Zdeňka Žádníková (36) herečka
"Maminko, chci být herečkou!"
Až tahle věta za pár let padne u nás doma, postavím se k ní stejně jako můj tatínek. S mou volbou nesouhlasil a prohlásil, ať koukám studovat něco pořádného.
Až tahle věta za pár let padne u nás doma, postavím se k ní stejně jako můj tatínek. S mou volbou nesouhlasil a prohlásil, ať koukám studovat něco pořádného.
Dělat rozhovor se Zdeňkou Žádníkovou nebylo lehké. Témat, o kterých se s ní můžete bavit, je totiž tolik, že by vydala na několik vydání našeho časopisu. To ovšem nic nemění na faktu, že setkání s ní bylo příjemné, inteligentní a naplněné dobrou náladou.
Typické stylizované portréty herců v barevném, většinou červeném světle vytváří pro Letní shakespearovské slavnosti fotograf PAVEL MÁRA
Fotografie inspirované jeho volnou tvorbou, konkrétně cyklem Mechanické corpusy z konce 90. let, se tak už od roku 2002 objevují na festivalových plakátech, billboardech i inzerátech. Fotografie Pavla Máry tak pro slavnosti fungují jako jejich nezaměnitelná značka. Letošní ročník festivalu reprezentuje vedle snímku zamračeného Ladislava Mrkvičky a rozesmáté dvojice Jan Dolanský-Norbert Lichý i červený vizuál s herečkou ZDEŇKOU ŽÁDNIKOVOU.
Ta hraje v Jindřichovi IV. postavu Fámy. Pavel Mára, který na své objekty hledí okem vystudovaného fotografa i kameramana, na jejich spolupráci vzpomíná rád: "Herečka
Magdalena Bičíková
I přes malý prostor na sebe strhává pozornost. Hraje na flétnu, zpívá a doslova si užívá jeviště. „Shakespeare je pro mě nepřekonatelný autor. Hrát jeho hry je čistá radost a potěšen říká pětatřicetiletá herečka
Ani se neptejte. Mám trému, za sebou x verzí a variant a před sebou poslední hodiny na vybrání a doladění finální představy.
Fáma je mutant. Vypadá jako žena, kostým má ženský, ale na rozdíl od žen je bezprožitková. Pro mne, v kontextu hry, se Fáma rovná současným médiím, a vlastně i bulváru. Ona vládne světem intrik a komických hrátek, vše se odehrává podle ní. Snaží se manipulovat dějem a manipulaci obecně si nesmírně užívá.
Ano, jeho hry jsou mimořádné. Nadčasové. Shakespearovy sonety si ordinuji minimálně dvakrát do roka, jsou stále aktuální.
Ne, to opravdu ne. Hodné dobro pro mě není. Zkrocení zlé ženy, role Kateřiny by mě bavila. A v nejlepším případě bych si chtěla zahrát nějakou mužskou roli. V podstatě Honzovi Dolanskému roli prince Jindřicha závidím. Mě podobná role s vysokou pravděpodobností mine. Chtělo by to nějakou současnou Shakespearovu další reinkarnaci.
Pan překladatel Martin Hilský je už stoprocentně jednou z nich.
Představení začínají od půl deváté večer, to už děti spí. Můj muž není herec, čekají ho letní večery ve znamení uspávání... Holky se těší na anarchii. Doufám, že je po půlnoci nenajdu u večerníčka.
Myslíte, že nazrál čas se zase chronicky nevyspat? Nechám se ráda přesvědčit.
Andrejka chodí do první třídy, všechno zvládá a já tiše žasnu. Ráda mi ukazuje žákovskou, čte nám nahlas, je to chytrá, společenská, veselá holka. Moji profesi bere úplně normálně. Sama už také hrála ve filmu a v seriálu Ať žijí rytíři. Bavilo ji to velmi, nicméně budu se ji snažit nasměrovat k povolání, které není až tak závislé na náhodě, štěstí a vůli někoho jiného. Pokud si herec příležitost sám nevytváří, v podstatě čeká, až mu roli někdo nabídne, což je deprimující.
Janička je pravý opak, introvert, je to ještě děťátko. Obě holčičky naprosto milují tatínka. Radek je naše skála a moje životní výhra.
Učila jsem angličtinu ve firmě, kde pracoval, a vůbec netušil, že jsem herečka. Kdyby to věděl, asi by se bál, ale pak už bylo pozdě.
