Svátek matek tradičně připadá na druhou květnovou neděli.
Připomíná si ho i herečka Dejvického divadla Zdeňka Žádníková Volencová, která je dokonce čtyřnásobnou matkou. Se svým mužem vychovávají dcery Andreu (16), Janu (13), Zuzanu (7) a syna Jiřího (5).
Text: Zuzana Burešová Foto: Lenka Hatašová
Lidé mají od nepaměti potřebu oslavovat mateřství. Co tento svátek znamená pro vás?
Být maminkou je pro mě nejpodstatnější část mého bytí, a zároveň i ta nejnesnadnější. Najít rovnováhu mezi láskou k dětem, k muži, k práci a zároveň k sobě, je práce pro vrcholového manažera. Svátek matek je pro mě svátkem nesobectví a vražedné trpělivosti. Myslím, že kromě květin by všechny maminky měly povinně fasovat minimálně láhev prosecca.
Kromě herectví se věnujete hudebním projektům, moderujete společenské akce, hrajete na příčnou flétnu, napsala jste dvě knihy, založila nadační fond. Jak se takové množství projektů dá skloubit s mateřstvím?
Pochopila jsem, že mi lidé, události či pracovní nabídky do života nepřicházejí náhodně. Se třemi dětmi jsem zvládala ještě v podstatě všechno na sto procent. Čtvrtý Jiřík mi na pár let dal pracovní stopku. Zároveň jsem ale měla více času na děti a nadační fond, se kterým se snažíme změnit vizuální podobu zdravotnických zařízení. Všechno se mi to velmi zúročilo. Čtyři děti vás naučí improvizaci a stanete se chtě nechtě fundovaným organizátorem. Nosím v hlavě rozvrhy, plány, kroužky, zájmy, radosti a starosti několika lidí najednou. A to je skvělý trénink. Když pak například zkouším herecké scény v představení Na Vivaldiho!, nedělá mi problém pamatovat si motivace, situace a věty celé hry všech členů orchestru.
Jak jste jako dítě vnímala svoji maminku nebo babičku? Převzala jste od nich něco do výchovy svých dětí?
Tady to bude s odpovědí složitější. Když mi bylo 17 let, maminka mi umřela na rakovinu a náš tatínek trávil devadesát procent času v práci. Po mamce mám fyzickou podobu, s povahou je to slabší. Byla nesmírně trpělivá a zpětně vidím, že až moc hodná, absolutně nekonfliktní. Možná i to byl důvod její nemoci, která vypukla tak brzo. Své dcery proto učím, že se konfliktů nemají bát, nemají pro tzv. „klid“ ustupovat. Kompromisy ano, ale ne za každou cenu. Pokud se problémy dlouhodobě neřeší, usazuje se sediment křivdy a pak se tvoří výbušná nálož.
Když se díváte na svoje děti, kolik toho objevujete, že mají po vás, a kolik po vašem muži?
Děti jsou naše zrcadlo, ať se nám to líbí nebo ne. Tak se dlouhodobě snažím, aby byl ten obraz láskyplný, měl v sobě smysl, řád a krásu. Mateřství mě naučilo, jak rozlišovat věci důležité a ty méně důležité, jak hospodařit s časem. Platí, že čím více má žena dětí, tím lepší je organizátorka. Navíc vím, co znamená slovo pokora. Bez dětí by to bylo jen slovo.
Podle sociologů muži ztrácejí svoji sociální roli. Ženy jsou často nezávislé, soběstačné a dokazují mužům, že je vlastně nepotřebují. Jak „klasická“ je v tomto směru vaše rodina?
Proměnlivá a respektující, všichni se podílejí na všem. Já osobně mám ráda tzv. mužské práce, a když si mám vybrat mezi bagrem nebo vařením, vítězí montérky. Budu se snažit, aby z Jirky nevyrostl nagelovaný panák s přilepeným mobilem před očima.
Dodržujete proto nějaké rodinné rituály?
V létě jsem například byla s dětmi na týdenním pobytu s polopenzí v Krkonoších. Náš stůl byl jedním z mála, kde si děti povídaly s rodiči. V rukou neměly mobilní telefony, na tabletu jim neběžela žádná pohádka, která by je zdržovala od jídla. Plná pozornost nic nestojí a je to přesně to, čeho si můžeme dát nejvíc.
Obáváte se, že spolu rodiče s dětmi a vůbec lidé mezi sebou nebudou umět komunikovat?
Je mi z toho smutno. Už to, že se vyrábí kočárky, které nejsou konstruované tak, že dítě vidí na svou maminku. Nepodporuje se bezpečná „připoutávací“ vazba. Mám ráda názory psychiatra Radkina Honzáka, a tak si dovolím ocitovat pasáž z jeho knížky Psychosomatická prvouka, kterou vřele doporučuji: „Chceš-li vychovat dámu, začni u babičky, říká anglické přísloví. Kotě, které se do šesti týdnů nenaučí zabíjet myši typickým způsobem, se to už nikdy nenaučí a nikdy to nenaučí své potomstvo, takže vznikne populace, která to nebude umět nikdy. Dítě odkojené technologiemi bude ochuzené o řadu komunikačních dovedností a neurologové předpokládají, že během několika generací také o schopnost kreativního myšlení.“ Myslím, že tohle je naprosto přesné vyjádření.
Zdeňka Žádníková Volencová
dlouhodobě působí v pražském Dejvickém divadle, v současnosti ji můžete vidět v inscenacích Elegance molekuly, Vzkříšení, Zimní pohádka či Vražda krále Gonzaga. Z televizních obrazovek ji diváci mohou znát z rolí v televizních pohádkách či ze seriálů (Velmi křehké vztahy, Zkáza dejvického divadla 2018–19).
Píše scénáře na míru hudebním interpretům a spoluvytváří projekty, které chtějí hudbu a hudební skladatele publiku představit nekonvenčním způsobem (Večer pro dva, Na Vivaldiho!, Jaroslav Svěcený a Magistri). V roce 2009 jí vyšla kniha a CD Ve znamení motýla a o rok později básnická sbírka Hra na anděla. Vystudovala Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové a loutkové a alternativní herectví na DAMU.
