Tento fejeton se vám nebude líbit. Ani vás nepotěší. Nicméně téma, které si mě v tomto případě svou intenzitou vybralo samo, odsunulo všechna ostatní do kategorie "napotom".Je 13:4 odpoledne a já mám sraz asi podruhé v životě před budovou Národního muzea. Musím projít podchodem stanice metra Muzeum - do Krakovské ulice. Jsem zvyklá na skupinky způsobných Japonců a vesele uřvaných Španělů. Skrumáž, ke které se blížím, je však jiná. Ale STEJNĚ po­četná. Místo uměle se usmívajících průvodců ji vedou dva streetworkeři a rychle mění stříkačky. Jsou bez výrazu a vypadají unaveně. Ne tak skupinka. "Jé, ty si odminule zhubnul, co?" "Vole, ta malá, ta je nová, že jo? Vypadá fakt dobře... uvi-díme, jak jí to dlouho vydrží!" "Nekecej, že nemáš, nenech mě v tom, vole jsem úplně na prach, do hodiny jsem mimo, musíš mi dát!!!" Zběsile mi tluče srdce, zrychlím krok. Je jich snad třicet a nikdo JINÝ tu momentálně není. Dobrá třetina z nich je zdevastovaná na kost a ani ne­má sílu komunikovat. Minu je a vcházím do průchodu. Čeká jich tam na mě nejmíň patnáct! Poposedávají, vrávorají, polovina z nich jsou Romové. Sakra! Je mi pětatřicet, jsem v samém centru Prahy a mám strašný strach. Pokud někdo z nich projeví zájem o mou osobu, rozuměj kabelku, nikdo mi tu nepomůže. Záchranou je WC na pravoboku. Zapadnu tam a uvítají mě ještě vyděšenější oči maminkys malou holčičkou. "Pořád tam jsou?!" "Pořád!" Ozve se paní z okýnka: "Počkejte chvíli, až vás bude víc a pak vyjdete..." AŽ NÁS BUDE VÍC NEŽ FEŤÁKŮ - dochází mi později, když procházím k Muzeu. A třesu se i teď.


Kam až touha po droze může zajít?

Podívejte setřeba na film "Katka" který natočila Helena Třeštíková


Další pecka přišla o týden později. Kamarádce se v létě narodilo miminko a jedno dopoledne jsme vyrazily i s kočárkem na procházku. Cesta vedla přes park, lavičky byly klasicky ověšené pubescenty. Na jedné se komíhala ve zrychleném nervním tempu zhruba 14tiletá holčina se silnou červenou vyrážkou v obličeji a s nepřítomným pohledem opakovala jedinou šílenou větu: "Ježíš, já jsem nachcaná..." Zrychlily jsme a z hloučku za námi jsme už jen zaslechly - "To nic, vole, normálně je sjetá.." Normálně...Raději jsme utekly do mateřského centra. Bezpečný svět. Ale ty o něco starší děti "venku" už nic z toho nezajímalo. "Já nechci, aby mi Vendulka vyrostla!" šeptala kamarádka. Ani já, říkala jsem si v duchu. Ta "normálně sjetá" holka měla stejné růžové balerínky jako moje Andrejka, jen o pár čísel větší. Ten detail se mi vpálil do mozku. Trčí tam jak vykřičník... Průměrný věk narkomana - 15 let. Největší koncentrace - Středočeský kraj. První seznámení s drogou - parta a diskotéka. Mylná představa - extáze a marihuana prý nejsou návykové. Sociální situace rodiny není směrodatná.

Thumbnail image

Co s tím? Stačí ujet jednou a může být zle. Protidrogové školní programy. pokud se omezí na promítnutí filmu, jsou k pousmání. Mně jako rodiči nezbývá, než se modlit a spoléhat na sebe. A vysvětlovat a vysvětlovat A pokud propadnu rodičovskému zoufalství, popadnu Andrejku a vezmu ji na vyměnu stříkaček k Národnímu muzeu. Nebo do léčebny. Na ty nejtěžší případy. Jediné, co spolehlivě funguje - je strach. I v pětatřiceti.

Foto: Josef Louda

Kontakt

Zdeňka Žádníková
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat. Položky označené * prosím vyplňte. Děkuji
Zadejte prosím své jméno!
Zadejte prosím svůj e-mail!
Zadejte svůj telefon
Napište svou zprávu!

Sociální sítě

Odkazy

Vyhledávání