Je dusné letní dopoledne. Proti svým zvyklostem si dávám schůzku v obchod­ním centru. Hypermarket je jako hučící úl - a nejen v létě. Okamžitě mě vcucne vší svou konzumní silou. Rychle najít kavárničku, nebo začnu řešit, zda oprav­du něco - a je jedno co - NE/POTŘE­BUJI. Míjím barevné cedule se slevami na trička, šaty, haldy sezonních svetří­ků.. a dosedám do ušáku se vzpomínkou na prvorepublikové krejčovské salony. Nemyslím teď róby Adiny Mandlové, ale poctivou krejčovinu. Základem byla kvalitní látka. Mám dva takové kousky pečlivě schované v krabici vyložené hedvábným papírem. Jedny šaty „pře­žily" i dvouleté účinkování v divadel­ní hře a nehnulo s nimi ani opakované praní, ani čistírna. Ty druhé, krajkové, se chystám věnovat jako dar, dotyčná si jen musí počkat na své pětatřicátiny.

K oblečení a módě mám zvláštní vztah. Často ji jen přijímám jako mo­mentální nutnost, to když se pořád musím do něčeho převlékat a hrát ne­bo fotit. Obvykle v létě zimu a v únoru nejlépe v letních šatičkách. Babička se mě pokaždé, když za ní přijedu, ptá na šaty a „takovou tu modrou halen­ku, víš jakou...", a já jí popisuju svět, ve kterém se stále převlékáte, aby se za chvíli hrálo nebo točilo zase něco

 

jiného. Na druhou stranu je to asi jedi­ná možnost, jak si užít bílý kostýmek bez úhony a nezlomit stříbrné boty na podpatku.

Platí rovnice - čím nižší věková hra­nice dětí = tím nižší výška používa­né obuvi. O barvě oblečení kulantně pomlčme. Holčičky si ze mne stále spolehlivě dokáží udělat ručník, ať je situace a garderoba jakákoli. Začíná se ovšem blýskat na lepší časy - holky rostou a „chtějí taky"...

Existuje jedna speciální kate­gorie oblečení. Ta, ke které vás váže vztah nebo vzpomínka. Nedali byste ten váš svetr, nebo tričko z ruky, nikdy byste je nevyhodili. Máte k tomu své důvody a i ty jsou jenom vaše. Oblečení po holčičkách schovávám - do krabice s nápisem VNUCI. Tu krabici nadepsala moje maminka. A tak holky, když byly malé, nosily je­jí upletené svetříky a jemné bavlněné košilky. A já, když to potřebuju, ob­léknu si jednu ze dvou halenek, které jsem si nechala po mamince. Je to ha­lenka-pamětnice, myslím, že je z Itálie a padesátku už překročila...
„Dobrý den!", vyrušil mě hlas novi­nářky, se kterou jsem měla schůzku. „To je fajn, že jsme se setkaly tady, v centru je strašný vedro..." Moc jí to slušelo. Měla bílé šaty, stříbrnobílé bo­ty na podpatku a - jak jsem se později dozvěděla - velké děti.

Foto - Petr Adámek