Fajn, hlavně bych se zajímala, jak to ekonomicky utáhneme, a podle toho by se všechno odvíjelo. V tom okamžiku by byl chlap to poslední, co by mě zajímalo. Protože nejdůležitější je postarat se o děti, aby měly co na sebe a co jíst. V tomhle funguju jako mužský. Teď to neříkám, abych se tak jako pochválila, ale že to mám vyzkoušené. Když se mi stane nějaký průšvih, nehroutím se. Naopak mě to posiluje. Nevím, čím to je, ale jakmile je dlouho pohoda, jsem nervózní.

Ne, to ani náhodou! Jsem šťastná, když je klid. Ale když je pohoda dlouho, vždycky se něco přihodí. Většinou to začíná jako banalita, ale to máme snad každej, že jo? Třeba jsem často po divadelní premiéře onemocněla. Říkám tomu stres z odbřemenění. Najednou tělo povolí a něco si dovolí. Anebo, dokud s mužem pracujeme a nestíháme, všechno je v pořádku. Ale jak máme vyrazit někam na výlet, pravidelně se něco zkazí a my skončíme dvacet kilometrů za Prahou s tím, že nám rupne chladič a podobně. Nebo má někdo z nás zničehonic 38,5 horečku.
Naposledy, když jsme měli konečně tři dny volno a vyjeli v zimě na hory, ve Vrchlabí auto přestalo topit a přestal fungovat i volant. Naštěstí se to stalo před autoservisem, což bylo od osudu milosrdné. Tenhle poslední třídenní výlet byl vyloženě demotivační.

V tomhle funguju taky jako chlap. Žádné emoce, žádná hysterie. Řeším, jak se dostaneme do tepla a kde obstaráme polévku a čaj pro Andrejku.

Že třeba nemáte peníze na nájem nebo na jídlo do konce měsíce. To se mi taky stávalo. Když jsem byla na DAMU, dostávala jsem od tatínka asi dva tisíce korun na měsíc... Ale k tomu jsem si vydělávala, učila jsem angličtinu. Vstávala jsem v šest ráno, od půl osmé jsem do tehdejší IPB chodila učit, od devíti jsem měla školu, po ní ateliéry, večer akrobacii. A o prázdninách jsem chodila na brigády. Na první dovolené jsem byla až před třemi lety se svým mužem. Rozhodně ale ničeho nelituju, byla to dobrá škola.

Máme s Radkem domluvu. On ví, že mám svoji práci ráda a že nejsem typ ženy, která bude tři roky na mateřské dovolené. Takže jsem hrála první představení, když bylo Andrejce pět týdnů. A s dalším mrnětem to zkusím podobně. Spousta věcí jde, když se chce.

Vůbec ne! Nakojíte doma, pak odstříkáte mléko do vyvařené přesnídávkové skleničky, šoupnete ho do mrazáku a jedete odehrát představení... "Kojil" můj muž. Strašně rád na to vzpomíná.

Oba stejně. Pro dítě se rozhodují dva a tak se o něj dva také mají starat. Nejsem super žena, nezvládnu pracovat, ještě zkoušet divadlo, starat se o domácnost, o Andrejku a ke všemu ještě být vysmátá, šťastná, neunavená maminka. Tak jsem zvolila řekněme manažerský systém. Eliminovat věci nepodstatné, a soustředit se na ty podstatné. Ale přišla jsem na to až ve třiceti. Předtím, když jsem přijela z divadla, jsem ještě do dvou do rána vytírala, aby se můj kojenec ráno plazil po čistém. Než můj muž zavelel "Tak takhle ne!"

Zaplatpánbu ještě jako žena vypadám... (smích) Kdysi jsem dostala knížku Sluneční znamení od Sarah Goodmanové. A u ženy ve znamení Štíra, což jsem já, se píše: "V okamžiku, kdy holčička štír zjistí rozdíl mezi bleděmodrou a růžovou, tak si oblékne růžovou a začne se chovat jako bleděmodrý chlapeček... A nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž... " To jsem přesně já.

Že jsou silní a daleko svobodnější v rozhodování. Můžou si klidně sbalit bágl a vyrazit na čundr a jsou v pohodě. To já jsem nemohla, protože jsem holka a někdo mi může ublížit. To byl argument u nás doma: A to mi vadilo.

Když jsem byla ve věku, kdy se přemýšlí, co dál, umřela mi maminka a táta měl dost starostí sám se sebou. Vím, že mámě slíbil, že dobře odmaturuju a dostanu se na nějakou pořádnou školu. Já jsem ukončila gymnázium čtyřikrát za jedna, což ho úplně odzbrojilo... Byla to tehdy strašná nespravedlnost; protože jsem si vytáhla skvělé otázky... Ale na druhou stranu, aspoň jednou v životě jsem byla lepší než ten můj táta docent.

Docela lákala. Když jsem čekala miminko, myslela jsem si, že bych mohla těhotenství nějak využít. Zjistila jsem, že na Západočeské univerzitě v Chebu otevírají dálkové studium ekonomie a rozhodla jsem se to zkusit. Chtěla jsem udělat tátovi radost, dokonce jsem si myslela, že bych mu jednou pomohla ve firmě... Manžel byl mým rozhodnutím studovat nadšený, protože z Chebu pochází. Zaplatili jsme čtrnáct a půl tisíce školného na první rok a jeli na úvodní konzultaci. Cizí jazyky a počítače byly ještě v pohodě, jenže když došlo na matematiku, mikroekonomii, makroekonomii... Musela bych se všechno učit znova a byla bych velmi jemně řečeno hluboce nešťastná. Můj muž mi říkal, že mi se vším pomůže, a já na něj: "Tohle bys mě nikdy nenaučil ani ty a to mě máš hodně rád!" Tak jsme si školné zase nechali vrátit a já jsem odjížděla z Chebu šťastná, že mě ty integrály a odmocniny už v životě nebudou trápit. Tím skončila moje jiná kariéra.

Helena Vacková