Přiběhla krásná, veselá a předávkovaná  energií. Takhle že může vypadat matka dvou  malých dětí, věnující se naplno kariéře? Jak  to ta Zdeňka Žádníková Volencová dělá?

Zdeňka svůj elán vysvětluje: "Na rozdíl od citových kotrmelců Ivany Rubešové, Hruškové, Sýkorové v seriálu Velmi křehké vztahy  jsem v civilu pořád šťastně zamilovaná do  jediného, a navíc jedinečného muže." Teď se o něj dělí s dvěma malými dámami, dcerami Andrejkou (5) a Janičkou (14 měsíců).

• Pokud vím, váš muž je seriózní finanční manažer.  Jak zpracovává fakt, že vás už několik let vidí v seriálu, někdy dokonce v choulostivých scénách?  

On se na Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta)  dívá náhodou moc rád! Aspoň tím prý kontroluje, jestli  chodím do práce. To, že jsem na obrazovce občas v něčí náruči, ho vždycky naoko naštve a říká pak přísně:  "Zdendo, co to je?" Andrejka ovšem hned vystartuje na  záchranu maminky: "Tati, to je přece jenom jako, mamka za to nemůže, to je pracovní..."

• Pikantní je, že Lukáše odluzujete své sestře Andrei (Dana Morávková). Umíte si představit, že  byste takhle jednala v reálném životě?

Ty scény jsou herecky a psychologicky velmi zajímavé,  ale jako Zdena Žádníková v tom mám absolutně jasno, to  by ten chlap musel být opravdu rolls-royce, abych se kvůli  němu rozhádala s vlastní sestrou! Kromě toho věřím tomu,  že když je muž kvůli vám té své nevěrný, zopakuje to obvykle i později, ale ta podváděná budete pro změnu vy. Tak  to prostě chodí.

• Vraťme se raději k vašemu "jedinému". Jak byste  ho oznámkovala coby otce?

Na jedničku! Je milující tatínek. Už vidím, jak ho budou holky zbožňovat a jak se mu budou chodit se vším  svěřovat, ach jo. Když přijde domů, hned se na něho  láskyplně vrhnou, zatímco já jsem v tu chvíli takové zanedbatelné, neviditelné nic.

• Mnoho žen je takové "neviditelné nic" hodně let,  a zatímco muž stoupá stále výš, ony mu dělají servis a svou práci kvůli jeho kariéře opustí.

To je ale přece velká škoda. Jsem hrozně ráda, že  by něco podobného můj muž nedovolil. Pokud má čas,  sám se doma do všeho zapojí a kromě toho, že nám pomáhá i jeho maminka, která s námi bydli, navrhl, abychom si vzali paní na úklid. Pokud má muž ženu rád,  oba naplno pracují a rodinné příjmy to umožňují, je to výborné řešení.

• To určitě, tím spíš, že vaše Janička je prý hodně  divoké dítě?

Přesně naopak, ona je ohromně hodná! To, že je  nezkrotný divoch, si vymyslel bulvár. Současně se na  titulní straně objevil pan premiér, pak čtyři nájemní  vrazi a hned vedle já s údajně nezvládnutelnou dcerou. Kdyby taková byla, těžko by mohla se mnou hrát  v seriálu, kam jsem si ji nečekanou shodou okolností "porodila" přímo do napsané role Ivany, která měla  mít dítě. Janička hraje ovšem kluka Štěpána, takže je  to role časově omezená.

• Nežárlí na její silné herecké nasazení starší sestra?  

Ne, Andrejka je totiž do seriálu taky vtažená, hrála  v oslavě narozenin, byla na svatbě Simony (Alice Bendové) a teď má být jednou z mých žaček v baletní školičce, na což se už strašně těší. A já chodím na baletní  konzultace, abych byla dobrá paní učitelka.

• V kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala vy?  Předpokládám, že nejvíc vám tleskala maminka.

Asi v šestnácti, ale maminka byla v té době už hodně  nemocná, nikdy mě hrát neviděla, zemřela na rakovinu,  ještě když jsem studovala na gymnáziu. To bylo studium  DAMU, angažmá v Dejvickém divadle a televizní role  ještě daleko...

• Co bylo tehdy nejhorší?

Že není... Zůstalo po ní zoufale prázdno. Zmizí vám  to doma, to milo, to teplo, to, že přijedete, dostanete  pusu, oběd a necháte se pochovat, když máte trápení.  A tak jsme místo ní se sestrou pekly bábovky a žehlily  tátovi košile. Na druhé straně - byla to tvrdá škola a nic  nás teď nezaskočí.

• Co dělá vaše sestra teď?

Má právě třetí dítě, je taková stoprocentní maminka, až mám chuť se k ní přitulit. Její muž měl práci v Japonsku, kde tři roky žili, a sestra, která je vystudovaná  francouzštinářka, se naučila japonsky a chystá se na  jazykové zkoušky. Ona i já jsme tady ale v této chvíli  především pro děti, které nás potřebují.

• Chcete říct, že později děti matku už nepotřebují?  

Potřebují, ale jinak. Stojí už na vlastních nohou a máma není již jen ta hlídající a pečující, stane se z ní spíš  kamarádka A právě o to jsem přišla se svou mámou...  A nikdy to nepřebolí. Dnes a denně si uvědomuju, jak je  smutné, že už nestačila poznat mého muže, nemůžu se jí  pochlubit s dětmi, nikdy mě neviděla hrát v divadle ani v televizi... Ještě že mi zůstal skvělý, přeaktivní tatínek, který, jak stárne, k mému údivu a radosti jakoby mírně zpomaluje. Nedávno pronesl dříve u něho naprosto nepředstavitelnou větu, že se mnou a s dětmi pojede na dovolenou.  On, pan docent, kandidát věd, pilot sportovního letadla,  akční muž, který dřív na nic rodinného neměl téměř čas!

 

 

• Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?  

Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již  snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže  se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si  rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale  k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.

 

• Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste  musela být hodně dobrá!

K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem  shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že  jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě  to bavilo.

• Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila  jako herečka?

V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli  básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem  recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho  nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně  vážně, točilo se to snad čtyřikrát.

• Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by  to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak  štíhlá...

Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší  zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž  už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi,  že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že  okno otevírám rovnou do přírody.

• Jak jste si s mužem zařídili nový dům?

Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem  Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle  vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali  pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu  vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích,  máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme  prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme  vydat i dvě dětské ilustrované knížky.

• V tom kalendáři jsou vaše portréty?

Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou  Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila  s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala,  prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou  chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový  malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak  mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli  objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím  říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr  hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat!  Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem  to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten  kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách  fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.

• Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte?  Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že  vás za to někdo pochválí?

Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře  a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál  o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..