Mám sestru Andreu, o třináct měsíců mladší, má tři děti. Žila s manželem vědcem dlouho ve Francii a v Japonsku a před časem se vrátili, takže se vídáme víc. Andrea je moje klidná kráska. Kdysi jsme spolu dokonce hrály divadlo v Hradci Králové. Byla mnohem lepší herečka než já. Ale rozhodla se studovat na vysoké škole francouzštinu a vydala se jiným směrem. Divadlo ji nezajímalo natolik, aby se mu věnovala.
Byla jsem živelná a divoká, ale měla jsem poměrně přísnou výchovu doma a ve škole výborné učitele. Dost mě krotili, takže ze mě vyrostla empatická kultivovaná pionýrka (nahlas se směje), ale možná můj čas teprve přijde.
Do čtyř let v České Třebové, pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové. To město mám moc ráda. Všude se jezdí na kole. Začala jsem tam chodit do dramatického kroužku, hrála jsem u Pepy Tejkla v Divadle Jesličky. Pak jsem se přihlásila do Prahy na DAMU na obor alternativní a loutkové divadlo. Fascinovalo mě hradecké Divadlo Drak, mým snem bylo v něm hrát, ale po škole celý náš ročník přešel do Dejvického divadla. Soubor se postupně měnil, ale já, Klára Melíšková a Jana Holcova jsme tam dosud.
Od sedmi jsem chodila do "lidušky" nejdřív na zobcovou a ve třinácti letech mi rodiče koupili příčnou flétnu. Dva roky z ní vycházely šílené tóny, ale pak to už začalo znít hezky. Mamka vedle mě vždycky trpělivě seděla a cvičila se mnou a já jsem se vztekala. Teď mi něco podobného předvádí dcera. Musím se smát: identické situace jen o pár desítek let později.
Ale vytrvám, jako moje maminka, trpělivost se v tomto případě vyplatí. Andrejka ví, že skladbu zahraje lehce, když bude trénovat třikrát týdně. To je docela dobrý model, který se dá aplikovat i na jiné věci nebo životní situace.
Tatínek je farmaceut, celý život pracuje ve výzkumu, pořád bádá, dělá si před jménem a za jménem takové ty předpony a přípony. V šestatřiceti byl kandidátem věd, má zaregistrované různé patenty. Než jako tatínka užíváme si ho spíš až teď jako dědečka.
Dětství mám spojené spíš s maminkou. Zemřela na rakovinu, když mi bylo sedmnáct a sestře šestnáct. Byla jsem ve třeťáku na gymnáziu. Mamka mi schází dodnes a zjišťuji, že podvědomě dělám stejné věci jako ona. Když jsme s Andrejkou z něčeho vyrostly, mamka to uložila do speciální krabice s nápisem - pro vnoučata. Takže moje holky nosí svetr, který upletla babička, kterou nikdy nepoznaly. I já mám krabici a odkládám malé oblečení.
Školu jsem si prosadila navzdory tátovi, s podmínkou, že budu chodit na angličtinu a francouzštinu, jinak by mě finančně nepodporoval. Po maturitě jsem byla přijatá na vysokou školu na angličtinu a místo toho jsem šla "studovat" herectví. To pro něj bylo velké rozčarování.
Bláznivé roky, jak vy říkáte, možná měli moji spolužáci, já jsem ze školy a z ateliérů utíkala do jazykovky a ráno a po večerech jsem učila ve firmách angličtinu. Chtěla jsem dodržet slovo, které jsem tátovi dala, a hlavně jsem toužila být na něm finančně nezávislá. To se mi podařilo na konci druháku. Táta mě vzal na milost, až když viděl představení Revizora v Dejvickém divadle.
První herečky na světě. Hrozně mě to bavilo. Chodila jsem do Klementina, kompilovala jsem různé fikce, prameny a knihy. Měla jsem pocit, že v teoretické části studia na DAMU konečně dělám něco pořádného.
Ano, velmi. Líbí se mi dramaturgie a směřování divadla. Ale měla jsem poměrně velkou pauzu, protože jsem hodně točila. Teď jsme nazkoušeli představení Muž bez minulosti. Byla to krásná práce, po dlouhé době celosouborovka, tak se s kolegy němi navzájem užíváme. Hostuji ještě ve Studiu Dva v komedii Dámská šatna. Výsostně komediální role, takže se vyřádím.
Ne, v té naší ne. Hru napsal pan Goldflam a některé věci jsou nadnesené. Je to přece jenom hra. Mně se to ale zrovna u Gábiny líbí. Když jsou ta sprostá slova opodstatněná, pak jsou na místě. Také se dají říct různým způsobem. Zazní jinak od Marka Ebena a jinak od člověka, který je používá za každým druhým slovem. Fakt je, že lidem s noblesou se tohle možná hůř říká, ale záleží na kontextu.
