Role Ivanky, matky dvou dětí, která si za každou cenu chce najít chlapa, ji po roce vysílání seriálu Rodinná pouta vystřelila v žebříčku popularity až k samému vrcholu. Zdeňka Žádní-ková-Volencová (31) říká, že by z obliby své televizní postavy mohla klidně těžit i v dalších letech. Jenže nechat se ukonejšit do jedné herecké polohy rozhodně nechce.

"Není nic jednoduššího než si ověřit, že tenhle typ role mi sedí, a vařit z toho celý život. Být jenom Ivanka a hrát tak všechny role. Po tom ale netoužím. Herecky to oslabí a podle mne to je malinko cesta do pekel," tvrdí sympatická brunetka.

Začalo mi strašně bušit srdce a jenom jsem doufala, že to nebude slyšet. A musím říct, že v tom stresu jsem si dala dohromady docela hezkou děkovnou řeč.

Po skončení televizního přenosu jsem ji pošeptala svému muži a jemu se moc líbila. Řekl mi na to: "Zdendo, víš co je na ní nejhezčí? Že ji slyším jenom já!" Nebudete se proto zlobit, když vám ji neřeknu?

Určitě. Protože chvilku před konečným vyhlášením dvakrát padlo mé jméno a najednou to byl Vojta Kotek. Ale Radek, můj manžel, se ke mně naklonil a zašeptal mi: "Ty jsi stejně můj objev roku 2001." Krásný... V tu chvíli si najednou uvědomíte, že tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším objevem jste se vlastně už dávno stala.

Při studiu DAMU jsem učila angličtinu a jednou jsem přišla do firmy a měla tam nového žáka. Kupodivu to nebyl padesátiletý prošedivělý pán, ale třicetiletý finanční ředitel, který se mi ani náhodou nelíbil.

Náš vztah se vyvíjel velmi pozvolna. Důsledně jsme si skoro čtyři měsíce vykali... Jiskra přeskočila, když mě pozval na rande na úplně banální datum - na Valentýna.

No, technicky jsem mu předvedla jednu takovou zcela nevášnivou pusu plnou vášně. Nic moc, pěkná nuda, podotkl džentlmensky. Všechny takzvané neoblečené scény jsou plně oblečené, pak se to jen dobře sestříhá. K tomu je tam dalších patnáct lidí, upravují světla, porty a radí, v jakém úhlu se máte při puse postavit.

Natáčení mě připravilo o čas pro rodinu, ale s tím jsme s manželem počítali. Do toho jsem ještě začala zkoušet, protože mi před časem v Dejvickém divadle, kde hraju už téměř deset let, skončilo volno, které jsem velkoryse dostala. Nedávno jsme měli premiéru Love Story - což je hra o jednom muži a třech ženách a v podstatě je o nechtěné polygamii. Když jsem přišla na scénu, slyšela jsem jen: "Ááách, Ivanka!" Po představení mi kamarádi říkali, jak si diváci ve foyeru vyprávěli, že jsem byla úplně jiná než v Rodinných poutech. Zkoušela jsem v podstatě po třech letech, když nepočítám záskoky, a v tom přirozeném a logickém srovnání Ivana a ta jiná jsem chtěla obstát. Tak se to snad podařilo.

Fajn, hlavně bych se zajímala, jak to ekonomicky utáhneme, a podle toho by se všechno odvíjelo. V tom okamžiku by byl chlap to poslední, co by mě zajímalo. Protože nejdůležitější je postarat se o děti, aby měly co na sebe a co jíst. V tomhle funguju jako mužský. Teď to neříkám, abych se tak jako pochválila, ale že to mám vyzkoušené. Když se mi stane nějaký průšvih, nehroutím se. Naopak mě to posiluje. Nevím, čím to je, ale jakmile je dlouho pohoda, jsem nervózní.

Ne, to ani náhodou! Jsem šťastná, když je klid. Ale když je pohoda dlouho, vždycky se něco přihodí. Většinou to začíná jako banalita, ale to máme snad každej, že jo? Třeba jsem často po divadelní premiéře onemocněla. Říkám tomu stres z odbřemenění. Najednou tělo povolí a něco si dovolí. Anebo, dokud s mužem pracujeme a nestíháme, všechno je v pořádku. Ale jak máme vyrazit někam na výlet, pravidelně se něco zkazí a my skončíme dvacet kilometrů za Prahou s tím, že nám rupne chladič a podobně. Nebo má někdo z nás zničehonic 38,5 horečku.
Naposledy, když jsme měli konečně tři dny volno a vyjeli v zimě na hory, ve Vrchlabí auto přestalo topit a přestal fungovat i volant. Naštěstí se to stalo před autoservisem, což bylo od osudu milosrdné. Tenhle poslední třídenní výlet byl vyloženě demotivační.

