Chápete, když se někdo rozvede?
Jo, ale jako nejpohodlnější řešení, tedy pokud se nejedná o alkoholika, násilníka nebo závislého na drogách.

Jaký je váš neseriálový manžel?
Normální chlap, který hraje fotbal a pije pivo. Vystudoval ekonomii se specializací na finance a právo, a je dobrý, možná lepší, než ví. Nedávno mi říkal, že by chtěl někdy, až bude starší, učit. Hned jsem si představila davy těch nádherných, odpočatých, nabiflovaných holek a říkala jsem mu: Aha, tak já budu mít ty tři děti, budu přinejlepším lehce unavená pětačtyřicítka, ty budeš krásný, prošedivělý chlap a kolem tebe budou kroužit dvacetiletý aspirantky na inženýrky. ANI NÁHODOU nebudeš učit! Hrozně se smál a řekl: Proberem to až potom, jo?

Chcete mít tři děti?
Chci, ale ne hned. Musíme teď nutně vyřešit bydlení, tenhle týden dáme dohromady, kolik máme peněz, což řeší můj muž ekonom. I když já to taky zvládám, protože jsem se o sebe musela starat sama, táta mě hezky držel zkrátka, a já nebudu jiná.

Nefungovalo, když jste řekla: Tati, kup mi džíny?
To by bylo zbytečný. A první džíny jsem si koupila až na vysoký škole a za svoje. Vůbec si nestěžuju - jsou věci důležitý a nedůležitý.

Co je v sedmnácti důležitějšího než džíny?
U nás to tak nebylo. Naši nás vedli k jiným věcem. Rok po revoluci - to mi bylo patnáct - mi zaplatili drahý kurz angličtiny v Belgii. Na tom nešetřili. Nebo mi koupili z diet, když byli venku, příčnou flétnu. Tohle já oceňuju! Co džíny? V těch patnácti jsem si zažila šok ze západní civilizace. Vstoupila jsem v Bruselu do supermarketu a normálně jsem se rozbrečela. U nás byly dva druhy jogurtů a banány jen na Vánoce. Zpátky domů jsem jela vlakem, ve Frankfurtu mě vyzvedávali naši. Táta se na mě kouknul a řekl: Dobrý, co? A já říkám: Jo! A on: A začneš se učit anglicky? V té chvíli jsem pochopila, co udělal. On mě prostě chtěl namotivovat na angličtinu. A povedlo se mu to. Okamžitě jsem si našla učitelku a za rok a půl jsem se naučila anglicky. A furt se učím, i když teď jen poslouchám BBC v autě.

Vy jste dost systematická, jak to jde s herectvím?
Docela jo. Ale to DAMU jsem si musela malinko vydupat a slíbit tátovi, že vedle herectví bude nosit domů certifikáty z jazykovek, abych NĚCO UMĚLA a nebyla na herectví závislá.

Jste dobrá herečka?
Už poznám, kdy nejsem. Dřív mi hodně záleželo na tom, jak při hraní vypadám a teď je pro mě důležité, jak hraju. V Dejvickém divadle jsem skoro deset let a musím říct, že umělecký šéf Mirek Krobot má takovou nenápadnou hereckou výchovu - jen zvedne obočí a já už vím, že je tu mrckování.

Čemu říkáte mrckování?
Taková hloupá roztomilost. A falešná intonace, kdy herec neví, co říká, ale líbí se mu, co říká.

Ve hře Příběhy obyčejného šílenství hrajete eroticky ulítlou ženskou a tuhle roli dostala ve filmové podobě Zuzana Bydžovská. Nenaštvala jste se, že režisér a autor hry Petr Zelenka nevybral vás?
Ne, nenaštvala, protože je to rozhodnutí Petra Zelenky a já respektuju tohle jeho právo... A myslím, že ve filmu bych věkově nesedla. Divadlo snese nadsázku a můžu být partnerkou Jiřího Bartošky, film už tolik ne. A pak ten obličej, takovej jako hezounkej...

Myslíte svůj obličej?
Jo, on je mi někdy na překážku. Minulý týden jsem dělala dva castingy na americké filmy a jeden vyšel, druhý ne, protože jsem prý moc hezká. Mrs. Zadnikova herecky výborný, ale... řekli. Takže příště jdu nenamalovaná a neučesaná!

Stojíte o to hodně - hrát v amerických filmech?
Baví mě angličtina a beru to jako trénink. Dobře placený trénink. Jinak spíš stojím o to, abych nehrála pořád to samý. Potěšilo mě, že lidi psali, jak mě viděli v divadle v Love story a že jsem úplně jiná, než ta milá Ivanka z Pout.

Dožijí se seriáloví diváci happy endu - svatby Ivanky s doktorem Sýkorou?
Ale to vám nemůžu říct! S Tomášem Matonohou se mi hraje dobře. Je to dobrý partner...



Mezi čtyřma očima

Těším se, až se stane zázrak a bude to takto: zavolám herečce, že bych s ní moc ráda udělala rozhovor. A ona odpoví: S radostí. A já se váhavě zeptám: Třeba zítra? A ona řekne: Mám sice chřipku, ale nějak to zvládnem. Zázrak pokračuje tím, že přijde včas, nebude se bránit focení, nebude zvedat jeden telefon za druhým, nebude prudit s autorizací, půjčí mi své rodinné fotky... Tak tohle mi předvedla Zdeňka Žádníková. A ještě za mě suverénně zařídila v kavárně Marco Polo, aby ztlumili hudbu, protože nahráváme na diktafon. Dala si caffé latté s horkým mlékem, upozornila mě, že je upovídaná a pak mi to předvedla. S úsměvem. Prostě zázrak. Nebo velká profesionalita? Nevím.