Víc mi je nepříjemné, když se v rámci představení kouří. Jsem nekuřák a myslím, že to není až zas tak nutné. Určitě to vadí i divákům v hledišti.
Té "smrtelné" trémy mě zbavily děti. Když zjistíte, že jsou na světě podstatnější věci, nepropadáte panice a představení si užíváte. Víc než na divadle jsem nervóznější při moderování v angličtině, kdy nesmíte na nic a na nikoho zapomenout a nezvorat slovesa. Už jsem to za ta léta zvládla, ale je to velmi náročná disciplína.
Já si to nemyslím. Je to vlastně taky role, ale moderátora, vkládáte do toho stejnou energii. Ale jde o roli pokaždé jinou, s jiným textem, s jinou scénou a nikdy se neopakuje. Moji kolegové z divad
Michal Dočekal dává v Národním divadle prostor zajímavé dramatice, líbí se mi způsob a styl, jakým přistupuje například k Nové scéně, má jasnou vizi. Nejde o to, v jakém divadle hrajete, ale o konkrétní práci, nabídku, kterou dostanete. A také o to, jak se vám to povede. Když lidé tleskají a jdete posedmé na děkovačku, jste šťastná všude.
Přirozeně a dobře. Momentálně točím seriál pro Českou televizi 4teens v režii Pavla Janďourka o studentech na gymnáziu a o jejich rodičích. Jsou to hrané scény kombinované s kresleným komiksem. Mám roli maminky jedné z hlavních postav. Scénář je výborný. Těším se, jak to bude sestříhané.
Šla jsem na standardní konkurz a vybrali si mě. Film Anna Franková dávali nedávno v České televizi. Mou sestru hrála Klára Issová. V rámci role mě ostříhali na ježka, vypadala jsem jako čtrnáctiletý kluk. Letos jsem pro změnu točila pro Francouze. Jsou to vždy jen epizodní role. ale zahrát si dialog v cizím jazyce je dobrá zkušenost.
Svého času přišla nabídka na roli maminky v komedii s pracovním názvem Letní lásky. Dostala jsem scénář, měla jsem dvě scény s Květou Fialovou, s panem Ladislavem Trojanem, Vládou Javorským, a tak jsem se těšila. Nakonec film přejmenovali na Panic je nanic, velmi se nepovedl - kulantně řečeno, a já už se nikdy nenechám uvrtat do snímku s pracovním názvem a scénářem.
Záleží na scénáři, přiznám se, že mě spíš než ta současná zajímají historická témata, třeba Anna Falcká nebo Eliška Přemyslovna.
Snažila jsem se, aby postava Ivany, kterou jsem hrála, byla nezaměnitelná, aby měla svůj charakter a diváky bavila, kdykoli se objeví na obrazovce. Žádnou ze scén jsem nezahrála jen tak, jak byla napsaná. Dotvářela jsem si ji. Scenáristky, sestry Bártů, nám situace psaly na tělo, domlouvaly jsme se, co by nás těšilo hrát, jaká témata, jaké situace nebo dramatické linky nás čekají. To je ojedinělý přístup autorů.
Ve většině případů v seriálu herec dostane hotový text i situaci a na něm je jen možnost interpretace, nikoli změna obsahu. Ráda vzpomínám na tu část, kdy mi partnera hrál Tomáš Matonoha. Role blazeovaného právníka Richieho mu podle mě velmi sedla a vytvořili jsme dobrou dvojku. Moc mě to bavilo.
Nejdřív zažijete prvotní okouzlení, lidé reagují kladně a emotivně, pak ale zjistíte, že nemáte soukromí, přijdete o anonymitu. Otáčejí se za vámi, tak jste ve střehu a poté následuje třetí fáze, kdy už pohledy nevnímáte nebo vás to ani nepřekvapuje. Sžijete se s novou situací. Hlavně se ze sebe nezbláznit.
Abych pravdu řekla, sama sebe jsem také překvapila. Loni v létě jsem napsala knížku pro děti Ve znamení motýla, a když jsem v archívu pana Chvátila vybírala ilustrační fotografie, viděla jsem spoustu jeho nádherných snímků. Ovšem absolutně nevhodných pro dětskou knihu. Přemýšlela jsem, jaký žánr by se k nim nejlíp hodil. A napadly mě verše. Tak jsem si je jen tak pro sebe začala psát. Za čas jsem je přečetla přátelům a nechala se přesvědčit, že by stálo za to je vydat. Nakladatelství Mladé fronty mi za týden řeklo ano a věci nabraly rychlý spád.
