• Angažmá v divadle, natáčení televizního seriálu, rodina, děti, domácnost a spousta dalších aktivit-jak to  stíháte?

Mám v sobě motor po babičce.  Babička bydlí na Šumavě, je jí osmdesát let a ještě dnes vezme kolečko a jde do lesa na šišky. Nedávno  jsme oslavovali její jubileum a měla  dvě hodiny sedět a slavit. Byla z toho  úplně vykolejená: "Hele, pomůžu  s tímhle a s tímhle..." Říkám: Babi  sed'. "Ne. Ty mě zničíš, to mě zabije: ` Já v sobě tuhle zděděnou energii také cítím. Aleje pravda, že mám  pomoc na úklid v domácnosti, teď  jsem i začala vozit prádlo na žehlení.  Doma mám spíš takovou logisticko-manažerskou funkci. Jediná věc,  kterou nemám v úmyslu někomu  přenechat, je vaření. Dát prádlo do  koše, pověsit ho, někam ho odvézt,  uvařit, starat se o dvě děti, vykoupat je, uložit do postýlek - najednou  zjistíte, že to je také fofr. Včera jsem  vstávala v pět padesát, v půl sedmé jsem hodila Andrejku do školky  a vrátila jsem se domů večer v půl  deváté.

• Řídíte? 

Hodně.Jezdím jako drak.Ale myslím,  že řídím dobře. Chyby začnu dělat až  v okamžiku, kdy si vedle mne sedne můj muž Radek. Nevím, čím to je.  Možná tím, že jsem se naučila řídit od  něj. Pamatuji si, jak jsem poprvé jela. Bylo to večer, trénovali jsme si trasu  Dejvické divadlo-Dobříš. Jelo za  mnou auto a svítilo. Držela jsem se  volantu a prosila, ať za mnou nikdo  nejede.

• Proč jste se s manželem rozhodli  bydlet v Dobříši?

Tenhle kraj se nám hrozně líbil  a máme to blíž k babičce na Šumavu.  Než jsme postavili dům, bydleli jsme  deset kilometrů odsud v Mníšku pod  Brdy. Nedokázali jsme si představit,  že bychom odjeli žít někam jinam.  Líbí se mi, že do Prahy jedete přes  lesy. Když není dopravní špička, jsem  za třicet osm minut u Dejvického  divadla. Kdybych bydlela v Praze na  Černém Mostě a jela metrem, trvá  mi to déle. Zdejší obec je vzdělaná,  v dobříšském zámku sídlil dlouhá  léta Svaz spisovatelů,je tu gymnázium, různé okrašlovací spolky a kulturní život, nejde o žádné satelitní  městečko na přespávání. Máme tady  i velké sportovní zázemí, funguje tu  spousta klubů a pospolitost místních  lidí, která se mi líbí. Mám ráda, když  jdu do cukrárny a slyším: "Vy už jste  začali chodit na tenis, že jo ?" Dobříš  je krásný název pro městečko. Je  nám tu skutečně dobře.

• Máte v Dobříši hodně přátel?

Máme výborné sousedy, Bergmanovy, s okruhem nových přátel jsme  se seznámili při aktivitách, které se týkají dětí. Perfektně tu funguje třeba základní umělecká škola. Mám  hodně známých, ale míň skutečných  přátel. Vyhovuje mi to. Většinou jsou  to přátelé z mládí nebo se hodně  setkávám s přáteli svého muže.

• Asi také máte víc přátel mezí lidmi od  divadla.

Já mám spíš přátele mimo obor, mezi  herci ne.

• Čím si to vysvětlujete?

Nejsem "pařící typ". Už na DAMU  jsem po představení většinou nezůstávala s ostatními, protože mě ráno  čekaly povinnosti. Učila jsem angličtinu, takže jsem na oslavy, samozřejmě ke své škodě, měla málokdy čas.  A pak se nám narodily děti, po představení jsem proto vždycky spěchala domů. Přitom v Dejvickém divadle  jsou opravdu výjimečně dobré vztahy, zvlášť dámská šatna je skvělá,  ale mám prostě hodně práce...

• Řekla jste, že vaření je jediná domácí  práce, kterou nikomu nehodláte přenechat. Co vás na vaření tak baví? 

• Dodržujete při jídle nějaké rituály? 

Snažíme se, abychom byli pohromadě alespoň večer a o víkendech, protože během týdne se někdy míjíme. Máme rádi sváteční atmosféru,  učíme Andrejku, aby chystala příbory, sedneme si společně ke stolu,  ale rodinné zvyky nedodržujeme  nějak dogmaticky. Když v neděli  pozdě vstaneme, oběd rozhodně  není ve dvanáct. To pak Radek pronese památnou větu "jde se na svíčkovou na Prachandu" a vyrazíme  do místní restaurace, což je skvělé,  protože tak jako na Prachandě svíčkovou prostě neudělám. Ale dáme si  ji s rýží, žádné knedlíky, v tom jsem  důsledná.

• Co by podle vás měly děti jíst?

Děti by měly jíst tak, aby se cítily  dobře a nebyly obézní. Obézních  dětí je přitom čím dál víc, což je vina  rodičů, hlavně maminek. Letos jsme  byli po čtyřech letech na dovolené  v Egyptě. Za čtyři roky se procento  tlustých a normálních dětí obrátilo.  Teď jich bylo 70 procent vyloženě  obézních. A to byl vzorek dětí z různých států.

• Není příčinou obezity spíš nedostatek pohybu?

