- Kromě seriálu Velmi křehké vztahy stále hrajete i v Dejvickém divadle?
Ano. Šestou sezonu v Bratrech Karamazových a v Příbězích obyčejného šílenství. Na podzim bych měla začít zkoušet novou inscenaci. Skloubit zkoušení s hlídáním dcer bude zajímavá logisticko-manažerská show.
- Máte ještě vůbec čas na nějaké záliby?
Samozřejmě. Na ty si čas vždy udělám. Hraju v Syrinxu, to je komorní flétnový soubor. Dělám si i další radost, trénuju s Eduardem Zubákem, mistrem republiky v latinsko-amerických tancích. Eda se líbí i mému muži, což je důležité. Teď trénujeme na jeho narozeniny, předvedeme mu speciální taneční blok. Scházíme se jednou či dvakrát v týdnu, Eda mě mučí a je to fajn. Teď pracujeme na flamengu. Když moderuji nějaký ples či společenskou událost zároveň můžeme nabídnout taneční vystoupení, což je pro pořadatele zajímavé.
- Jak to s prací a dětmi ještě stíháte?
Mám čas zorganizovaný. Dva dny v týdnu od rána do večera pracuji v Praze a přitom stíhám i tuto radost. Další tři dny jsem s dětmi doma v Dobříši. Tři dny jsme spolu, dva dny má maminka jen pro sebe.
- Jak dlouho jste byla s dcerkami na mateřské? Myslím klasické mateřské, kdy jste nepracovala a celé dny trávila doma.
Já na to nerada vzpomínám.
- Ale? Povídejte.
Když jsem byla s Andrejkou rok doma, měla jsem ke konci pocit, že největší událostí dne je stihnout přečíst si noviny. Je dobré si to zažít, ale mě stereotyp ničí. Jsem zvyklá na milou, dynamickou práci a najednou jsem jen seděla doma. Když se narodila Janička, bylo to snazší. S druhým dítětem se už nehroutíte z toho, že je špatně přebalené. Ale i tak to bylo náročné.
- Nezkomplikovala jste si život ještě tím, že jste se přestěhovali do Dobříše?
Jsem autem v Praze téměř za stejnou dobu, jako bych jela metrem z Jižního města. Když přijedu domů a nadechnu se čistého vzduchu, dojíždění mi stojí za to. Dobříš je krásné jméno pro město a dobré místo pro život.
- Ale budete muset rozvážet dcerky do škol...
Ale nebudu. Všechno jsem si předem promyslela. Je lepší, když holky budou chodit na základní školu, kde je výborná paní učitelka a bude tam jen dvacet dětí ve třídě, než na obrovskou školu v Praze, kde nikdo nikoho nezná. Když malá Žádníková něco provede v Dobříši, mám jistotu, že to hned budu vědět. V Dobříši je také gymnázium. A má výbornou úspěšnost v přijímání studentů na vysoké školy. Pokud budou holky studovat na vysoké, ošéfujou si už dojíždění samy.