Seznámila jsem se s výtvarníkem Liborem Škrlíkem, který vyrábí a maluje nábytek pro děti. Jeho výtvarné myšlení a dynamika, kterou ve svých malbách má, je mimořádná. Řekli jsme si, že zkusíme vytvořit pilotní projekt pohádkových nástěnných maleb v nemocnicích. Vyzdobili jsme už řadu dětských oddělení a máme stálé sponzory, což je v dnešní době skloňované se slovem krize malý zázrak.
Potkávám a seznamuji se s fajn lidmi, kteří nemyslí jen na byznys, a troufám si říct, že i právě proto jsou v tom, co dělají, úspěšní. Ostatně nejvíc se dozvíte na našich webovkách www.nfzz.cz.
Teď bylo moje tempo tak závratné, že už nechci, aby šlo do ještě větší rychlosti. Nerada bych vyhořela.
Trápí mě neúcta ke starým lidem. Ne že by jim někdo ubližoval, ale ten nezájem o ně je strašný. My taky jednou budeme staří, tak abychom se nedivili... Ale nejvíc mě štve, když se lidé chovají stylem - A po mně potopa!
DANA KAPLANOVA
22.04.2010
Hru Jindřich IV. s Janem Dolanským, Ladislavem Mrkvičkou, Norbertem Lichým a Zdeňkou Žádníkovou v režii a úpravě Lucie Bělohradské připravuje jako svou hlavní novinku festival Letní shakespearovské slavnosti. Ten letos proběhne od 24. června do 4. září v Praze, Brně, Ostravě, Olšanech a na Slovensku.
Předprodej vstupenek na LSS začíná 20. dubna v síti Ticketportal.
Převzato ze serveru www.fiftyfifty.cz
Na jaře a létě minulého roku jsme spolu s Ivo Chvátilem připravovali knížku pro děti " Ve znamení motýla"- vyšla na podzim 2009, která má přes 50 fotoilustrací. Vybírali jsme z archívu vhodná prostředí pro montáže s dětmi a já jsem kromě krajin viděla spoustu krásných stylizovaných fotek. Přemýšlela jsem, jaký žánr by se k nim hodil, a jednoznačně vítězila poezie. Některé verše jsem psala přímo na hotové vybrané ilustrace, k některým mým veršům jsme naopak fotografie cíleně vymýšleli a fotili.
Poezii jsem začala číst na střední škole, měli jsme na gymnáziu výtečného češtináře, Ivo Martina, knihy nám vozil do třídy na vozíku ze stavby a byla radost poslouchat jeho výklady literatury nebo filozofie. Dodnes mám sešity a dodnes si vybavuji dikci jeho hlasu "Tak, studenti, až tohle přečtete, budete zase o něco moudřejší, budete víc vědět a míň si o sobě myslet..
" Mám ráda Karla Šiktance, Jaromíra Pelcla, nádherně psal Fráňa Šrámek, bylo by to na seznam...
Motiv portského se objevuje ve dvou básních, snad možná proto. Portské se má pít jen na chuť, potřebuje mít svou příležitost a čas, stejně jako čtení básní.
Když píšete, nemyslíte na to, pro koho, ale spíš o čem a proč volíte zrovna tato slova. Byla jsem překvapena, že se kniha líbí mužům, svoji roli určitě hraje i grafika knihy, co báseň, to tematická fotografie. Z reakcí čtenářů vím, že básně vzbuzují emoce, což je pro mne důležité. Proto jsem se rozhodla sbírku pustit do světa. Víte, jsem na literárním poli začátečník a přistupuji ke všemu co napíšu téměř s bázní. Přátelé, kterým důvěřuji, mě přesvědčili, že by byla velká škoda nechat ty básně ležet v šuplíku.
Mám ráda verše na jevišti. Poslouchat vyznání Cyrana nebo hrát Shakespearovy hrdiny je čistá radost. Samozřejmě, když se to umí.
Neznám kolem sebe nikoho, kdo čte poezii a zároveň je hajzl.
Nevím. A to mě na mém životě baví. Před rokem by mne ve snu nenapadlo, že napíšu dvě knížky. V létě mě čeká natáčení seriálu pro Českou televizi a Letní shakespearovské slavnosti na Hradě. Těším se na verše.
