Jaká je vaše první myšlenka, když se řekne porod?

Mám mladší sestru, která rodila dřív než já takže moje otázky na ni byly: "Tak, ségra, jaký to je?" Ona byla velmi opatrná a realitu změkčovala. Zajímavé je, že já to ted'dělám taky. Ačkoli jsem rodila dva dny...
Epidurál jsem nechtěla, ale samozřejmě jsem o něj na poslední chvíli škemrala - ale marně. Byla jsem totiž domluvená se svým mužem, že i když o něj budu prosit, on to nedovolí. A tak pan doktor šalamounsky prohlásil: "I když vás ted, Zdeňko, napíchnu, bude to trvat dvacet minut - a to už bude po všem". Dnes už vím, že epidurál funguje okamžitě, ale tehdy mi to nedošlo. A vydržela jsem to. Snažila jsem si nepřipustit, že mě to bolí.

Prozraďte čtenářkám, jak jste si vybírala porodnici?

Prošla jsem všemi fázemi - že bych chtěla rodit ve Vrchlabí, pak zas jinde ... než jsem si uvědomila jednu věc: Co je pro mě přednější? Můj komfort - nebo, kdyby se cokoli stalo, zdraví dítěte? Tak jsem se rozhodla pro Motol - a už jsem neřešila, jestli budu rodit do vany nebo na míči, nebo co ... Byla jsem tak jako tak v péči pana primáře Chmela z motolské nemocnice - a to je velký pohodář. Mého manžela přezdíval: tatínek dokumentarista, protože Radek se mnou chodil na ultrazvuk a všechny obrázky si schovával. Andrejka je povodňové dítě, takže jsme z Mníšku pod Brdy do Motola - protože Lahovice byly zaplavené - jezdili obrovskou oklikou přes Brdy a přilehlé vesničky. A samozřejmě že pan primář odjel na dovolenou s tím, že  "...to by musela střílet motyka, abyste rodila v době, kdy budu pryč". Musel za něho zaskočit kolega - a on pak od nás dostal motyku s přivázanou pistolí.

Jaké byly první dny s miminkem?

Začátek nebyl právě růžový, protože mi nešlo kojení. Zhnisala jsem, kojila přes klobouček - ale moc, moc jsem chtěla kojit, tak jsem dělala všechno pro to, aby to šlo. Měla jsem přitom spoustu mlíka, tolik, že jsem ho dávala na jipku! Malé nešlo sát a nejjednodušší bylo se na to vykašlat. Ale já jsem to neudělala, chtěla jsem kojit - a navíc co nejdéle!

A jak dlouho jste kojila?

Čtrnáct měsíců! A jenom mlíko měla Andrea deset měsíců!

Kolik vážila v těch deseti měsících? Takové děti bývají tlusťoučké …

Skoro normálně - asi devět kilo ... Fakt je, že po prvních třech měsících mi mléko začalo ubývat, a tak jsem pila, pila a pila - -a pomohlo to.

Kdy jste se vrátila k práci?

Když bylo malé pět měsíců, tak jsem začala znova hrát v divadle, a dva měsíce nato
i zkoušet. Dovolili jsme si ten luxus, že můj manžel byl se mnou doma, pracoval jen
částečně - a bylo to skvělé. Žili jsme sice z úspor, ale chtěli jsme to, protože jsme si říkali, že se taková doba už nikdy v životě nemusí opakovat. Takže se o malou staral, když jsem byla v divadle. A já jsem pořád kojila.

Bydlíte v Mníšku pod Brdy, z Dejvického divadla, je to kus cesty. Jak jste to zvládala?

Když jsem zkoušela Kouzelnou flétnu, nakojila jsem, odjela do divadla, natáhla budíka a když třeba v půlce písničky udělal crrr!, vyskočila jsem, rozloučila se a měla pětadvacet minut na to, abych stihla autobus, pak půl hodiny cesty - a už jsem zase kojila.

