Když za mnou jela, taxikář to prý nevydržel a začal: "Já vás odněkud znám, ale ne z časopisů." Odvětila, že v nich není dnes a denně, protože vede nudný spokojený monogamní manželský život, o kterém si přečtete jednou a pak vás už nezajímá. Jenže bezpečí je nuda. Chtělo to trošku adrenalinu. A tak založila nadační fond. Malíř Libor Škrlík její dceři Andrejce krásně vymaloval pokojíček myšičkami, krtky, autíčky. "Andrea byla měsíc před tím, než se jí narodila sestřička, hospitalizovaná v nemocnici, jejíž interiéry byly slušně řečeno tristní. Prostředí ji deprimovalo a chtěla pořád domů za myšičkama. Inspirovalo mě to a se Škrlíkem jsme zkusili pilotní projekt na dětském oddělení nemocnice v Chrudimi. Na zdech tam projíždí třeba vláček s husama. Musím říct, že to mělo fantastický účinek. Děti se tam nebojí."

• Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?

Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.

• A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?

U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.

• To musela být poměrně stresová situace...

Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě  hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.

• Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?

Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.

• A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...

Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.

• Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?

Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.

• A vy jste mu ho schválila?

Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.

• Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.

V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!

 

• A zdokonalujete se ještě v angličtině?

Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.

• Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?

• A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?  

Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí  svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho  můžu počurat smíchy.

• Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi  křehké vztahy chlapce.

Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem  kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.

• Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...  

To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na  dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má  takhle zmapované první měsíce života?

• Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?  

Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním  odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo  krásně ruku v ruce.

• Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými  vztahy?

Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže  mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.

• Ivanka se hodně změnila?

S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka.  Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem  nic společného. Musí tam být dramatické  konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat.  Nepřispívají k mojí pohodě.

• Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?  

Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce,  nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak  s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že  jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně  na obrazovce, tak by tak neprosperoval.  

• Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako  novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?

Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem  včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když  přijdu do krámku, chci všechny brokolicové  pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to  o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.

• Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro  změnu seriálu...

Když si představím, jak jsem pořád jen  zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.  

• Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?

Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.