Zdeňka Žádníková Volencová o své Hře na anděla

• Jak kniha vznikala? Co bylo dřív - básně nebo fotografie, pří­padně souběžně?

Na jaře a létě mi­nulého roku jsme spolu s Ivo Chvátilem připravovali knížku pro děti  " Ve znamení motýla"- vyšla na podzim 2009, která má přes 50 fotoilustrací. Vybírali jsme z archívu vhodná prostředí pro montá­že s dětmi a já jsem kromě krajin viděla spoustu krásných stylizovaných fotek. Přemýšlela jsem, jaký žánr by se k nim hodil, a jednoznačně vítězila poezie. Některé verše jsem psala přímo na hotové vybrané ilustrace, k některým mým veršům jsme naopak fotografie cíleně vymýšleli a fotili.

• Od kdy se poezii věnujete, máte nějaký vzor?

Poezii jsem začala číst na střední škole, měli jsme na gymnáziu výtečného češtináře, Ivo Martina, knihy nám vozil do třídy na vozíku ze stavby a byla radost poslouchat jeho výklady literatury nebo filozofie. Dodnes mám sešity a dodnes si vybavuji dikci jeho hlasu  "Tak, studenti, až tohle přečtete, budete zase o něco moudřejší, budete víc vědět a míň si o sobě myslet..
" Mám ráda Karla Šiktance, Jaromíra Pelcla, nádherně psal Fráňa Šrámek, bylo by to na seznam...

• Proč doporučujete knihu číst u sklenky portského? Posloužil tento nápoj i jako inspirace?

Motiv portského se objevuje ve dvou básních, snad možná proto. Portské se má pít jen na chuť, potřebuje mít svou příležitost a čas, stejně jako čtení básní.

• Na koho, nebo na co jste při psaní myslela? Komu je podle vás hlavně kniha určena?

Když píšete, nemyslíte na to, pro koho, ale spíš o čem a proč volíte zrovna tato slo­va. Byla jsem pře­kvapena, že se kniha líbí mužům, svoji roli určitě hraje i grafika knihy, co báseň, to tematická fotografie. Z reakcí čtenářů vím, že básně vzbuzují emoce, což je pro mne důležité. Proto jsem se rozhodla sbírku pustit do světa. Víte, jsem na literárním poli začátečník a při­stupuji ke všemu co napíšu téměř s bázní. Přátelé, kterým důvěřuji, mě přesvědčili, že by byla velká škoda nechat ty básně ležet v šuplíku.

• Ovlivňuje nějak poezie i vaši práci herečky?

Mám ráda verše na jevišti. Poslouchat vyznání Cyrana nebo hrát Shakespearovy hrdiny je čistá radost. Samozřejmě, když se to umí.

• V úvodu knihy se ptáte, zda může být svět dobrý. Myslíte si, že i poezie ho může zlepšit?

Neznám kolem sebe nikoho, kdo čte poezii a zároveň je hajzl.

• Napsala jste knihu pro děti, teď básnic­kou sbírku, co bude následovat?

Nevím. A to mě na mém životě baví. Před rokem by mne ve snu nenapadlo, že napíšu dvě knížky. V létě mě čeká natáčení seriálu pro Českou televizi a Letní shake­spearovské slavnosti na Hradě. Těším se na verše.

(vs)

Když vidí moje maminka v seriálu Velmi křehké vztahy Ivanku, říká: "Tohle je ta nejmilejší a nejsympatičtější herečka, kterou znám. Jestli je taková i normálně." A ona je! Ale místo zábavných rolí by si jednou ráda zahrála vyloženě negativní postavu.

Narozena v roce 1974 v Ústí nad Orlicí, k herectví měla vztah od maličká - ve čtrnácti letech začala v dramatickém kroužku ZUŠ v Hradci Králové, po gymnáziu studovala DAM U - obor loutkové a alternativní herectví. S celým ročníkem přešla do pražského Dejvického divadla, kde působí dodnes. Zdeňku jste mohli spatřit na televizní obrazovce v pohádkách O dobré a zlé vodě, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče, O pyšném panovníkovi či Tajemství mořské panny. Její první televizní vystoupení bylo v seriálu Lékárníkovic holka. V současné době hraje v divadle v Dejvicích v inscenaci Bratři Karamazovi, v červnu měla premiéru komedie Dámská šatna ve Švandově divadle. Účinkovala také ve dvou amerických filmech Melting Glass a Anna Frank, k čemuž jí dopomohla vynikající znalost anglického jazyka. Nejvíce se do povědomí televizních diváků zapsala rolí Ivany v seriálu Rodinná pouta (Velmi křehké vztahy).

Když máte harmonii v sobě, tak jde všeho. Ale mít tu harmonii a udržet si ji, je někdy nadlidský výkon. Ne vždy stojím nohama na zemi a možná právě proto se mi to někdy zadaří i na delší čas. Posadím se na svůj nepraktický umělecký a sociální obláček, užívám si té harmonie a pak na mě zezdola zavolá v lepším případě můj muž, v tom horším nepříjemná realita, že je čas slézt dolů a že žebřík je už přistaven. Nikdy se mi nechce.