(vs)
Narozena v roce 1974 v Ústí nad Orlicí, k herectví měla vztah od maličká - ve čtrnácti letech začala v dramatickém kroužku ZUŠ v Hradci Králové, po gymnáziu studovala DAM U - obor loutkové a alternativní herectví. S celým ročníkem přešla do pražského Dejvického divadla, kde působí dodnes. Zdeňku jste mohli spatřit na televizní obrazovce v pohádkách O dobré a zlé vodě, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče, O pyšném panovníkovi či Tajemství mořské panny. Její první televizní vystoupení bylo v seriálu Lékárníkovic holka. V současné době hraje v divadle v Dejvicích v inscenaci Bratři Karamazovi, v červnu měla premiéru komedie Dámská šatna ve Švandově divadle. Účinkovala také ve dvou amerických filmech Melting Glass a Anna Frank, k čemuž jí dopomohla vynikající znalost anglického jazyka. Nejvíce se do povědomí televizních diváků zapsala rolí Ivany v seriálu Rodinná pouta (Velmi křehké vztahy).
Když máte harmonii v sobě, tak jde všeho. Ale mít tu harmonii a udržet si ji, je někdy nadlidský výkon. Ne vždy stojím nohama na zemi a možná právě proto se mi to někdy zadaří i na delší čas. Posadím se na svůj nepraktický umělecký a sociální obláček, užívám si té harmonie a pak na mě zezdola zavolá v lepším případě můj muž, v tom horším nepříjemná realita, že je čas slézt dolů a že žebřík je už přistaven. Nikdy se mi nechce.
Nemám pevný časový řád, a tak na mě logicky zbývají sporty individuální. Chodím běhat, občas si s manželem zahrajeme tenis, v zimě posilovna a aerobik, v létě kola. Letos si chci vyzkoušet trampolíny a pilates. V podstatě protipóly druhu cvičení, ale mě různost baví.
Snažím se je odhánět, co to dá - a výsledkem je, že 8. října je v kině premiéra filmu ze středověku Karla Janáka Ať žijí rytíři, kde naše Andrejka hraje jednu z hlavních dětských rolí, 17. listopadu poběží v České televizi snímek Archiv, kde hraje, a tak bych mohla pokračovat... Odříkaného chleba největší krajíc. Letos nastoupila do školy, takže s dlouhodobým filmováním pres rok má utrum, holčička. Přes léto si obě vyzkoušely i role modelek, když se fotilo 53 ilustrací pro dětskou knížku a doufám, že jsem je dostatečně "otrávila". Knížka bude na trhu v říjnu a výtěžek půjde ve prospěch našeho nadačního fondu. Andrejka ke konci měla okřídlenou větu - "Tak dobře, maminko, nafotíme to ještě jednou, ale jenom proto, že je to pro fond užitečný!"
Nepochybně. Byla to v podstatě na šest let moje druhá rodina a jsem jí vděčná za mnohé. Získala jsem spoustu pracovních nabídek, založili jsme nadační fond a ona někdy přeceňovaná popularita může být alespoň prospěšná.
Láskyplnost a Spolehlivost. V tomto pořadí!
Paní učitelka po mamince. Měla jsem klasifikační arch a 30 žákovských...
Hraní na divadle je přítomná, hmatatelná energie. Když dohrajeme Dámskou šatnu, do jedné v nocí nemůžu ten motor zastavit... Kamera je ukončená záležitost, maximální soustředění na krátký čas.
Momentálně hraji ve dvou inscenacích dvě úplně odlišné postavy. Kateřinu Ivanovnu v Bratrech Karamazových - což je v podstatě negativní charakter, sobecká, vzdělaná, přesto povrchní osoba, které z neopětované lásky a zraněného ega strašně ublíží. Marie v Dámské šatně je krystalicky čisté komediální role, takže řádím, co mi síly stačí a nesmírně mě to baví.
Šlo o klasický casting menších rolí a pokud jde o podlamování kolen, Brad Pitt by určitě zabral...
Fond je moje velká radost a naplnění. Já vnímám herectví jako krásné zaměstnání, ale je třeba dělat taky něco užitečného. Hodně kolegů kterých si vážím, se charitě nějakým způsobem věnuje, asi ten pocit nesdílím sama. Hlavním směrem, kterým se ubíráme, jsou pohádkové výmalby dětských oddělení nemocnic, "JIPek", čekáren apod. Dále podporujeme stacionáře a pořádáme koncerty, jejichž výtěžek poté putuje na dobrou věc. Pravidelná spolupracujeme s hradeckými Gentlemen Singers, vokální skupinou G-apeels, dámy z našeho flétnového souboru Syrinx vytěžuji na maximum. Každý ukončený projekt pořádně oslavíme, své sponzory máme rádi a oni nás. V září vypukne velké malování v liberecké nemocnici, tu finančně zaštítí firma Aquel a musím říct, že je to velmi velkorysý projekt.
