• Pracuje váš manžel stále jako manažer programů v České televizi?

Odešel, když nastoupil nový ředitel Petr Dvořák. Rozcházeli se v názoru, jak po několikaleté ekonomické recesi smě­řovat další vývoj veřejnoprávní televize. Radek třeba považoval za chybu spuštění dalšího kanálu. Ale byly to zajímavé dva roky, kdy se naše obory protnuly. Manžel tehdy přišel do České televize dělat audit jako konzultant nadnárodní firmy a teh­dejší ředitel Jiří Janeček si ho vybral, aby si vzal na starost restrukturalizaci televi­ze v oblasti výroby pořadů a programu. Já jsem nechtěla, aby tam nastoupil, varova­la jsem ho, že mu budou házet klacky pod nohy bez ohledu na jeho odbornost. To se ukázalo za pár měsíců, protože můj muž se s dalšími kolegy pustil do práce a dělali ji tak důkladně, že se to přestalo některým lidem a nakonec i panu Janečkovi líbit. Ten nakonec restrukturalizační záměry vzdal a rezignoval.

• Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

Chodila jsem do jedné banky dou­čovat obchodní angličtinu. Raději jsem si většinou brala holky, jsou zodpovědnější, s manažery to bylo problematické, nepsa­li úkoly a já jsem radši, když jsou studen­ti připravení, jen tak má hodina smysl. A Radek byl jediný ze skupiny, který psal domácí úkoly a eseje.

• Nejspíš proto, že se mu líbila paní učitelka.

No, jasně. Jen neměl tušení, že učení je jen brigáda a ve skutečnosti jsem herečka.

• Byl překvapený?

Spíš šokovaný. Pozvala jsem ho na představení, ve kterém jsem, v blonďaté paruce a korzetu, hrála masovou vražed­kyni. Nevěřil, že ona slečna na jevišti je ta submisivní, empatická učitelka angličtiny, co po něm v úterý ráno chce modální slo­vesa. Měla jsem za to, že ho to odradí, bude se soustředit zase jen na angličtinu a bude klid. A ono ne.

• Dneska spolu máte čtyři děti. Zvládáte se vůbec na divadelní prkna vracet?

Já jsem tak disciplinovaná, že všechny moje děti jsou narozené během letních divadelních prázdnin. V září jsem se tak vždy mohla vrátit do divadla. Jiříko­vi je teď sedm měsíců a měsíčně hraju pět až osm představení. Buď ho beru s chů­vou s sebou, nebo hlídá manžel a v zálo­ze máme i kamarády v Dejvicích. Když se chce, všechno jde zorganizovat. Ale to pochopíte až s více dětmi. Když jsem měla jenom Andrejku, ve čtyři odpoledne jsem v noční košili běhala po bytě a řešila, že s ní nestíhám jít na procházku, vykoupat ji a ještě včas uspat. Musíte ustát tu in­formační masírku zvenku, co všechno se má a nemá, a najít si vlastní způsob, jak to dělat.

• Neškodí nám snadno dostupné informace? Sednete si k internetu, kde je jich přehršel, často z pofidérních zdrojů, radí tam amatéři...

Přesně tak a všimněte si, že u řady témat najdete pouze selektivní informace, tedy jen takové, které se hodí propagáto­rům do krámu. To je třeba případ domácích porodů, s kterými nesouhlasím. Viděla jste na internetu někdy video, kde jde rodičce či dítěti o život? Najdete tam jen videa, kde je to pohoda, všechno jde hladce. Já jsem měla přirozené porody bez jakéhokoliv lékařské­ho zásahu ve fakultní nemocnici, ale věděla jsem, že vedle je lékař a operační sál, kdyby se něco stalo.

• Nemělo by to být ale nastaveno tak, že žena si má sama rozhodnout, kde chce rodit?

Já vnímám porod doma jako ob­rovské zbytečné riziko a nezodpovědnost. Jestli se chceme vrátit do roku 1918, kdy se oslavovala „pouhá" třináctiprocentní úmrtnost matek a dětí při porodu, tak mů­žeme rezignovat na fungující zdravotnic­kou péči. Když se miminko dostane doma do problémů, máte přibližně jedenáct mi­nut na to, abyste ho zvládli resuscitovat. Ale jak se za tak krátký čas chcete dostat k odborné pomoci? Statisticky každý pade­sátý porod potřebuje zásah lékaře. U mého čtvrtého porodu došlo k takovým kompli­kacím, že kdyby u nás hned nebyl doktor, nebyl by tu ani Jiřík, ani já. Deset hodin to byl normální porod, který se zvrtnul v po­slední půlhodině. Domácí vlídné prostředí, relaxační hudba, vonné oleje, masáže, tyhle příjemné atributy, kterými zastánkyně do­mácích porodů argumentují, by mi byly v tu chvíli víte k čemu...

• Když vypustíme tuhle krušnou část, jak to vypadá, když žena rodí počtvrté?

