Strana 2 z 2
- Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?
Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.
- Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste musela být hodně dobrá!
K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě to bavilo.
- Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila jako herečka?
V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně vážně, točilo se to snad čtyřikrát.
- Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak štíhlá...
Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi, že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že okno otevírám rovnou do přírody.
- Jak jste si s mužem zařídili nový dům?
Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích, máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme vydat i dvě dětské ilustrované knížky.
- V tom kalendáři jsou vaše portréty?
Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala, prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat! Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.
- Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte? Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že vás za to někdo pochválí?
Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..
MIRJANA ČERVENKOVÁ / Foto SANOMA, ČTK a ALENA HRBKOVÁ - NFZZ