Ano, ale to je také vina rodičů. Ti  zodpovídají za to, jak dítě vypadá, jak se chová, co umí. Pořád se  mluví o alergiích, ale často vidím  maminky, jak dávají dětem džusy,  ve kterých jsou chemikálie, i když se  všude píše o jejich škodlivosti. Dítě  se džusu domáhá a rodiče mu jej  dají, aby měli pokoj. To není nic jiného než pohodlnost. Dětem jde hlavně o flaštičku, není nic snadnějšího  než vylít obsah a nahradit jej šťávou.  Vždyť se to nedá pít, mě by z toho  pálilo v krku.

• Třeba si to neuvědomují.

Informací o tom, co je škodlivé  a co ne, je všude plno. Pořady jako  "Jste to, co jíte" mají vysokou sledovanost a dívají se na ně lidé ze  všech sociálních skupin. A biopotraviny jsou dnes už běžně k dostání  i v supermarketech.

• Ale jsou drahé, ne?

Nejsou. Jejich cena se liší třeba  o devět nebo patnáct korun, ale ne  o padesát.

• Když si koupím deset obyčejných  rohlíků za dvě koruny a deset celozrnných rohlíků po šesti korunách, je  to dost velký rozdíl.

Úplně nejlepší je nejíst žádné rohlíky. Já své dceři rohlík nekoupím.  Občas jej dostane ve školce, ale ode  mne ne. Jíme chleba, který si doma  upečeme. Zvykla si na kus kváskového chleba třeba s brokolicovou  pomazánkou a nic jiného nechce.  Koupili jsme asi za 1 100 korun obyčejnou pekárnu a děláme různé druhy chleba. Naposled jsme pekli pivní  a Andrejku to strašně bavilo. Když  dětem chutná něco zvlášť nezdravého, snažím se z toho udělat hru  a vymýšlíme něco, co by chutnalo  stejně, ale bylo zdravější. A aby to  nikdo nepoznal a bylo to naše tajemství. Dělali jsme třeba tatarku ze  sojanézy. A schválně, jestli to tatínek  pozná. Tak jsem třeba Andrejku naučila na bílé jogurty. Smetanový slazený nesní, protože jí nechutná, není  na něj zvyklá. Pořídili jsme si za 400  korun jogurtovač a děláme domácí  jogurty.

• Ale maso jíte...

Ano, ale ne kuřecí, to v naší rodině  úplně odmítáme.

• Proč? 

Protože kuřata vypěstují za dvacet  sedm dní. Chodí po kloubech, vyrostou tak rychle, že ani nestojí na nožičkách. Dostávají troje antibiotika, aby  nebyla nemocná, aby nepochcípala. U dětí pak antibiotika od lékaře  nezabírají, protože je už mají v sobě  z kuřecího masa. Kuřatům se dávají ženské hormony a pak se divíme, že  chlapečci mají prsa. Když dostanu  slepici od babičky, vylámala bych si  na kostech zuby. Ale u těchto kuřat je  rozkoušete.

• Teď se už i kuřata začínají pěstovat  trochu jinak...

Někdy dostaneme drůbeží maso od  známého z venkova nebo koupíme  z biochovu, ale to je samozřejmě  dražší. Dřív se maso jedlo jednou za  týden a lidé byli zdravější. Proto to  s masem nepřeháním. Občas koupím biohovězí, králíka, krůtu, někdy  i rybu. Snažíme se jíst zdravě, ale  nejsem v tom příliš dogmatická. Když  si dá Andrejka smažák, nervu jí ho  z pusinky. Třeba colu bychom ale  Andrejce neobjednali a ji by to ani  nenapadlo. Říká "fuj", což je můj nádherný výchovný úspěch. Ale zeleninu ji nenaučím jíst, to se jí nechce.  Zato malá Jana je schopná do sebe  natřískat spoustu okurek a paprik.

• Čím myslíte, že to je?

• Co je v současnosti v centru vašeho  zájmu?

Máme teď takové třetí miminko - nadační fond, který jsme s manželem  založili. Věnujeme se mu opravdu  se vší péčí. Náplní jeho činnosti je  vymalovávání dětských oddělení  nemocnic tak, aby tam nebyly třeba  jen žluté stěny. Chceme na stěnách  celé pohádkové příběhy. Nedávno  jsme vymalovali dětské oddělení  v Chrudimi. Záchody jsou tam u lokomotivy, pro jídlo se chodí k husám,  které mají košíčky s jídlem, a vrchní  sestra je pod tunelem, z něhož vyjíždí mašinka a kolem se pasou krávy.  Pan malíř se vrchní sestry ptal, jestli jí  nevadí, že bude mít nad sebou krávu,  a ona odpověděla: "Ne, namalujte mi  tam nějakou hezkou".  V Pardubicích  je podobně vymalovaná herna u ortopedie a pan doktor tam i ordinuje. Říká třeba: "Běž k myšičce  a zase zpátky." Děti se nebojí a je jim  tam příjemně a lékaři i sestrám také.  Teď končí další projekt - vymalování stropů jednotky intenzívní péče  na dětském oddělení, aby se děti  koukaly na příběhy a ne jenom do  stropu. Získali jsme pro tento projekt  sponzora. Je to nádhera, když vidíte zástupce firmy ležet na podlaze,  dívat se na strop a vybírat motivy,  které by tam mohly být.

• Jak vás to napadlo?

Andrejka byla týden hospitalizovaná  v jedné nemocnici, kde bylo hodně bezútěšné prostředí. Domluvili  jsme se s malířem Liborem Škrlíkem,  který nám vymaloval pokojíček pro  Andrejku, zda by to nemohl udělat  stejně i v nemocnici. A ukázalo se, že  jde o životaschopný projekt, protože lidé jsou ochotní na tuto aktivitu  přispívat.