Zdeňka Žádníková-Volencová není typická hvězda. I když na televizní obrazovce září jako Ivana Sýkorová-Rubešová v seriálu Velmi křehké vztahy a v Dejvickém divadle hraje třeba v Dostojevského Bratrech Karamazových, nejsou to pro ni ty nejdůležitější životní role. První místo patří před rokem a půl narozené Janě, pětileté Andrejce a jejich tatínkovi, s nímž před pár lety postavila v Dobříši dům. Letos spolu založili nadační fond na podporu zdravotně sociálních projektů pro děti v nemocnicích.
- Angažmá v divadle, natáčení televizního seriálu, rodina, děti, domácnost a spousta dalších aktivit-jak to stíháte?
Mám v sobě motor po babičce. Babička bydlí na Šumavě, je jí osmdesát let a ještě dnes vezme kolečko a jde do lesa na šišky. Nedávno jsme oslavovali její jubileum a měla dvě hodiny sedět a slavit. Byla z toho úplně vykolejená: "Hele, pomůžu s tímhle a s tímhle..." Říkám: Babi sed'. "Ne. Ty mě zničíš, to mě zabije: ` Já v sobě tuhle zděděnou energii také cítím. Aleje pravda, že mám pomoc na úklid v domácnosti, teď jsem i začala vozit prádlo na žehlení. Doma mám spíš takovou logisticko-manažerskou funkci. Jediná věc, kterou nemám v úmyslu někomu přenechat, je vaření. Dát prádlo do koše, pověsit ho, někam ho odvézt, uvařit, starat se o dvě děti, vykoupat je, uložit do postýlek - najednou zjistíte, že to je také fofr. Včera jsem vstávala v pět padesát, v půl sedmé jsem hodila Andrejku do školky a vrátila jsem se domů večer v půl deváté.
- Řídíte?
Hodně.Jezdím jako drak.Ale myslím, že řídím dobře. Chyby začnu dělat až v okamžiku, kdy si vedle mne sedne můj muž Radek. Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem se naučila řídit od něj. Pamatuji si, jak jsem poprvé jela. Bylo to večer, trénovali jsme si trasu Dejvické divadlo-Dobříš. Jelo za mnou auto a svítilo. Držela jsem se volantu a prosila, ať za mnou nikdo nejede.
- Proč jste se s manželem rozhodli bydlet v Dobříši?
Tenhle kraj se nám hrozně líbil a máme to blíž k babičce na Šumavu. Než jsme postavili dům, bydleli jsme deset kilometrů odsud v Mníšku pod Brdy. Nedokázali jsme si představit, že bychom odjeli žít někam jinam. Líbí se mi, že do Prahy jedete přes lesy. Když není dopravní špička, jsem za třicet osm minut u Dejvického divadla. Kdybych bydlela v Praze na Černém Mostě a jela metrem, trvá mi to déle. Zdejší obec je vzdělaná, v dobříšském zámku sídlil dlouhá léta Svaz spisovatelů,je tu gymnázium, různé okrašlovací spolky a kulturní život, nejde o žádné satelitní městečko na přespávání. Máme tady i velké sportovní zázemí, funguje tu spousta klubů a pospolitost místních lidí, která se mi líbí. Mám ráda, když jdu do cukrárny a slyším: "Vy už jste začali chodit na tenis, že jo ?" Dobříš je krásný název pro městečko. Je nám tu skutečně dobře.
- Máte v Dobříši hodně přátel?
Máme výborné sousedy, Bergmanovy, s okruhem nových přátel jsme se seznámili při aktivitách, které se týkají dětí. Perfektně tu funguje třeba základní umělecká škola. Mám hodně známých, ale míň skutečných přátel. Vyhovuje mi to. Většinou jsou to přátelé z mládí nebo se hodně setkávám s přáteli svého muže.
- Asi také máte víc přátel mezí lidmi od divadla.
Já mám spíš přátele mimo obor, mezi herci ne.
- Čím si to vysvětlujete?
Nejsem "pařící typ". Už na DAMU jsem po představení většinou nezůstávala s ostatními, protože mě ráno čekaly povinnosti. Učila jsem angličtinu, takže jsem na oslavy, samozřejmě ke své škodě, měla málokdy čas. A pak se nám narodily děti, po představení jsem proto vždycky spěchala domů. Přitom v Dejvickém divadle jsou opravdu výjimečně dobré vztahy, zvlášť dámská šatna je skvělá, ale mám prostě hodně práce...
- Řekla jste, že vaření je jediná domácí práce, kterou nikomu nehodláte přenechat. Co vás na vaření tak baví?
Herectví je povolání, které nemá hmatatelný výsledek. Na seriál se můžete v televizi ještě někdy podívat, ale když odehrajete divadelní představení... Je proto paráda věnovat se činnosti, která má konkrétní výsledek.
- Dodržujete při jídle nějaké rituály?
- Co by podle vás měly děti jíst?
Děti by měly jíst tak, aby se cítily dobře a nebyly obézní. Obézních dětí je přitom čím dál víc, což je vina rodičů, hlavně maminek. Letos jsme byli po čtyřech letech na dovolené v Egyptě. Za čtyři roky se procento tlustých a normálních dětí obrátilo. Teď jich bylo 70 procent vyloženě obézních. A to byl vzorek dětí z různých států.
- Není příčinou obezity spíš nedostatek pohybu?
Ano, ale to je také vina rodičů. Ti zodpovídají za to, jak dítě vypadá, jak se chová, co umí. Pořád se mluví o alergiích, ale často vidím maminky, jak dávají dětem džusy, ve kterých jsou chemikálie, i když se všude píše o jejich škodlivosti. Dítě se džusu domáhá a rodiče mu jej dají, aby měli pokoj. To není nic jiného než pohodlnost. Dětem jde hlavně o flaštičku, není nic snadnějšího než vylít obsah a nahradit jej šťávou. Vždyť se to nedá pít, mě by z toho pálilo v krku.