Nemám pevný časový řád, a tak na mě logicky zbývají sporty individuální. Chodím běhat, občas si s manželem zahrajeme tenis, v zimě posilovna a aerobik, v létě kola. Letos si chci vyzkoušet trampolíny a pilates. V podstatě protipóly druhu cvičení, ale mě různost baví.

ZDEŇKA A ANDREA ZADNÍKOVY JEDEN ROK VE STŘEDOVĚKU

KOSTÝMNI SERIÁL AŤ ŽIJÍ RYTÍŘI JE PLNÝ NAPÍNAVÝCH A ČASTO PĚKNĚ DIVOKÝCH DOBRODRUŽSTVÍ PĚTICE SOUROZENCŮ. STATEČNĚ BOJUJÍ PROTI ZLÉMU SOUSEDOVI, TOUŽÍCÍMU ZMOCNIT SE TVRZE JEJICH OTCE. DOKONCE I PĚTILETÁ KATEŘINA SI TROUFÁ NA STEJNĚ KRKOLOMNÉ PODNIKY JAKO STARŠÍ BRATŘI A SESTRA. JEJÍ PŘEDSTAVITELCE ANDREE ŽÁDNÍKOVÉ JEŠTĚ TEĎ SVÍTÍ OČI NADŠENÍM, KDYŽ SI VZPOMENE, JAKÉ TO BYLO NA NATÁČENÍ. MAMINKA ANDREI, HEREČKA ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ-VOLENCOVÁ, SI OVŠEM KROMĚ KRÁSNÝCH OKAMŽIKŮ VYBAVUJE TAKÉ PÁR TAKOVÝCH, ZE KTERÝCH JDE MRÁZ PO ZÁDECH.

V seriálu je třeba dramatická scéna, kdy se vůz tažený splašenými koňmi řítí cestou necestou podél srázu a na korbě se choulí samotná Kateřina - An­drea. "Ta scéna se točila asi dvacetkrát," líčí herečka. "Všichni střídavě litovali a obdivovali Andrejku a já seděla uvnitř vozu a držela ji přivázanou na karabině, aby se nic nestalo. Koně se vzpínají, vůz se třese a ve mně je malá dušička - to všechno mnohokrát dokola. Při posled­ní ostré klapce už opravdu nezbylo, než pustit vůz ze srázu, stejně by se byl rozpadl," vzpomíná na chvilky, kdy jí moc do smíchu nebylo.

A vzápětí přidává historku zábavnou: "Na začátku natáčení jsem pro celý štáb byla pouze jen rodič, který si při natáčení hlídá dceru. To někdy nejsou zrovna nejoblíbenější ženy na place, stane se, že zdržují, musí se na ně brát ohled, mnoha věcem nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Téměř nikdo mě nepoznal, zejména z produkce, bylo léto, chodila jsem v černých brýlích, a tak teprve asi po čtrnácti dnech přišli na to, že i já jsem herečka a navíc mám v příbě­hu vlastní roli. Moc mě ta situace bavila a překvapení některých členů štábu bylo skutečně nesmírné. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak velký je rozdíl mezi tím, když jste nebo nejste "od filmu". Najed­nou bylo mnohem pochopitelnější, proč jsem zvládla s Andreou tu scénu na voze, noční natáčení a mnohé další. Vzpomí­nám si, že ve mně byl velký rozpor - šlo mi o to, aby akce byla dobrá, ale zároveň jsem se někdy bála jako každá jiná máma. Slézání hradeb naštěstí absolvoval můj muž, takže Andrejku na laně si užil i on."

Princ na bílém koni

Asi každá žena sní o tom být princeznou a sklízet obdiv krásného prince. "Mně se to v Ať žijí rytíři splnilo. Jedu krajinou, proti mně muž mého srdce, pomáhá mi sestou­pit s koně, chce mě políbit..." Atmosféru si herečka v sobě nosila ještě po návratu domů. "Měla jsem nádherný kostým, načesané dlouhé vlasy, líčení a po návratu z exteriérů při míchání polévky k večeři mi zůstal zasněný pohled do dáli. Manžel si bral dcery na klín a říkal jim: "Vidíte, maminka v duchu ještě pracuje... ještě je princezna na hradě. Budeme muset chvíli počkat, než se k nám zase vrátí."

Třičtvrtě roku natáčení seriálu jsme měli v rodině hodně nabitý program, dny byly rozpočítané na hodiny. Jezdily jsme s Andreou na exteriéry, muselo být postaráno o Janičku, o domácnost, k tomu jsem měla předsta­vení v divadle, točila a manžel samozřejmě pracoval. Výhodou bylo, že jsme byly v té době tolik venku jako snad nikdy před tím. V podstatě jsme se permanentně otužovaly a imunita nám pak vydržela celý další rok. A já jsem se naučila venku i spát. Když bylo se silami - tedy mými, protože Andrejka je absolutně nezdolný jedinec, nejhůř, vzala jsem si deku na louku a dala si dvacet. Občas se vytvořil i klub spáčů, hlavně po obědové pauze... Každá příležitost pro odpočinek se musela využít," mísí se vzpo­mínky romantické i praktické.

