Strana 2 z 2
Zdendo, běž si zacvičit
Seznam článků
Neloajální manželka
Hraje baletku, opravdový balet viděla snad jednou v životě,
naproti tomu strašně ráda tancuje. "V tanečních se mnou
všichni kluci chtěli tancovat, pro-tože jsem je vedla. Méně se pletli a
vy-padalo to dobře. Dokonce jsem tři měsí-ce tancovala závodně. Ale
dostala jsem se do fáze, kdy byl trénink čtyřikrát týd-ně, takže
bych neměla čas na divadlo... Ale tanec mě moc baví. Dokonce
jsem se při něm seznámila s mým mužem. Učila jsem ho
angličtinu. Že by jednou mohl být mým manželem, mě vůbec
ne-napadlo. Až když jsme byli spolu popr-vé tančit. Žasla jsem, jak se
proměnil. A bylo to!"
Radek pochází z Chebu, miluje fotbal, hrál ho od čtyř let. Dokonce to dotáhl do dorostenecké ligy. O rok před ním ji v Chebu kopal Pavel Nedvěd. "Pravidelně chodí hrát s kluky od nás z divadla, vždyc-ky v neděli dopoledne, a dost si to užívá."
Když se poznali, vybídl Radek Zdeňku, aby se společně věnovali nějakému spor-tu. "Bud' fotbal nebo tenis! To mi přišlo dost komický. Fotbal mě nebaví a nezají-má, tenis jsem nikdy nehrála. A tak jsem ho zkusila. Forehand slušný, backhand smutek, i když myslím, že jsem se zlepši-la. Ale Radka obdivuju. Měl se mnou vel-kou trpělivost, ze začátku mi to nešlo. Třískala jsem raketou, a on mě docela po-držel. Takže děti to budou mít dobrý, tatí-nek je všechno naučí."
K pohybu a ke sportu svoje děti určitě povede, ale rozhodně ne ke špičkovému. "Držím se zásady ,vrcholovým sportem k trvalé invaliditě`. Kupříkladu atletika. Má něco do sebe, ale dřít jako blázen, abych skočila přes nějakou tyč, je pro mne bohapustá ztráta času. Asi je hroz-ný, co říkám, ale přijde mně, že všichni špičkoví atleti musí být invalidi, každý si stěžuje, že ho něco bolí. Na druhou stranu chápu, že vrcholový volejbal, basket nebo fotbal, to je parta, kamará-di, kolektiv.
Pokud jde o fotbal, jsem neloajální manželka, nebere mě. Nejvíc mě dokáže na-štvat, když jsme chvíli spolu doma a Radek je v absolutním zajetí obrazov-ky, nevnímá. Jen tak z hecu jednou po-vídám: ,Radku, začali se mi líbit sedm-náctiletý kluci! ‘ Nic! ,Takový ty, co mají vysoustruhovaný bříška, nosej dží-ny pod bokama, jsou jim vidět slipy, mají nagelovaný vlasy, jsou bezstarost-ný... ‘ Zase nic! Pochopila jsem až ve chvíli, kdy jsem se zeptala Kláry Melíškové (kolegyně z Dejvického di-vadla, manžel herec a režisér Lukáš Hlavica, pozn. aut.), jestli to je normál-ní, a ona povídá: ,Jo! ‘ A ještě jedna věc - sport na teletextu. Průběžně tam na-růstá skore utkání. Manžel sedí večer u televize a kouká, jak ta čísílka naska-kujou. Ptám se Kláry, jestli to Lukáš dě-lá taky, a ona na to, že ano! To už je na-prosto mimo moje chápání."
Radek pochází z Chebu, miluje fotbal, hrál ho od čtyř let. Dokonce to dotáhl do dorostenecké ligy. O rok před ním ji v Chebu kopal Pavel Nedvěd. "Pravidelně chodí hrát s kluky od nás z divadla, vždyc-ky v neděli dopoledne, a dost si to užívá."
Když se poznali, vybídl Radek Zdeňku, aby se společně věnovali nějakému spor-tu. "Bud' fotbal nebo tenis! To mi přišlo dost komický. Fotbal mě nebaví a nezají-má, tenis jsem nikdy nehrála. A tak jsem ho zkusila. Forehand slušný, backhand smutek, i když myslím, že jsem se zlepši-la. Ale Radka obdivuju. Měl se mnou vel-kou trpělivost, ze začátku mi to nešlo. Třískala jsem raketou, a on mě docela po-držel. Takže děti to budou mít dobrý, tatí-nek je všechno naučí."