- Třeba si to neuvědomují.
Informací o tom, co je škodlivé a co ne, je všude plno. Pořady jako "Jste to, co jíte" mají vysokou sledovanost a dívají se na ně lidé ze všech sociálních skupin. A biopotraviny jsou dnes už běžně k dostání i v supermarketech.
- Ale jsou drahé, ne?
Nejsou. Jejich cena se liší třeba o devět nebo patnáct korun, ale ne o padesát.
- Když si koupím deset obyčejných rohlíků za dvě koruny a deset celozrnných rohlíků po šesti korunách, je to dost velký rozdíl.
Úplně nejlepší je nejíst žádné rohlíky. Já své dceři rohlík nekoupím. Občas jej dostane ve školce, ale ode mne ne. Jíme chleba, který si doma upečeme. Zvykla si na kus kváskového chleba třeba s brokolicovou pomazánkou a nic jiného nechce. Koupili jsme asi za 1 100 korun obyčejnou pekárnu a děláme různé druhy chleba. Naposled jsme pekli pivní a Andrejku to strašně bavilo. Když dětem chutná něco zvlášť nezdravého, snažím se z toho udělat hru a vymýšlíme něco, co by chutnalo stejně, ale bylo zdravější. A aby to nikdo nepoznal a bylo to naše tajemství. Dělali jsme třeba tatarku ze sojanézy. A schválně, jestli to tatínek pozná. Tak jsem třeba Andrejku naučila na bílé jogurty. Smetanový slazený nesní, protože jí nechutná, není na něj zvyklá. Pořídili jsme si za 400 korun jogurtovač a děláme domácí jogurty.
- Ale maso jíte...
Ano, ale ne kuřecí, to v naší rodině úplně odmítáme.
- Proč?
Protože kuřata vypěstují za dvacet sedm dní. Chodí po kloubech, vyrostou tak rychle, že ani nestojí na nožičkách. Dostávají troje antibiotika, aby nebyla nemocná, aby nepochcípala. U dětí pak antibiotika od lékaře nezabírají, protože je už mají v sobě z kuřecího masa. Kuřatům se dávají ženské hormony a pak se divíme, že chlapečci mají prsa. Když dostanu slepici od babičky, vylámala bych si na kostech zuby. Ale u těchto kuřat je rozkoušete.
- Teď se už i kuřata začínají pěstovat trochu jinak...
Někdy dostaneme drůbeží maso od známého z venkova nebo koupíme z biochovu, ale to je samozřejmě dražší. Dřív se maso jedlo jednou za týden a lidé byli zdravější. Proto to s masem nepřeháním. Občas koupím biohovězí, králíka, krůtu, někdy i rybu. Snažíme se jíst zdravě, ale nejsem v tom příliš dogmatická. Když si dá Andrejka smažák, nervu jí ho z pusinky. Třeba colu bychom ale Andrejce neobjednali a ji by to ani nenapadlo. Říká "fuj", což je můj nádherný výchovný úspěch. Ale zeleninu ji nenaučím jíst, to se jí nechce. Zato malá Jana je schopná do sebe natřískat spoustu okurek a paprik.
- Čím myslíte, že to je?
Při prvním dítěti jsem nejedla nic sladkého, protože jsem si přečetla, že tím, co jíte v těhotenství, ovlivňujete chuťové buňky miminka. Andrea nemá ráda sladké. Jako prvorodička jsem měla průběh celého těhotenství nastudovaný po hodinách. Při druhém dítěti už v lecčems slevíte, stavěli jsme dům, vůbec jsem neměla čas, takže jsem jedla úplně všechno. A Janička jí také všechno, ale opravdu úplně všechno.
- Co je v současnosti v centru vašeho zájmu?
Máme teď takové třetí miminko - nadační fond, který jsme s manželem založili. Věnujeme se mu opravdu se vší péčí. Náplní jeho činnosti je vymalovávání dětských oddělení nemocnic tak, aby tam nebyly třeba jen žluté stěny. Chceme na stěnách celé pohádkové příběhy. Nedávno jsme vymalovali dětské oddělení v Chrudimi. Záchody jsou tam u lokomotivy, pro jídlo se chodí k husám, které mají košíčky s jídlem, a vrchní sestra je pod tunelem, z něhož vyjíždí mašinka a kolem se pasou krávy. Pan malíř se vrchní sestry ptal, jestli jí nevadí, že bude mít nad sebou krávu, a ona odpověděla: "Ne, namalujte mi tam nějakou hezkou". V Pardubicích je podobně vymalovaná herna u ortopedie a pan doktor tam i ordinuje. Říká třeba: "Běž k myšičce a zase zpátky." Děti se nebojí a je jim tam příjemně a lékaři i sestrám také. Teď končí další projekt - vymalování stropů jednotky intenzívní péče na dětském oddělení, aby se děti koukaly na příběhy a ne jenom do stropu. Získali jsme pro tento projekt sponzora. Je to nádhera, když vidíte zástupce firmy ležet na podlaze, dívat se na strop a vybírat motivy, které by tam mohly být.
- Jak vás to napadlo?
Andrejka byla týden hospitalizovaná v jedné nemocnici, kde bylo hodně bezútěšné prostředí. Domluvili jsme se s malířem Liborem Škrlíkem, který nám vymaloval pokojíček pro Andrejku, zda by to nemohl udělat stejně i v nemocnici. A ukázalo se, že jde o životaschopný projekt, protože lidé jsou ochotní na tuto aktivitu přispívat.
Josef Gabriel