Rodinná pouta - rozhovor

Herečku pražského dejvického divadla Zdeňku Žádníkovou-Volencovou už tři čtvrtě roku pravidelně vídáme v seriálu Rodinná pouta. Hraje v něm Ivanku, jednu z Rubešových dcer, ženu v nejlepších letech, která po dvou nešťastných manželstvích hledá muže pro sebe a tatínka pro dvě děti.

Konfekční velikost a to, že se nelitujeme. Na té postavě je mi sympatické, že je schopná sebeironie, což u žen nebývá úplně zvykem. Není zaměřená na kariéru jako starší sourozenci, prostě se jí, jak se říká, začala "zapalovat lejtka" dřív než ostatním. Jenže měla smůlu na partnery, takže ted' dohání ztracené mládí.

Poté co jsem s kostymérkou absolvovala doslova dálkový pochod po desítkách butiků, abychom Ivanu správně oblékly, už nechci obchody s oblečením ani vidět. Hrozně ráda ale nakupuji jídlo. Různé nové potraviny a bio produkty, na to jsem ulítlá.

Nesmírně. Baví mě zkoušet různé recepty.

No jistě! Nesnáším uklízení, luxování, žehlení - to je smrt. Prádlo se snažím věšet tak, aby se nezmačkalo a nemuselo se moc žehlit. Přijde mi to jako totální ztráta času. Protože jsem pracovně hodně vytížená, trávím čas raději s dcerou Andrejkou.

Dva roky. Právě teď stále hraje bud' "kolo - kolo mlýnský", takže se pořád točíme dokolečka, nebo chce tancovat, což znamená různě se hýbat na muziku Děda Mládek Illegal Band.

Ne, to záleží na mně, jestli se do toho šuplíčku nechám strčit. Ivanka je jen další z mých postav. V Dejvickém divadle, které je pro mě prioritou, mám roli v Bratrech Karamazových, v Čechovových Třech sestrách, v Mozartově Kouzelné flétně a tak dále. To jsou úplně jiné postavy.

Sice jsem si vzala rok volno, protože jsem nevěděla, co bude tak velké natáčení obnášet, ale představení jsem normálně hrála dál. Nic nového jsem ale nezkoušela a po tom se mi stýskalo. Ted jsem se zase zapojila do práce, jednak s mladým slovenským režisérem Marianem Amslerem, jednak to bude něco s Petrem Zelenkou.

Ne, ale nesmím se bez dovolení stříhat, nesmím se opalovat a nesmím ztloustnout ani zhubnout. Zůstat stejná, to mám ve smlouvě.

Všichni, kteří hrajeme rodinu Rubešových, máme navzájem velmi dobré vztahy. Já například chodím cvičit s Lenkou Termerovou. Kdykoliv ji potkám, pozdravím ji "ahoj, mami". My, co máme malé děti - já, Dana Morávková a Tomáš Krejčiř máme navíc společné téma. Vlastně všechny naše hovory mimo kameru jsou rodinné. A "rodinná pouta" mám i s Kačerovými. Klára, skutečná dcera mého seriálového otce Jana Kačera, mi chodí hlídat Andrejku. Ta ji má tak ráda, že když odcházím do práce, kolikrát mi ani nedá pusu na rozloučenou.

Jednou, to mi bylo asi patnáct. Tenkrát jsem byla nezvladatelný puberták. Ještě dnes bych si za to nafackovala. Sbalila jsem si tašky... a skončila v mezipatře. Tam jsem trucovala. Potom přišla hodná maminka a vysvětlila mi, jak to je s láskou a útěky z domova. Tak jsem zase trička vrátila do přihrádek, a bylo to.

Čím víc hodláte na své dítě nějak působit, tím větší je pravděpodobnost, že se vám to nezdaří. Takže ne. Nechci mít rodinu na telefonu. Děti vás potřebují čím dál tím míň, tak je snazší zvyknout si na to, že až dorostou, budu žít bez nich. Chtěla bych být jako moje maminka. Nevím, jestli to zvládnu, ale budu se o to snažit.

