1. O čem svědčí rozhodnutí mít třetí dítě?

Myslím, že naše rozhodnutí mít třetího potomka svědčí jen a jen o tom, že se s mým mužem máme i po deseti letech rádi tak, že spolu chceme mít další dítě. Bereme to tak: další mimino, další radost! Věci podstatné nebývají složité.


 

Nejšťastnější jsem:

Když mne moje holky obejmou. A pak už by to vydalo na dlouhý seznam, protože

jsem ráda na světě.

Nejraději poslouchám:

Tori Amos, klavkoncerty, Ian Anderson, Szidi Tobias... a kravál ptáků v letním lese.

Nejraději jím:

To by byl také dlouhý seznam. Vyberu zástupce: makové buchty a štrůdl od babičky.


obr8


2. Dají se podle vás - ale upřímně - vychovat při současných pracovních nárocích děti v dvoukariérovém manželství tak, aby nebyly zanedbané vnitřně?

Ne, nedají. Když se pravidelně oba dva vracíte s odřenýma ušima v osm z práce a domácí resty doděláváte po nocích či o víkendu, nemáte zpravidla energii na nic. Děti poznají, že je vnímáte jen ze čtvrtiny a za chvíli se vytratí. Někam, kde tu pozornost a energii naleznou, což nemusí končit vždy dobře. Pokud jedete ve vlaku s nápisem kariérní postup, nikdo se vás neptá, jak a kdy, zajímá výsledek. Jenže svět nás doslova nutí to někdy vražedné pracovní tempo absorbovat. A upřímně, pokud je vaše práce zajímavá, tak v porovnání s počáteční monotematičností života s kojencem mimčo většinou trochu ztrácí. Ženy jsou pracovité, statečné, všezvládající a na konci toho nekonečného výčtu přídavných jmen nesmírně unavené. Druhým extrémem, a ten skutečně existuje, jsou "dámičky", které děti odkládají do kojeneckého ústavu, když zjistí, že ho nezvládají souběžně s kariérou. Ne, nevymýšlím si, existuje pro ně mezi zdravotníky i termín: kariérní matky.

3. Maminka vám zemřela na rakovinu prsu ve vašich pouhých sedmnácti. Co jste z této bolestné životní zkušenosti vyvodila sama pro sebe?

Že nejhorší na světě je bezmoc! Moje maminka onemocněla v sedmatřiceti, zemřela v dvaačtyřiceti a my jsme o její nemoci věděly se sestrou asi jen rok. Paměť vám to nejhorší vymaže, ale smutek a lítost zůstane.

4. A na co byste se jí dnes, sama jako máma, rozhodně zeptala?

To si s dovolením nechám pro sebe. A pro ni.

5. Jste vdaná deset let. Na co jste si ve svém manželství zatím nezvykla?

Víte, já si nemám na co "nezvyknout". Ve svém manželství necítím žádné mně nepříjemné mantinely. Ty přicházejí spíš z okolního světa, takže rovnováha tu bohužel je. Slova ...kompromis... a... buď rozumná... důvěrně znám.

6. Vy a herečka Táňa Medvecká jste známé tím, že umíte jazyky. Co vám záliba v jejich učení se dává k herectví navíc?

Z praktického hlediska můžu bez problému točit v angličtině a komunikovat s režisérem bez tlumočníka. A baví mne sledovat nedabované výkony herců.

7. Proč se věnujete charitě a proč by měly čtenářky věřit vaší nadaci a ne jiné?

Náš nadační fond nemá a nebude mít zaměstnance! To znamená minimální náklady na provoz! Za to má za těch pět let stálé přátele a sponzory, díky kterým letos můžeme předat velký projekt na nově otevírané poliklinice v Praze - Motole a vrátit se zase do regionů. Liberec, Náchod, Čáslav, Nymburk, Krnov, Hlinsko, Jilemnice - hodně práce a radosti z ní. Myslím, že nejlíp pochopíte, když se podíváte na naši fotogalerii na www.nfzz.cz. Charita si našla mě a já jsem šťastná, když se daří jakékoli smysluplné dílo. Herectví je, pokud hrajete v dobrém divadle dobré kusy, krásné a stejně krásně pomíjivé. Za naším nadačním fondem je vidět kus práce, která zůstává. A vím, že by ze mě maminka měla radost.

Text: Denisa Prošková

Kontakt

Zdeňka Žádníková
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat. Položky označené * prosím vyplňte. Děkuji
Zadejte prosím své jméno!
Zadejte prosím svůj e-mail!
Zadejte svůj telefon
Napište svou zprávu!

Sociální sítě

Odkazy

Vyhledávání