Zdenka Žádníková je herečka bez hvězdných manýů a s mediálně nudným soukromím bez skandálů. Pořád stejný partner, tři děti a nelhostejný pohled na svět.
V jakém představení momentálně hrajete?
Po šesti letech pracovního maratónu je mojí současnou hlavní rolí maminka! I když se s blížícím se podzimem obávám, že ji budu muset značně "naředit". Teď v létě mne čeká derniéra Jindřicha IV. na Pražském hradě v rámci Shakespearovských slavností. Užívám si komedii Dámská šatna ve Studiu Dva a v Dejvickém divadle začínáme v září zkoušet celosouborovou hru. Letos jsem si navíc udělala radost s vokálním souborem "Gentlemen singers". Nazkoušeli jsme představení Hra na anděla. Já a devět mužů. Určitě si dovedete představit, jak moc mne to baví. Kluci hodně koncertují v zahraničí, a proto pracujeme i na anglické verzi.
Patříte k herečkám s "nudným soukromím". "X" let pořád stejný partner, na dnešní poměry velká rodina... Čemu za to vděčíte?
S partnerem jsme oba vychovaní k úctě a toleranci a máme společnou vůli překonávat obtíže. Měli jsme velké štěstí, že jsme se potkali. Za normálních okolností by se totiž naše cesty vinou různorodých profesí střetly jen těžko. Na škole jsem si přivydělávala jako učitelka angličtiny. Radek byl můj žák a jako jediný chlap ze všech, které jsem učila, psal poctivě eseje a domácí úkoly. Samozřejmě, jakmile byla ruka v rukávě, tak přestal...
Vnímáte jako výhodu, že není umělec, ale ekonom? A nemyslím to jen z finančních důvodů.
Pro mne to není výhoda, ale čirá spása! Můj muž stojí pevně nohama na zemi, já si pluju někde ve svých kreativních oblacích. A on pak občas přistaví žebřík a láskyplně mi oznámí, že by bylo fajn načas se podívat dolů. Jsem šťastná, že ho mám.
Jak pak jako umělkyně hodnotíte současný trend pohrdání lidmi s humanitním vzděláním a vyzdvihování technických oborů?
Úroveň demokratického státu se mimo jiné pozná podle toho, jak se tento stát stará o své seniory a o školství. V tomto ohledu je společnost skutečně pohrdlivá. Když se ovšem podíváte do historie, tak velcí humanisté, pokud nebyli ze zámožných rodin anebo neměli mecenáše, na tom nikdy zrovna růžově nebyli. Často si brali za ženy dcerunky pánů podnikatelů či řezníků, kterým imponovalo, když jim manžel četl Kanta v originále. Vyplývá mi z toho, že nakonec se k té rovnováze vždy nějak prokoušeme.
Právě ekonomové nás zahrnují různými katastrofickými scénáři do budoucnosti. Vy jste si nedávno pořídila třetí dítě. Proč?
Protože se máme s mým mužem rádi a chtěli jsme třetí radost! Doba není nikdy dobrá, katastrofické scénáře budou pořád.
Uvažovali jste někdy o adopci nebo pěstounské péči? To je teď diskutované téma a některé Vaše kolegyně si na tom úspěšně staví svůj mediální obraz na veřejnosti.
Přiznám se, že neuvažovali. Jsem v jiné životní situaci, než je kupříkladu bezdětný pár, který se o dítě léta marně snaží. Můj životní příběh je jiný. A vychovat tři vlastní děti, aby obstály před sebou i před světem, dá pořádnou fušku.
Co svým třem dcerám určitě řeknete o mužích, až dospějí?
Chovej se k nim tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.
A co jim řeknete o ženách, které k sobě neumí být na rozdíl od mužů loajální?
Slepě nevěř! Věř sobě, mamince a tatínkovi a Pánubohu, pokud ho najdeš.
Proč jste se vrhla na charitu, kterou bohužel opět některé Vaše kolegyně zprofanovaly?
Charita se v roce 2007 vrhla na mě a já jen neřekla "ne". A jsem za to zpětně vděčná. Za
tu dobu za sebou máme řadu projektů, změnili jsme k nepoznání mnoho čekáren a dětských ambulancí, JIPek či dětských domovů. Výtvarný styl našeho dvorního autora Libora Škrlíka je nesmírně dynamický a zábavný - momentálně dokončuje kliniku rehabilitace doc. Pavla Koláře. Letos jsme také rozjeli projekt pro "dospělá" oddělení s názvem "Přísloví pro potěšení", velkoplošné barevné obrazy Magdy Veverkové a vtipné fejetony Benjamina Kurase mění chodby a čekárny na geriatrii v Pardubicích i na gynekologicko-porodnickém oddělení fakultní nemocnice v Motole. Náš nadační fond je možná jiný i tím, že nemá zaměstnance, nevyplácím odměny apod. Charita nemá být byznys.
Kterými lidskými vlastnostmi nebo zlozvyky pohrdáte? A jak se vyrovnáváte
s tím, když s jejich nositeli musíte jednat?
Nejvíc mi vadí lež. Neumím se srovnat s tím, že mi někdo něco řekne nebo slíbí a je to jinak. Nechápu to. Když jsem jako dítě něco provedla, stačilo říct pravdu a trest mě minul. Když jsem lhala, následoval nářez. Ale kdo by řezal dospělého, že...
Jak vnímáte politiku? Reagujete ignorací, jako dnes kde kdo, anebo ji pořád ještě sledujete s pocitem, že se přece jen něco ovlivnit dá?
S jistou nadějí sleduji, že začíná platit přísloví "na každé prase se někde vaří voda". Asi je třeba českému národu ty odposlechy dávkovat. Jen doufám, že to není jen plánovaná čistka lidí. Média disponují velkou silou, můžou vynést na piedestal nulu a zároveň zničit pověst člověku, který by neukradl ani rohlík. Média ale dělají zase a jen lidi.
Máte nějaké oblíbené rčení?
Nedávno jsem si našla jedno, které mi utkvělo v paměti. K mému překvapení ho vyslovil Napoleon Bonaparte. "Krásná žena se líbí oku. Dobrá srdci."
DAVID HOPAK
