OČIMA MANŽELA RADKA ŽÁDNÍKA
Za šest let manželství se toho v našich životech hodně událo. Tou největší událostí je příchod dětí na svět. Byl jsem u obou porodů našich holčiček a musím říct, že na ty dny do smrti nezapomenu. Mám na ně jen ty nejlepší vzpomínky a vděčím za ně samozřejmě Zdeňce. Musím jí složit velký kompliment za to, jak vše zvládla. Před mateřstvím mám velkou úctu.Oba pracujeme, takže naše manželství je hodně o toleranci a snaze vzájemně si vyhovět. A to považuji za strašně důležité. Zdeňka je velmi akční, a proto ji někdy musím trochu brzdit. Na druhou stranu mi to vůbec nevadí, ba naopak. Velmi důležité je, aby si manželé našli čas sami dva pro sebe. My se o to snažíme, a když se nám to vydaří, tak to stojí za to.
Zdeňka je velmi pracovitá a dokáže udělat hodně pro rodinu i pro svou práci. Nejlépe vše najednou a hned. Prostě jsem moc rád, že ji mám takovou, jaká je.
O maminku jsem přišla brzy
- Souvisí nějak s tím, že si vážíte velké rodiny, fakt, že jste jako děvče ztratila maminku? Kolik vám tehdy bylo?
Sedmnáct. Se sestrou jsme se staly rychle, soběstačné a dospělé. Ze dne na den jsme se, o sebe musely naučit postarat.
- Jak jste to zvládaly?
Chcete příklad? Když jsem poprvé dělala čaj, dala jsem pytlíky rovnou vařit do vody. Pravda, je, že když maminka odešla, najednou mě přestaly zajímat hlouposti. Dokud žila, vyváděla jsem doma v Hradci Králové šílené věci. Když, jsem ji ztratila, začala jsem se chovat jinak.
- Jak?
Studovala jsem v Praze na DAMU. Všichni pařili a mě to najednou nebavilo. Ráno jsem učila angličtinu, pak chodila do školy, odpoLedne na flétnu. Všechny peníze jsem šetřila na bydlení. Potřebovala jsem si zaměstnat hlavu. Místo toho, abych si užívala volnost v Praze, ztráta maminky mě uzemnila. Na víkend jsem jezdila domů, se sestrou jsme vařily, praly a žehlily tátovi košile. Měly jsme starosti manželek, ne studentek. Nakonec jsme si to rozdělily. Sestra uklízela, já vařila.
- Nemáte teď tendence rozmazlovat své dcerky, aby si užily bezstarostnější život?
Ne. Já jsem velmi přísná maminka. Občas zažívám plody liberální výchovy v přímém přenosu, takže s ní moc nesouhlasím.
- V čem jste konkrétně přísná?
Děti mají mít volnost, ale i u nich platí, že svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého. Je to těžké, když chlapeček na pískovišti mlátí holčičku kyblíčkem a jeho maminka říká: nechte je, oni si to vyřeší sami. S tím nesouhlasím. Co by si měly děti ve dvou a půl letech řešit? Od toho jsme tady my, rodiče.
- Nějaké další příklady vaší přísnosti?
Vadí mi například, když si děti získávají dominanci v kolektivu způsobem, který není fér. Andrejka třeba říká: maminko, já chci bonbony pro děti ve školce. Ne. At' ji děti mají rády proto, že se k nim hezky chová, ale ne proto, že rozdává bonbony.
Televize je malý zločin
- Dochází i ve vaší rodině k situacím, kdy děti vřískají v supermarketu, že chtějí to či ono?
To mám jednoduché. Andrea ví, že neuspěje, takže to nezkouší. Když nakupuje s chůvou Mílou, nanosí jí vždycky do košíku spoustu věcí. Já pak Míle říkám: Ustoupíš? Ona: No, nakonec jo. A já: Nesmíš! Žádné "kindervajíčko" nekupuj, dej jí místo něho jablíčko. A když se bude kroutit, vysvětli jí, že to jablíčko je stejně z lásky jako to vajíčko.