Takže jste až v deseti měsících Andrejku přikrmovala. Jak?

Opět vědecky. Měla jsem za sebou jednu špatnou zkušenost, když se mi jako maličká strašně osypala - můj manžel je alergik, takže jsem se bála, aby neměla podobné problémy - takže jsem vysadila sóju, mléko, tvaroh, ořechy a med. To jsou po čokoládě největší alergeny. Když jsem malou zvykala nenásilně na normální stravu, dávala jsem pozor, jestli na něco špatně nereaguje. Dostávala i dětské konzervy, protože ty jsou opravdu hlídané. Ovoce jsem kupovala pouze v biokvalitě. Mladou mrkvičku a brambory jedině nové - varuji před bramborami po Novém roce, je v nich solanin, který člověk špatně tráví, ten se pak usazuje v kostech a v dospělém věku to může souviset i s dnou nebo artritidou.

Vařila jste?

Taky jsem prošla fází, že jsem šťouchala brambory se zeleninou a masíčkem, ale moje dítě si radši dalo telecí z konzervy a na moje kuchařské umění se mi vykašlalo. Do roka a půl nemělo nic, co by obsahovalo lepek - pokud má dítě dispozice k celiakii, tak mu ji tím spolehlivě rozjedete. Já vím, že naše babičky dětem dávaly krupicovou kaši, ale pokud už dneska víme víc, je dobré se tím řídit.

Jak vaříte pro svou tříletou holčičku, a manžela dnes?

Já vám to tedy řeknu! S velkou láskou jim občas koupím telecí párek, protože párky milují a pokaždé se o ně porvou. Andrejka si párek máčí do biokečupu protože objevila kečup a mně stojí za to, koupit jí za padesát korun bio. Dostane ho jenom málo, pak ho má v ledničce a je jenom její. Také má moc ráda špaldovou kaši s jogurtem.

Jak vypadá vaše společná neděle? Popište nám třeba tu poslední.

Ted' jsme byli celou neděli na houbách. Pak jsem uvařila nové brambory a sójovou sekanou. A večer byly bedlové řízky. Ale umím i jelení guláš, vůbec ráda připravuji zvěřinu. Tahle masa neseženete bio, ale já si myslím, že zvíře v lese nesežere nic špatného. Máme rádi i jehněčí -a v žádném případě nejíme kuřecí maso! Kuře je na granulích, na umělém světle, na antibiotikách ... prostě není kvalitní. Také proto kuřecí kost klidně rozkoušete. Když dostanu slepici od babičky, tak to je úplně něco jiného. Na jejích kostech by si člověk zuby vylámal!

Jste herečka. Co vaše holčička – už se u ní projevují komediantské vlohy?

No jéje! Tancuje, zpívá, umí spoustu písniček, má dobrý hudební sluch.

Takžeji hudebka nemine!

Mám skvělou paní profesorku Magdalenu Bílkovou, ke které chodím hrát na příčnou flétnu - a tak ji má jistou! Je to člověk, který miluje hudbu, učí ji tak, že dítě získá lásku k hudbě - není to prostě žádný prudivý pedagog, ke kterému se netěšíte a který dokáže hudbu i zošklivit.

Je dobře, když rodiče děti nutí i do toho, co sami nechtějí?

Sportovci většinou vedou děti ke sportu, hudebníci k hudbě - ale děti si nakonec vyberou samy. Nebudu Andreu do ničeho nutit, ale jde o to, že každé dítě musíte v určité fázi trochu přidržet. Já jsem taky patřila k dětem, které ke klavíru pomalu museli přivazovat
a když mě to pak v patnácti letech chytlo, začala jsem sama cvičit a byla jsem šťastná, že mám v šestnácti koncerty!

A co druhé miminko?

Co se týká Ivany z Rodinných pout, tak mám zakázáno cokoli říct. A pokud jde o mne, tak to mi zase zakázal můj manžel. Ale prozradím alespoň tolik: bude, časem určitě.