V říjnu mi bude pětatřicet, to by bylo krátké hledání, ne...?
Skvěle ovládám palačinky a lívance a králíka na víně. Nepouštím se do svíčkové a guláše, tato klasika tuší, že ji nemám ráda a podle toho se ke mně chová - vždy je to fiasko. Naštěstí toto umění ovládá zbytek světa, netřeba se dlouze trápit...
Obvykle brousím co domov, biozásilky a biobedýnky dají... Maso, brambory a většinu objednávám přes internet, receptů je plno, otázka je, co nám pak ty děti snědí a co ne, že...
Od té doby, co mám domácí pekárnu, troufnu si i na kynuté, ta mašinka umí i to kynutí... S babičkou na telefonu bych to zvládla taky.
Dovedla a jednou bych si to chtěla i zkusit. Vím, že Anglie nebo Severní Karolina by mě těšila. Rok určitě. Jde o příležitost. Pokud se naskytne...
Připravila Zdenka Štrauchová, foto Petr Adámek
KOSTÝMNI SERIÁL AŤ ŽIJÍ RYTÍŘI JE PLNÝ NAPÍNAVÝCH A ČASTO PĚKNĚ DIVOKÝCH DOBRODRUŽSTVÍ PĚTICE SOUROZENCŮ. STATEČNĚ BOJUJÍ PROTI ZLÉMU SOUSEDOVI, TOUŽÍCÍMU ZMOCNIT SE TVRZE JEJICH OTCE. DOKONCE I PĚTILETÁ KATEŘINA SI TROUFÁ NA STEJNĚ KRKOLOMNÉ PODNIKY JAKO STARŠÍ BRATŘI A SESTRA. JEJÍ PŘEDSTAVITELCE ANDREE ŽÁDNÍKOVÉ JEŠTĚ TEĎ SVÍTÍ OČI NADŠENÍM, KDYŽ SI VZPOMENE, JAKÉ TO BYLO NA NATÁČENÍ. MAMINKA ANDREI, HEREČKA ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ-VOLENCOVÁ, SI OVŠEM KROMĚ KRÁSNÝCH OKAMŽIKŮ VYBAVUJE TAKÉ PÁR TAKOVÝCH, ZE KTERÝCH JDE MRÁZ PO ZÁDECH.
V seriálu je třeba dramatická scéna, kdy se vůz tažený splašenými koňmi řítí cestou necestou podél srázu a na korbě se choulí samotná Kateřina - Andrea. "Ta scéna se točila asi dvacetkrát," líčí herečka. "Všichni střídavě litovali a obdivovali Andrejku a já seděla uvnitř vozu a držela ji přivázanou na karabině, aby se nic nestalo. Koně se vzpínají, vůz se třese a ve mně je malá dušička - to všechno mnohokrát dokola. Při poslední ostré klapce už opravdu nezbylo, než pustit vůz ze srázu, stejně by se byl rozpadl," vzpomíná na chvilky, kdy jí moc do smíchu nebylo.
A vzápětí přidává historku zábavnou: "Na začátku natáčení jsem pro celý štáb byla pouze jen rodič, který si při natáčení hlídá dceru. To někdy nejsou zrovna nejoblíbenější ženy na place, stane se, že zdržují, musí se na ně brát ohled, mnoha věcem nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Téměř nikdo mě nepoznal, zejména z produkce, bylo léto, chodila jsem v černých brýlích, a tak teprve asi po čtrnácti dnech přišli na to, že i já jsem herečka a navíc mám v příběhu vlastní roli. Moc mě ta situace bavila a překvapení některých členů štábu bylo skutečně nesmírné. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak velký je rozdíl mezi tím, když jste nebo nejste "od filmu". Najednou bylo mnohem pochopitelnější, proč jsem zvládla s Andreou tu scénu na voze, noční natáčení a mnohé další. Vzpomínám si, že ve mně byl velký rozpor - šlo mi o to, aby akce byla dobrá, ale zároveň jsem se někdy bála jako každá jiná máma. Slézání hradeb naštěstí absolvoval můj muž, takže Andrejku na laně si užil i on."
