo­lu nakonec hrajeme, má samozřejmě zase jinou babu. A po čem ještě toužím?
S chutí bych si "střihla" ještě nějakou princeznu nebo nějakou pořádnou bestii. A nový hraný Večerníček, Kra­konošovy pohádky jsou náš rodinný evergreen, to by se mi líbilo!

Záporní hrdinové se asi hrají lépe, ne?
Řeknu vám to asi takhle. Obyčejné bezpečí je nuda. Hrát kladného hrdi­nu je vlastně nudné. V takové roli vám to maximálně může slušet nebo ne­slušet, ale zlo je přitažlivé a rozmani­té, má mnoho podob... lidé se vždy o zlo zajímali, lákalo je.

Díváte se na reality show?
Když se na to dívám ekonomicky, jel to velmi dobrý tah. Z hlediska lidského, je to pro mně něco nepředstavitelného a absurd­ního. Zejména, když maminka
jedné z adeptek, poskytne rodinné fotogra­fie do časopisu a vypráví o tom, kolik milen­ců měla její dcera a do kolika let byla panna. Nedovedu si představit, že by moji rodiče udělali totéž... Ptám se, proč? Je to honba, za popularitou, za penězi, za ztrátou anony­mity? Já vím, co je to ztráta anonymity, ale v mém případě si do svého soukromí ne­chává nahlížet seriálová Ivana. Je například těžké vysvětlovat třináctileté dívce, že není normální, když dívka spí s jedním a pak dru­hým chlapcem před zraky milionu diváků. Že to, co vidí, není láska, že skutečná láska za­číná držením se za ruce, první pusou a že vztah se vyvíjí postupně. Navíc pořady tohoto druhu v hlavním vysí1acím čase... Možná je to psychologická sonda, možná je to obdo­ba seriálu, který lidé mají rádi...nevím, ne­sleduji to

.


Proč jsou seriály tak populární?
Sledovanost Rodinných pout je velmi vysoká. Dívá se na něj 80 % žen, 60 % mužů, 80 dětí mezi 4 -14 lety. Dívají se jakoby na rodi­nu, podobnou té jejich. Seriál kopíruje rodin­né problémy, vztahy a zároveň může dát i ná­vod, jak je možné jednotlivé situace řešit - viz závislost na alkoholu, syndrom opuštěnosti hnízda, otázka svatby brát se nebrat se, ne­chat si dítě, nenechat, rozvést se kvůli bana­litě... Většina lidí se v něm najde.

Říkají o vás , že jste jakási "biožena"...
Napsalo se o mně, že jsem makrobiotička a anorektička. Ale jak vidíte. vypadám snad normálně. Makrobiotička nejsem, protože zásady tohoto stravování se špatně kombi­nují s červeným Merlotem. A anorektička je v mém případě k pobavení. Na druhé stra­ně je pravda, že když můžu, tak kupuji biopotraviny a nejíme kuřecí a vepřové maso. Dáváme přednost krůtě. králíku a zvěřině. Naučila jsem se dělat výborný jelení guláš. A proč nakupuji biopotraviny? Víc mi chut­nají, zvykli jsme si. Mléko voní po mléku a když zkysne, tak do sladka a nesmrdí, máslo je výborné a o pečivu ani nemluvím. Šťávy jsou pravé, rajské jablíčko je sladké a není to jen hmota, která dozrává cestou v kamionech. Samozřejmě, biopotraviny jsou dražší, já tak žiju už pomalu deset let a zjis­tila jsem, že moje maninka na tom byla po­dobně. Nikdy nám nedávala chleba se salá­mem, nebo párky, čokoládu jen výjimečně. A co oči nevidí, srdce nebolí. Nezvykli jsme si na uzeniny, a proto nám nechybí. Uvedu příklad. Moje sestra si vzala manžela ze Slo­venska, takže je příbuzní hojně zásobovali sa­lámy a klobáskou. Měla je v lednici, ale ne­jedla. Momentálně žijí už třetím rokem v Japonsku a můj synovec jí mořské řasy, rý­ži, syrové ryby, pije zelený čaj. Úplně se jim změnil jídelníček. A když jsem švagr na týden přiletěl a dal si svoji oblíbenou pěkně vyuze­nou maďarskou klobásku, tak mu bylo 3 dny ukrutánsky zle. Žaludek si, holt, odvykl..

A co ještě napsali o vás?
Ještě napsali o mé dceři, že je chudák a kra­de dětem hranolky. Je sice pravda, že nechci, aby moje Andrejka jedla smažené hranolky, protože je to koncentrovaný jed. Dětem ale právě tahle vražedná kombinace s kečupem nejvíc chutná, tak je peču doma v troubě. Asi jsem strašná matka, ale u nás doma nena­jdete ani kolu ani sprajty či jiné sladké che­mikálie. Děti dostanou malinovou šťávu s vo­dou. A pokud jde o "jupíka", moje dítě nosí láhev, protože je velmi šikovná. Obsah vylé­vám. Na co si děti nezvyknou, to nechtějí.

Slyšela jsem, že dceru i celou rodinu léčíte homeopatiky.
Mám s nimi velmi dobré zkušenosti. K ho­meopatii jsem se dostala před rokem. Klasic­ká medicína nám nepomohla, a tak jsem do­stala doporučení na paní doktorku Věru Dolejšovou, zkušenou homeopatku. Další rý­ma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo, zůstala jsem u nich. Mnoho lidí homeopatikům nevěří, pro­tože na začátku se zdravotní stav nejdříve zhorší, ale je třeba vydržet, výsledky se do­staví. Navíc málokdo ví, že před objevem ro­py a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, ne­bo Anglie léčila výhradně homeopaticky.

