S herečkou ZDEŇKOU ŽÁDNÍKOVOU VOLENCOVOU si dáváme vlastně už každoroční sraz na pražském  Smíchově, abychom si popovídali. Nejinak tomu bylo i letos. Náš rozhovor proto začal zcela obligátní otázkou, na niž se postupně nabalovala další  a další témata.

• Co všechno se u vás během uplynulých  dvanácti měsíců změnilo?

A jste si vědom toho, že odpověď bude dlouhá minimálně na dvě stránky textu?! (usměje se) Tak raději jen  ve stručnosti: Druhá polovina roku 2008 nebyla úplně nejmilejší, řečeno velmi kulantně. Regulérně jsem to přehnala s pracovní  vytížeností, snažila se skloubit  hodně aktivit najednou a trochu  jsem to odnesla zdravotně. Letošní půlrok jsem se poučila a pracuji  jen na dvou zásadních projektech. Po několika letech zkouším opět  v divadle a pustila jsem se  do psaní knížky pro děti. 

• Začněme tedy informací o divadle...

Přijala jsem nabídku Michala Hrubého ze  Studia Dva a v rámci Léta hereckých osobností  zkouším komedii Arnošta Goldflama Dámská  šatna, která se bude uvádět ve Švandově divadle. Zpočátku jsem nehrála mimo  Dejvické divadlo,  ale zkoušení s režisérem Jakubem Macečkem a dámami  Gabrielou Vránovou, Janou Krausovou,  Ninou Divíškovou, Kristýnou Novákovou a Adélou. Kubačákovou je skvělé. Navíc jde o komickou roli, což je zase úplně  jiný žánr, než který jsem v poslední době  dělala. Vždycky, když jedu ráno do Prahy  na zkoušku, říkám si, jaké to mám krásné  zaměstnání.

• A co druhý zmiňovaný projekt?

Pro náš Nadační fond jsem si. vymyslela  speciální dětskou knížku netradičně ilustrovanou fotografickými kolážemi dětí.  Jenže na konci minulého roku paní spisovatelka, s níž jsme byli domluveni na textech, ze závažných důvodů na poslední chvíli spolupráci odmítla.  S výtvarníkem a fotografem  Ivo Chvátilem jsme se nakonec dohodli, že nezbývá nic jiného než ji napsat sama. Možná je to ode mne drzost, ale  k třeba štěstí přeje nejen připraveným, ale  i dostatečně statečným. (směje se) 

• Prozradíte mi alespoň v základech její obsah? 

Děj vypráví o dvou sestřičkách, které se  dostanou do říše zlého Slizráda, kde je  čeká těžký boj o záchranu všech zvířátek, jimž tento čaroděj stále mění podobu. Holčičkám propůjčily podobu moje  dcery Andrejka a Janička. Celý příběh je  psán pohádkovou, a zároveň i současnou  češtinou. Výrazy jako „fakt" nebo „super" tam ale určitě nenajdete! Knížka vyjde ve dvoujazyčné verzi, aby byla zajímavá i pro mezinárodní trh. Texty jsem dala  přečíst několika přátelům, kteří mi vždy  dovedou pravdivě říci svůj skutečný názor. A ve chvíli, kdy mi je pochválil už  třetí z nich, jsem si řekla, že to bylo dobré  rozhodnutí. Člověk se nemá bát, a na pochybnosti je život moc krátký.

• Koukám, že své dcery nenecháváte zahálet... 

Ale my se spolu jen snažíme trávit co nejvíc času, takže s nimi zcela logicky propojuji i hodně svých pracovních aktivit. Je  mi jedno, jak si to kdo vyloží. A upřímně:  Já třeba u téhle knížky kvůli focení potřebuji mít děti u sebe v jakoukoliv denní dobu, což mi nikdo jiný prakticky nemůže  zajistit. Holky totiž musejí být v dobré náladě, hezky vyspalé a například Jana zásadně fotí pouze za mísu jahod. Jiří, není to tak jednoduché, jak se může na první  pohled zdát. Psaní nebo grafické zpracování je proti fotografování našich malých  dam procházka růžovým sadem, na tom  se s Ivo Chvátilem jednomyslně shodneme. (směje se)

• S Andrejkou také hrajete v novém seriálu České televize At žijí rytíři aneb Velké dobrodružství z malé tvrze, který bude mít i svoji filmovou podobu...

K tomu došlo opět náhodou. Jela jsem na kostýmovou zkoušku a měla Andrejku s sebou.  Dopadlo to tak, že týden poté měla kostýmovou zkoušiku už i moje dcera. Strávily jsme spolu krásné loňské léto jak na jihočeské tvrzi Cuknštejn, tak potom i v ateliérech v Hlubočepích. Natáčení skončilo až 6. prosince a musím říci,  že jsem na Andrejku velmi pyšná. Hlavně  ke konci mě překvapovala stále víc a víc.  Pamatovala si texty všech ostatních herců,  hlídala si světlo a při tom všem zůstávala  před kamerou naprosto přirozená.

• Chtěla byste, aby se této profesi věnovala  i vbudoucnu?

(rozhodně) Ne! Víte, já se popravdě kochám faktem, že se většina dětiček, co jako  malé hrály v různých filmech, nakonec rozhodla pro úplně jiné povolání. Tím se hodně uklidňuji.

• Jakým stylem se Andrea učila texty?

Nejdříve jsem jí přečetla celou scénu  a pak jsme si vyprávěly o tom, co při natáčení asi budeme dělat, a učily se jednotlivé repliky opakováním dialogu a situace.  Museli jsme jen hlídat, aby měla ty nejtěžší dialogy hned ráno, kdy byla ještě odpočatá a vyspalá. Když jsou děti unavené, nehnete s nimi, ani kdybyste se stavěl  na hlavu. I proto jsme na všech Andrejčiných natáčecích dnech byli já nebo manžel, a měli tak motivační systém, včetně  případných odměn, plně ve své režii. 

• Vzdorovala vám někdy dcerka při natáčení? 

Jen jednou, ale to stálo opravdu za všechny peníze! (začne se usmívat) Štáb několik hodin připravoval výpravnou scénu,  v níž účinkovala většina herců včetně zajatých zbrojnošů, loupežníků... Všechno  to bylo organizačně opravdu hodně náročné a celý začátek byl o dialogu Andrejky.  Dodnes si pamatuji tu osudnou repliku,  co nám dala tolik zabrat. Dcera měla výhružně směrem k zajatým zbrojnošům říci: „Budeme je mučit mravencema!" Jenže ona to stále říkala na půl plynu, velmi  nezúčastněně, protože to čekání ji jednoduše unavilo. Když ani po šesté klapce  nic nezabíralo, zvolila jsem nejtěžší možný kalibr. Přišla jsem k ní a do ouška jí  zlehka zašeptala: „Andrejko, růžový poník s velkýma očima je v kufru auta: ` Následné proměně osobnosti nemohl nikdo  z přítomných uvěřit... Po úspěšném skončení natáčení jsem si vzala do ruky vysílačku a všem ve štábu sdělila: „Přátelé, tato scéna mě stála rovných 257 Kč včetně  DPH: ` (směje se)

Jiří Landa