Asi každá žena sní o tom být princeznou a sklízet obdiv krásného prince. "Mně se to v Ať žijí rytíři splnilo. Jedu krajinou, proti mně muž mého srdce, pomáhá mi sestoupit s koně, chce mě políbit..." Atmosféru si herečka v sobě nosila ještě po návratu domů. "Měla jsem nádherný kostým, načesané dlouhé vlasy, líčení a po návratu z exteriérů při míchání polévky k večeři mi zůstal zasněný pohled do dáli. Manžel si bral dcery na klín a říkal jim: "Vidíte, maminka v duchu ještě pracuje... ještě je princezna na hradě. Budeme muset chvíli počkat, než se k nám zase vrátí."
Třičtvrtě roku natáčení seriálu jsme měli v rodině hodně nabitý program, dny byly rozpočítané na hodiny. Jezdily jsme s Andreou na exteriéry, muselo být postaráno o Janičku, o domácnost, k tomu jsem měla představení v divadle, točila a manžel samozřejmě pracoval. Výhodou bylo, že jsme byly v té době tolik venku jako snad nikdy před tím. V podstatě jsme se permanentně otužovaly a imunita nám pak vydržela celý další rok. A já jsem se naučila venku i spát. Když bylo se silami - tedy mými, protože Andrejka je absolutně nezdolný jedinec, nejhůř, vzala jsem si deku na louku a dala si dvacet. Občas se vytvořil i klub spáčů, hlavně po obědové pauze... Každá příležitost pro odpočinek se musela využít," mísí se vzpomínky romantické i praktické.
Jedním dechem ovšem herečka dodává, že ona svého prince našla. "Nebo to spíš bylo tak, že si Radek Žádník našel mně," směje se. "Jsem šťastná maminka dvou báječných holčiček. Mateřství ženě úplně změní život, nastavíte si hodnoty docela jinak. Kdybych nepotkala Radka, možná bych se neuměla zastavit a šla dál jen cestou pracovní kariéry. Díky manželství a dcerám se mi ale otevřely nové světy, jiné obzory, které bych byla nepoznala."
Jedna dlouhá pracovní etapa teď pro Zdeňku Žádníkovou skončila. "To víte, že se mi s Velmi křehkými vztahy neloučilo snadno, za těch pět let jsme si vytvořili hezké vztahy s kolegy i s autorkami. Ale vídáme se dál, protože ono není důležité, jestli s někým zrovna pracujete, ale jakou cestu jste si k sobě našli."
K angažmá v Dejvickém divadle a rolím v televizních seriálech přidali s manželem už před časem Nadační fond Zdeňky Žádníkové, pomáhající především dětským oddělením nemocnic. A v poslední době se z herečky stala i spisovatelka pro děti.
"To souvisí s prací fondu, protože výtěžek z prodeje knížky Ve znamení motýla věnuji na financování jeho projektů. Knížka je plná dětských dobrodružství v tajuplném pohádkovém světě, ale patří i všem rodičům. Sama dobře vím, jak je důležité, aby když dětem čteme, také nás knížka bavila." Hrdinkami jsou dvě holčičky - Andrejka a Janinka. Jistě, jsou to autorčiny dcery a obě se také na vzniku knížky podílely. "Děti mají rády v knížkách obrázky, takže tady je najdou na každé stránce. A jsou opravdu živé, moje holčičky totiž pózovaly pro fotografie, které pak výtvarník Ivo Chvátil dotvořil malbami a retušemi. Knížka je psána česko-anglicky. Je to tedy i taková zábavná učebnice pro malé i velké. Na jaro chystám druhou knížku, tentokrát pro dospělé. Psaní a tvorba je pro mne nesmírná radost. "
Nabídku zahrát si v seriálu Ať žijí rytíři dostaly maminka i dcera od producentů bratrů Krištofových. "Znám se s nimi dlouho, několikrát jsem hrála v jejich historických dokumentech. Vzpomínám si, jak jsem jako císařovna Zita utíkala s malým chlapečkem v námořnickém oblečku v náručí ze zámku na Dobříši. Byl to syn Igora Krištofa. Dnes je z něj šikovný mladík, který výborně tančí step a nedávno vystupoval v benefičním programu našeho nadačního fondu. Roky utíkají, ale já jsem ráda obklopena lidmi, ke kterým jsem našla nejen důvěru, ale také přátelský vztah. Bratři Krištofovi jsou skuteční rytíři, takových mužů si vážím a jsem ráda v jejich společnosti." Při castingu se herečky zeptali, jestli neví o tří až pětileté upovídané temperamentní holčičce, která by v seriálu mohla hrát. Protože mohla doporučit jen svou Andreu, trochu s váháním dovolila, aby šla na zkoušku. "Andrejka se představila, a když odcházela, se všemi už si potřásala rukou a mně bylo jasné, že to "bohužel" vypadá nadějně. Nakonec měla padesát natáčecích dnů a já tři," směje se maminka nad úspěchem své malé domácí konkurentky. "Je nepopiratelným faktem, že práce a točení s dětmi je mnohem komplikovanější a i časově náročnější než s námi dospělými. Myslím, že i režisér Karel Janák ocenil, když se točily "dospělé" scény a my jsme dělaly, co řekl. Nemusel nás nikdo hledat ani u cateringu, ani u koní, uměly jsme text, nezlobily jsme, zkrátka jsme hrály. Protože děti nehrají role, ty si prostě hrají."