Mezi kontrakcemi jsem si čet­la Netopýra od Jo Nesboa a povídala si o knížkách s porodní asistentkou Lenkou. Víte přesně, že teď to bolí, za chvíli to bude bolet ještě víc, a tak je potřeba bolest při­vítat, protože vás přibližuje k miminku. Ta bolest má důvod a vyji můžete zvládat. Porod pro mě nebyl nikdy nic hrůzostraš­ného, horší je šestinedělí.

• Proč?

Hlava vám funguje jinak, než byste chtěla. Zažila jsem to už čtyřikrát a stejně mě to vždycky překvapilo, jak je to nepří­jemné. A nedá se na to připravit. Můj po­rodník mi říkal, že nejhorší šestinedělí mí­vají ženy, které mají víc dětí a stále pracují. Takže můj případ.

• Vaše čtvrté dítě byl čtvrtý pokus o kluka?

Vůbec. Jiřík je nečekaný bonus. Ale je to nádhera, když si holky s malým hrajou, koukáme na ně s manželem, pijeme červené a říkáme si: „Hele, to je všechno naše."

• Zažitý model jsou dvě děti, a když jich má někdo víc, budí pozornost. Poznala jste to na vlastní kůži?

Lidé se mě ptají, proč máme tolik dětí a jestli jsme věřící. Můj muž ano, já to mám s Pánem Bohem komplikované, ale věřím, že je nad námi vyšší síla. Jen jsem zvyklá se spoléhat ne na ni, ale sama na sebe, jenom přání a myšlenky nestačí. Když něco chcete, musíte pro to sami hod­ně udělat. Nejvíc mě ale udivuje, když lidé říkají, že mít víc dětí je ekonomicky nároč­né. To si nemyslím. Děti po sobě věci často dědí, máme státní školy. Do čeho jsme zainvestovat museli, bylo větší auto.

• Možná nás do budoucna čeká fenomén jedináčků, vzhledem k tomu, že řada žen mateřství odkládá na co nejpozdější věk.

A vy se jim divíte? Svět nabízí spoustu možností, zážitků, tak proč být doma s dí­tětem? Jen pak může nastat problém, když v pětatřiceti začnou dítě chtít. Zejména po­kud užívají dlouhodobě hormonální anti­koncepci, která je pro mě zločinecká.

• Takže za pár let svým dcerám nedovolíte, aby si ji nechaly předepsat?

Dám jim veškeré informace, a ať se samy rozhodnou. Jen jim to asi bude mu­set podsunout někdo jiný než já, počítám, že v pubertě nás s mužem mít jako auto­ritu asi nebudou. Ale snad jim dokážeme vysvětlit, že sex nemá být zpestření sobot­ní diskotéky, ale vyvrcholením vztahu. V těchhle věcech jsme konzervativní.

• A co když budou chtít vaše dcery dělat kariéru, cestovat a neriskovat, že budou mámy v pětadvaceti?

Když budou brát antikoncepci rok dva, tak to není takový problém, ale ne dlouhé roky.

• Zatím jsou ale vaše děti ještě malé. Všímáte si rozdílů mezi jejich a vaším dětstvím? Hlídáte je víc, než hlídali vás rodiče?

Právě proto jsme se odstěhovali k Dobříši, aby měly dětství podobně svo­bodné jako já. Do školy jezdí samy auto­busem, kamkoliv potřebují, tam dojdou, v létě jezdí na kole, takže nehrozí, že se stanu jejich taxikářkou. Odpoledne běha­jí venku s kamarády. V Praze bych jim to nedovolila. Je tady vynikající gymnázium, takže ani v budoucnu snad nebudeme mu­set řešit dojíždění. Dobříš má dobré kul­turní a sportovní zázemí, je tu všechno, co potřebujete k dobrému životu.

• Ještě nějaké rozdíly byste našla?

Moje děti mají obrovskou výho­du v mém muži, který je miluje, chtěl je už v pětadvaceti. Byl to první chlap, který se se mnou bavil o dětech. Je jim oddaný, je jejich největší podporovatel a tráví s nimi I svůj veškerý volný čas.

• To jste vy nezažila?

Můj tatínek je vědec, biofyzik, autor několika světových patentů, má spoustu akademických titulů, takže veškerý čas trávil bádáním. Chodil do práce i na Štěd­rý den dopoledne. Zato teď je z něj napro­sto dokonalý dědeček. S mým manželem a dětmi jezdí na dovolené, užívají si to a mě tam ani nepotřebují. Pro moje dcery je to děda Vševěda, mají ho strašně rády a já jim ten čas s ním mohu jen závidět. Nedávno za mnou táta přišel, ať se na něj nezlobím, že nám se sestrou se tak nevě­noval.

• A zlobíte se?

Ne, jsem na něj pyšná. Jeho práce zachraňuje lidem život. Teď si udělal ra­dost, absolvoval kurz na bagristu, koupil si bagr a bagruje na statku na Šumavě. Má letadlo, létá. On si v životě plní všechny sny, co měl. Snad tuhle touhu jsem zdědila po něm.

Text: Kristina Komůrková

Foto: Lucie Robinson