K pohybu a ke sportu svoje děti určitě povede, ale rozhodně ne ke špičkovému. "Držím se zásady ,vrcholovým sportem k trvalé invaliditě`. Kupříkladu atletika. Má něco do sebe, ale dřít jako blázen, abych skočila přes nějakou tyč, je pro mne bohapustá ztráta času. Asi je hroz-ný, co říkám, ale přijde mně, že všichni špičkoví atleti musí být invalidi, každý si stěžuje, že ho něco bolí. Na druhou stranu chápu, že vrcholový volejbal, basket nebo fotbal, to je parta, kamará-di, kolektiv.
Pokud jde o fotbal, jsem neloajální manželka, nebere mě. Nejvíc mě dokáže na-štvat, když jsme chvíli spolu doma a Radek je v absolutním zajetí obrazov-ky, nevnímá. Jen tak z hecu jednou po-vídám: ,Radku, začali se mi líbit sedm-náctiletý kluci! ‘ Nic! ,Takový ty, co mají vysoustruhovaný bříška, nosej dží-ny pod bokama, jsou jim vidět slipy, mají nagelovaný vlasy, jsou bezstarost-ný... ‘ Zase nic! Pochopila jsem až ve chvíli, kdy jsem se zeptala Kláry Melíškové (kolegyně z Dejvického di-vadla, manžel herec a režisér Lukáš Hlavica, pozn. aut.), jestli to je normál-ní, a ona povídá: ,Jo! ‘ A ještě jedna věc - sport na teletextu. Průběžně tam na-růstá skore utkání. Manžel sedí večer u televize a kouká, jak ta čísílka naska-kujou. Ptám se Kláry, jestli to Lukáš dě-lá taky, a ona na to, že ano! To už je na-prosto mimo moje chápání."
Životní nutnost
V Dejvickém divadle ji můžete vidět v představeních TŘI SESTRY
(Nataša), BRATŘI KARAMAZOVI (Kateřina Ivanovna), PŘÍBĚHY
OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (Alice), KOUZELNÁ FLÉTNA (třetí dáma) a v
nejnovějším Love Story (Tamara). Momentálně zkouší s re-žisérem
Petrem Zelenkou hru, která bude mít premiéru v květnu. V televizi
bude to-čit druhou řadu RODINNÝCH POUT a Chystá se na natáčení filmu s
americkou produk-cí. "Český film za sebou zatím nemám." V
televizi ji diváci vidí dvakrát týdně jako Ivanku. Figura je to dobrá
(Zdeňka za ni byla nominována v anketě Tý Tý v kategorii
Objev roku za TV Prima a skončila druhá, pozn. aut.), lidé si
mě s ní logicky spojují. Na jednu stranu je to dobře,
protože kdyby tomu tak nebylo, jsem snadno přehlédnutelná. Ale pak
mě potěší, když mi po představení někdo řekne: ,No, ty jsi
byla úplně jiná než v televizi! ‘ "
RODINNÁ POUTA točí sedm osm dní v měsíci, zkouší v divadle, hraje téměř každý den, občas moderuje. Koncem března například charitativní koncert v kostele Šimona a Judy pro hospic, v červnu se chystá na firemní akci, kterou bude muset zvládnout trojjazyčně. "Uvědomuje si, že seriál RODINNÁ POUTA není NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - ta pů-vodní," zdůrazňuje, "takové ambice ne-má. Je to něco jiného, ale takhle mám rozdělenou práci. Na divadlo, umění, kte-ré mě baví, ale v žádném případě by mě neuživilo, a pak na věci, které mě kromě toho, že mně baví, i živí. A když už něco dělám, tak se to v rámci prostoru a mož-ností, které mám, snažím dělat co nejlíp."
Co nejlíp se snaží dělat i sport, který se pro ni stal životní nutností. "Když si týden nejdu zasportovat, zaběhat, tak se ze mě stává člověk nevrlý. A pak mi můj muž do telefonu říká: ,Zdendo, běž si zacvičit! "‘
RODINNÁ POUTA točí sedm osm dní v měsíci, zkouší v divadle, hraje téměř každý den, občas moderuje. Koncem března například charitativní koncert v kostele Šimona a Judy pro hospic, v červnu se chystá na firemní akci, kterou bude muset zvládnout trojjazyčně. "Uvědomuje si, že seriál RODINNÁ POUTA není NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - ta pů-vodní," zdůrazňuje, "takové ambice ne-má. Je to něco jiného, ale takhle mám rozdělenou práci. Na divadlo, umění, kte-ré mě baví, ale v žádném případě by mě neuživilo, a pak na věci, které mě kromě toho, že mně baví, i živí. A když už něco dělám, tak se to v rámci prostoru a mož-ností, které mám, snažím dělat co nejlíp."
Co nejlíp se snaží dělat i sport, který se pro ni stal životní nutností. "Když si týden nejdu zasportovat, zaběhat, tak se ze mě stává člověk nevrlý. A pak mi můj muž do telefonu říká: ,Zdendo, běž si zacvičit! "‘
Xantypa 5/2005 - Petr Kolář