Koní je v seriálu opravdu hodně, vždyť se odehrává ve středověku. "Mám před nimi respekt," přiznává herečka. "Tak jsem i Andrejku držela od velkých zvířat raději dál, a když byla v sedle, vždy koně někdo vedl. Sama dokážu na trénovaném koni
dojet z bodu A do bodu B, ale jezdkyně rozhodně nejsem. Po půlroce jízd bych mluvila jinak, ale nejsme v Americe, kde má herec na přípravu role třeba i půlrok, rok. Za šest měsíců se dokážete naučit neuvěřitelné množství nových věcí, jen se podívejte na model StarDance. Momentálně se u nás doma intenzivně šermuje. Holky si oblíbily seriál Královna meče, jsou z nich bojovnice a hájí práva plyšového medvěda, krtečka a televizního Františka. Takže trénujeme všechny tři doma s dřevěnými meči."
Andrea se na fotografování pro časopis těšila snad víc než maminka. Vizážistce ochotně držela na česání dlouhých blond vlasů, pózovala sama i ve dvojici. "Ona se i na natáčení vždycky se mnou pečlivě připravovala. Připadalo mi až neuvěřitelné, že dokáže jednu věc zopakovat na kameru třeba šestkrát stejně, zkrátka se chovala jako zkušená herečka," vzpomíná Zdeňka Žádníková, jak ji dcera překvapovala. "Mně se to moc líbilo," přidává se i Andrea. Co třeba? "Natáčení venku, když byla zima a my jsme plavali v řece. Maminka mě pak balila do deky, dokud jsem se úplně nezahřála."
A na co malá herečka ještě ráda vzpomíná? "Na rajskou omáčku s knedlíkem od Emilky z cateringu, ta mi moc chutnala," přiznává, že natáčení mělo i jiná kouzla než kamery. "Dítě musí být pro tak dlouhou práci motivované, za každý natáčecí den jsem pro ni měla nachystanou odměnu," dodává realisticky maminka. "Při jedné náročné noční scéně byla Andrea unavená a ne a ne říct energicky repliku, kterou měla předepsanou. Když jsem jí pošeptala, že ji v autě čeká poník s duhovými střapci, najednou sedmkrát zopakovala takový výkon, že si vysloužila potlesk."
Teď už je Andrea školačka a první třídu zvládá stejně dobře jako natáčení filmu. Také hraju na příčnou flétnu, na klavír, tancuju a zpívám," vypočítává ještě. "Jinak by to nešlo," komentuje to zase maminka. "Je velice temperamentní, musí být pořád něčím zaměstnaná." A další role? "Lucie Bělohradská si ji vybrala do filmu Archiv, který se nedávno vysílal. Sice chtěla tmavovlasou holčičku, ale Andrea zvládla casting natolik, že jí nakonec zhotovili smývatelný přeliv." Jaké bylo tohle natáčení pro malou školačku? "Tam bylo jedno hodně těžké místo," líčí jako zkušená herečka: "Měla jsem jíst vločkovou kaši a tvářit se, že mi to nechutná. Jenže já ji mám ráda, tak jsem se vždycky začala smát."
Maminka k dalším angažmá přistupuje opatrně. "Nechci, aby hrála nějakou dramatickou roli, kde by se jí dělo něco nedobrého. Andrejka je sluníčko a každou roli prožívá jako kus svého života. Kdyby to byla smutná úloha, byla by nešťastná doopravdy a to bych nechtěla." Malou blonďatou princeznu si tedy teď užijete v seriálu o rytířích. A určitě jí popřejete, aby jí i její mamince dál svítilo každý den na cestu do školy i do divadla sluníčko.
Text: Gabriela Koulová, foto: Michaela Feureislová, Patrik Stanko, archiv Dejvického divadla, TV Prima