Máte hezkou plet: Jak o ni pečujete?
Mám dobrý genetický základ od své babičky. Co je ovšem důležité, nekouřím a nikdy jsem nekouřila. Nemám žádnou speciální péči, používám dvě značky - českou přírodní kos­metiku Nobilis Tília a jsem s ní velice spoko­jená. Má široký sortiment a dostala jsem se k ní v době těhotenství a Dermacol - novou řadu pro citlivou plet, perfektní neparfemova­ná záležitost.

Kromě herečky jste i žena s běžnou domácností. Které domácí práce nemusíte?
Nerada žehlím, tuto vysoce akční činnost doslova nesnáším. Momentálně mám paní, která mi pomáhá s domácností. Dříve jsem se snažila stihnout vše, ale pak můj muž roz­hodl, že chce mít doma klidnou a pokud možno odpočatou ženu. Také netypické roz­hodnutí pro muže, že?

Co děláte ráda?
O té doby co mám Andrejku, strašně ráda spím (jsou jí tři roky). Také ráda vařím, cvičím, čtu a co je trochu k nepochopení, s radostí se učím anglicky. A abych nezapomněla, ješ­tě hraju na příčnou flétnu. Každý týden cho­dím do kvarteta příčných fléten Syrinx k pro­fesorce Magdaleně Bílkové. A to je pro mě absolutní relax! Beru to jako odměnu. Mívá­me také koncerty.

Diář máte zaplněný dlouho dopředu...
Jen natáčení seriálu je plánované do června, potom se uvidí, zda se bude pokračovat ne­bo vznikne nový projekt. Ale v mém životě se osvědčilo nic neplánovat. Ale moc se těším, až pojedeme v zimě za dědou a babičkou na Šumavu. Mým největším letošním přáním je postavit stromeček v našem rozestavěném domečku a dát si pod ním dárky.

Bydlíte poměrně daleko od Prahy...
Jezdím autem, mám Octavii Elegance, (opět český výrobek) s tempomatem, který mi hroz­ně vyhovuje. Nedovoluje mi překračovat rych­lost, když si ji nastavím. Hlídám se jen, abych nesešlápla rychlostní pedál. V divadle jsem za dvacet pět minut, už jsem to zvládla i za pat­náct, ale to byla trochu kritická situace. V kaž­dém případě dřív jsem jezdila do práce třeba skoro hodinu, a to jsem bydlela v centru.

Jste dobrá řidička?
Teď už jo, ale začátky byly řekněme drama­tické. Až když měl můj muž sádru, začala jsem nejdřív jezdit trasu Dejvické divadlo ­Mníšek. Přitom jsem hystericky křičela: ať to auto za mnou nejede, ať jede jinudy, ať nejezdí tak blízko... Ted' je to v pohodě, ani jízda ve špičce v centru města mi nedělá žádné pro­blémy. Zajímavé ovšem je, že jakmile si sed­ne vedle mne můj muž, okamžitě začnu dě­lat chyby. Asi je to tím, že mi dělal učitele, když jsem podruhé začala jezdit. Musím uznat, že byl nesmírně trpělivý. Je dobrý učitel .

Myslíte si, že jste slavná, je vám to příjemné?
Ani nemám čas to posoudit, pendluji pořád mezi divadlem, natáčením, nákupy a domo­vem. Ale vnímám, že se lidé za mnou otáče­jí nebo chtějí podepsat fotku. Naši známí mi popisují reakce lidí, které já nevidím, protože chodím velmi rychle a nechávám všechny za sebou (mohu potvrdit, pozn. autorky). Když mně poznají, dítě začne křičet na maminku, maminka se nadchne, zatahá tatínka za ru­káv, ten se rozzáří a když je to babička, ta jde rovnou ke mně. Zatímco, když uvidí Alici Ben­dovou, chlapi se ohlédnou, a ženy ztuhnou. Vlastně jsem takovou cílovou skupinou celé rodiny včetně dětí. Jednou jsme po dlouhé době byly s Andrejkou na pískovišti a hned se k nám seběhly všechny děti a čekaly, co ta Ivana bude zvláštního dělat. Když viděly, že si plácáme jenom bábovičky, tak je to koukání přestalo bavit. V ten mo­ment jsem pochopila, že jsem asi slavná, mám své publikum....

Co byste vzkázala na­šim čtenářkám?
Vždy, když dělám rozhovor, přistihnu se, že člověk má tendenci popisovat věci o trochu líp, než ve skuteč­nosti jsou. Takže, milé dá­my, kdybyste mne viděly večer, vypadám podobně utahaně jako vy. Problémy, které řeším, jsou stejně tak stereotypní nebo banální, jako řešíte vy. Mám vlastně normální zaměstnání jen to moje je víc vidět. A těm, co závidí, bych do­poručila od rána točit a pak hrát třeba čtyři­krát večer v týdnu a vracet se v půl dvanác­té večer. Ano, je to zápřah pro rodinný i manželský život. Zvolila jsem si ho dobro­volně a mám ho ráda, ale už jsem zvolnila to ší1ené tempo. Už nemám pocit, že jsem ne­nahraditelná a musím u všeho být.