- A výsledek je jaký?
Andrea dál něžně terorizuje Mílu a zkouší to i na tátu. Já zůstávám tvrdá. Jednou si se mnou zkusila v obchodě i lehnout na zem.
- Co se dělo?
Zafungovala odborná literatura. Řekla jsem jí: Řvi ještě víc. Ještě ta paní u jogurtů tě neslyší. Až skončíš, najdeš mě támhle u pokladny. Byla tak zaskočená, až se uklidnila. A bylo to. Ví, že když něco slíbím, dodržím slovo. A stejně tak, že když řeknu ne, znamená to ne. Jsem cíleně přísná. Někdy možná až moc. Pak si v duchu říkám, jaký přitom na mě musí být pohled.
- Jak řešíte zálibu dětí v televizi a počítačích?
Počítače a televizory v dětských pokojích považuji za malý zločin. Nejen kvůli tomu, že mohou mít vliv na ztrátu komunikace mezi rodiči a dětmi, ale také kvůli vlivu elektromagnetického záření. To tam prokazatelně je a oslabuje organismus. Já holkám vypínám na noc i lampičky ze sítě. Když jsme navrhovali náš dům, architekti se ptali, proč nemám rozvody proudu na určitých stěnách. Já záměrně chtěla, aby v pokojích, kde budeme spát, ve zdech, u kterých budeme mít hlavy, nebyla elektřina. Nastudovala jsem si o takových věcech spoustu věcí a snažím se jimi řídit.
- No jo, ale co když dcera žadoní, že nutně musí vidět tu pohádku, o které všechny ostatní děti mluví?
Andrejku samozřejmě svět televize a počítačů fascinuje. Ví ale, že má nárok na jednu pohádku denně. Třeba když uspávám Janičku. Tím to končí. Pak si spolu zalezeme do houpací sítě a povídáme si. Já jí říkám: Tak ty se chceš raději dívat na televizi, než si se mnou povídat? Zaváhá. A za to zaváhání jsem šťastná. Až nezaváhá, bude to špatný.
- Fakt máte sílu si každý večer s dcerou povídat, když možnost zabavit ji něčím v televizi či počítači je tak snadná?
Ovšem, že pokaždé nemám sílu. To je jasné. Ale to posazení před televizi se nesmí stát pravidlem. Pořád si říkám, že dítěti musíme nabízet hry a řádění, tedy lepší program než televizi.
- Je něco, co považujete za důležité, aby se dcery naučily?
Chtěla bych, aby poznaly, jaké to je mít úspěch či pocit zadostiučinění. Ať už ve sportu, v kolektivu nebo třeba v hudbě. Je to krása, když si třeba zazpíváte ve sboru, krásně se to podaří a vy víte, že ten čas a úsilí při zkoušení se vyplatilo. Takže bych byla ráda, kdyby obě hrály na nějaký hudební nástroj. Přála bych si, aby uměly obhájit svůj názor na veřejnosti, aniž by musely mít ostré lokty. A hlavně, aby věděly, že se nemá lhát.
- Tak mě napadá, co váš tatínek, vědec, říkal na rozhodnutí dcery stát se herečkou?
Nesouhlasil s tím. Dostala jsem se zároveň na angličtinu, ale vybrala jsem si DAMU.
- Přemlouval vás?
Táta má svou formulku: hluboce ti to nedoporučuji. Nikdy nepoužíval zákaz. Takže jsem se neměla vůči čemu vymezit. Nebyl důvod si dupnout a udělat naschvál. Respektoval můj výběr, podporoval mě finančně, jen jsem mu pořád musela nosit různé certifikáty z jazykových škol. Chtěl mít jistotu, že když herectví nevyjde, uživím se jinak. Možná, že kdyby tehdy máma ještě žila, šla bych na peďák nebo tu angličtinu. Ona by mi asi herectví spíše rozmluvila.