V tomhle funguju taky jako chlap. Žádné emoce, žádná hysterie. Řeším, jak se dostaneme do tepla a kde obstaráme polévku a čaj pro Andrejku.

Že třeba nemáte peníze na nájem nebo na jídlo do konce měsíce. To se mi taky stávalo. Když jsem byla na DAMU, dostávala jsem od tatínka asi dva tisíce korun na měsíc... Ale k tomu jsem si vydělávala, učila jsem angličtinu. Vstávala jsem v šest ráno, od půl osmé jsem do tehdejší IPB chodila učit, od devíti jsem měla školu, po ní ateliéry, večer akrobacii. A o prázdninách jsem chodila na brigády. Na první dovolené jsem byla až před třemi lety se svým mužem. Rozhodně ale ničeho nelituju, byla to dobrá škola.

Máme s Radkem domluvu. On ví, že mám svoji práci ráda a že nejsem typ ženy, která bude tři roky na mateřské dovolené. Takže jsem hrála první představení, když bylo Andrejce pět týdnů. A s dalším mrnětem to zkusím podobně. Spousta věcí jde, když se chce.

Vůbec ne! Nakojíte doma, pak odstříkáte mléko do vyvařené přesnídávkové skleničky, šoupnete ho do mrazáku a jedete odehrát představení... "Kojil" můj muž. Strašně rád na to vzpomíná.

Oba stejně. Pro dítě se rozhodují dva a tak se o něj dva také mají starat. Nejsem super žena, nezvládnu pracovat, ještě zkoušet divadlo, starat se o domácnost, o Andrejku a ke všemu ještě být vysmátá, šťastná, neunavená maminka. Tak jsem zvolila řekněme manažerský systém. Eliminovat věci nepodstatné, a soustředit se na ty podstatné. Ale přišla jsem na to až ve třiceti. Předtím, když jsem přijela z divadla, jsem ještě do dvou do rána vytírala, aby se můj kojenec ráno plazil po čistém. Než můj muž zavelel "Tak takhle ne!"

Zaplatpánbu ještě jako žena vypadám... (smích) Kdysi jsem dostala knížku Sluneční znamení od Sarah Goodmanové. A u ženy ve znamení Štíra, což jsem já, se píše: "V okamžiku, kdy holčička štír zjistí rozdíl mezi bleděmodrou a růžovou, tak si oblékne růžovou a začne se chovat jako bleděmodrý chlapeček... A nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž... " To jsem přesně já.

Že jsou silní a daleko svobodnější v rozhodování. Můžou si klidně sbalit bágl a vyrazit na čundr a jsou v pohodě. To já jsem nemohla, protože jsem holka a někdo mi může ublížit. To byl argument u nás doma: A to mi vadilo.

Když jsem byla ve věku, kdy se přemýšlí, co dál, umřela mi maminka a táta měl dost starostí sám se sebou. Vím, že mámě slíbil, že dobře odmaturuju a dostanu se na nějakou pořádnou školu. Já jsem ukončila gymnázium čtyřikrát za jedna, což ho úplně odzbrojilo... Byla to tehdy strašná nespravedlnost; protože jsem si vytáhla skvělé otázky... Ale na druhou stranu, aspoň jednou v životě jsem byla lepší než ten můj táta docent.

Docela lákala. Když jsem čekala miminko, myslela jsem si, že bych mohla těhotenství nějak využít. Zjistila jsem, že na Západočeské univerzitě v Chebu otevírají dálkové studium ekonomie a rozhodla jsem se to zkusit. Chtěla jsem udělat tátovi radost, dokonce jsem si myslela, že bych mu jednou pomohla ve firmě... Manžel byl mým rozhodnutím studovat nadšený, protože z Chebu pochází. Zaplatili jsme čtrnáct a půl tisíce školného na první rok a jeli na úvodní konzultaci. Cizí jazyky a počítače byly ještě v pohodě, jenže když došlo na matematiku, mikroekonomii, makroekonomii... Musela bych se všechno učit znova a byla bych velmi jemně řečeno hluboce nešťastná. Můj muž mi říkal, že mi se vším pomůže, a já na něj: "Tohle bys mě nikdy nenaučil ani ty a to mě máš hodně rád!" Tak jsme si školné zase nechali vrátit a já jsem odjížděla z Chebu šťastná, že mě ty integrály a odmocniny už v životě nebudou trápit. Tím skončila moje jiná kariéra.

Helena Vacková