Čtyři. Ale on je tam rozdíl mezi přáním a realitou, která je.

Mám mladší sestru Andreu. Ted' je dlouhodobě v Japonsku a předtím žila chvíli ve Francii. Její muž je specialista na optiku, takže takhle cestují. I když mají dvě děti, nemůže si to sestra vynachválit.

V něčem historickém s krásnými kostýmy.

To vůbec ne. Jenom když jsme zkoušeli Kouzelnou flétnu, to je opera, tak jsem se každé ráno před zkouškou doma rozezpívávala. A můj muž, ekonom, který nemá s uměleckým prostředím nic společného, jen seděl, koukal a říkal, že by ho v životě nenapadlo, že jeho žena bude dělat tuhle práci a že on, sportovec, bude tak často chodit do divadla. Na druhou stranu ho ale strašně bavilo nahazovat mi texty, když jsem dělala záskok ve Třech sestrách.

Na hodině angličtiny. Byla jsem jeho učitelkou.

Můj tatínek - lékař mě v patnácti, hned po revoluci, vyslal na kurs angličtiny do Belgie. Poprvé v životě jsem byla na Západě, poprvé v životě jsem viděla supermarket úplně mě to tenkrát rozbrečelo. Já měla ještě v paměti mandarínky jenom na Vánoce a banány, které zrály na skříni, a my se sestrou na ně nesměly ani sáhnout. Po měsíci jsem přijela zpátky domů, rodiče čekali na nádraží a táta se na mě podíval a řekl: "To je, vid'? Ten kurs mě nastartoval. Po něm jsem se začala usilovně učit a za rok a půl jsem uměla dobře anglicky. Motivace je hrozně důležitá a u nás doma se vždycky hodně dbalo na vzdělání.

Zpočátku těžce. Já tam šla, abych ho naštvala. Přijali mě na angličtinu, ale já v té době v rodině - to už jsme byli jen tři, táta, ségra a já - trochu bojovala, a DAMU byl můj truc podnik. Táta mi řekl fajn, dělej si to, ale budeš mi každý půlrok nosit certifikát z nějaké jazykovky. Aby ses mohla živit něčím jiným, až zjistíš, že tě herectví neuživí. Dodnes jsem mu nesmírně vděčná. Díky němu nejsem na herectví závislá. Přála bych si, aby si jednou mé děti nešetřily peníze z brigád na věž nebo kolo, ale na to, aby mohly někam o prázdninách vyjet.

Hlavně do Bulharska na Zlaté Písky, škodovkou přes Rumunsko. Abychom bez problémů projeli, vždycky jsme měli v kufru nabalené dobrůtky pro rumunské děti, které žebraly při cestě. Bydleli jsme ve stanu, vařili si lunchmeat s bramborami a tak. Nevím, jestli to pro maminku byla dovolená, a je mi moc líto, že teď, když už nežije, jí to nemůžu vrátit. Že ji nemůžu vzít na dovolenou do hezkého hotelu, aby odpočívala a nemusela nic dělat.

Až bude Andrejka větší a vydrží bez nás, chtěla bych s manželem procestovat autem Francii a Itálii. Jezdit jen tak, nemít nic naplánovaného, nevědět, kde budeme mít příští nocleh. Můj muž má sice rád všechno přesně, ale už to mám slíbené. Další můj sen je cesta na lodi Queen Mary. Užívat si komfortu a na každé zastávce si dobře prohlédnout přístavní město. Tuhle cestu mám slíbenou v důchodu.

Jsem překvapená, kolik jich je. Obvykle chvíli přemýšlejí, kdo to je, potom si vzpomenou a rozjedou se jim úsměvy - no jó, I-van-ka!
Je to milé.