Jedním dechem ovšem herečka dodává, že ona svého prince našla. "Nebo to spíš bylo tak, že si Radek Žádník našel mně," směje se. "Jsem šťastná maminka dvou báječných holčiček. Mateřství ženě úplně změní život, nastavíte si hodnoty docela jinak. Kdybych nepotkala Radka, možná bych se neuměla zastavit a šla dál jen cestou pracovní kariéry. Díky manželství a dcerám se mi ale otevřely nové světy, jiné obzory, které bych byla nepoznala."

Jedna dlouhá pracovní etapa teď pro Zdeňku Žádníkovou skončila. "To víte, že se mi s Velmi křehkými vztahy neloučilo snad­no, za těch pět let jsme si vytvořili hezké vztahy s kolegy i s autorkami. Ale vídáme se dál, protože ono není důležité, jestli s někým zrovna pracujete, ale jakou cestu jste si k sobě našli."

K angažmá v Dejvickém divadle a rolím v televizních seriálech přidali s manže­lem už před časem Nadační fond Zdeňky Žádníkové, pomáhající především dětským oddělením nemocnic. A v poslední době se z herečky stala i spisovatelka pro děti.

"To souvisí s prací fondu, protože výtěžek z prodeje knížky Ve znamení motýla věnuji na financování jeho projektů. Knížka je plná dětských dobrodružství v tajuplném pohád­kovém světě, ale patří i všem rodičům. Sama dobře vím, jak je důležité, aby když dětem čteme, také nás knížka bavila." Hrdinkami jsou dvě holčičky - Andrejka a Janinka. Jistě, jsou to autorčiny dcery a obě se také na vzniku knížky podílely. "Děti mají rády v knížkách obrázky, takže tady je najdou na každé stránce. A jsou opravdu živé, moje holčičky totiž pózovaly pro fotografie, které pak výtvarník Ivo Chvátil dotvořil malbami a retušemi. Knížka je psána česko-anglicky. Je to tedy i taková zábavná učebnice pro malé i velké. Na jaro chystám druhou knížku, tentokrát pro dospělé. Psaní a tvorba je pro mne nesmírná radost. "

Rytíři a královny meče

Nabídku zahrát si v seriálu Ať žijí rytíři dostaly maminka i dcera od producen­tů bratrů Krištofových. "Znám se s nimi dlouho, několikrát jsem hrála v jejich historických dokumentech. Vzpomínám si, jak jsem jako císařovna Zita utíkala s malým chlapečkem v námořnickém oblečku v náručí ze zámku na Dobříši. Byl to syn Igora Krištofa. Dnes je z něj šikovný mladík, který výborně tančí step a nedáv­no vystupoval v benefičním programu našeho nadačního fondu. Roky utíkají, ale já jsem ráda obklopena lidmi, ke kterým jsem našla nejen důvěru, ale také přátel­ský vztah. Bratři Krištofovi jsou skuteční rytíři, takových mužů si vážím a jsem ráda v jejich společnosti." Při castingu se herečky zeptali, jestli neví o tří až pětileté upovídané temperamentní holčičce, která by v seriálu mohla hrát. Protože mohla doporučit jen svou Andreu, trochu s váháním dovolila, aby šla na zkoušku. "Andrejka se představila, a když od­cházela, se všemi už si potřásala rukou a mně bylo jasné, že to "bohužel" vypadá nadějně. Nakonec měla padesát natáčecích dnů a já tři," směje se maminka nad úspěchem své malé domácí konkurentky. "Je nepopiratelným faktem, že práce a to­čení s dětmi je mnohem komplikovanější a i časově náročnější než s námi dospělý­mi. Myslím, že i režisér Karel Janák ocenil, když se točily "dospělé" scény a my jsme dělaly, co řekl. Nemusel nás nikdo hledat ani u cateringu, ani u koní, uměly jsme text, nezlobily jsme, zkrátka jsme hrály. Protože děti nehrají role, ty si prostě hrají."

Koní je v seriálu opravdu hodně, vždyť se odehrává ve středověku. "Mám před nimi respekt," přiznává herečka. "Tak jsem i Andrejku držela od velkých zvířat raději dál, a když byla v sedle, vždy koně někdo vedl. Sama dokážu na trénovaném koni

dojet z bodu A do bodu B, ale jezdkyně rozhodně nejsem. Po půlroce jízd bych mluvila jinak, ale nejsme v Americe, kde má herec na přípravu role třeba i půlrok, rok. Za šest měsíců se dokážete naučit neuvěřitelné množství nových věcí, jen se podívejte na model StarDance. Momen­tálně se u nás doma intenzivně šermuje. Holky si oblíbily seriál Královna meče, jsou z nich bojovnice a hájí práva plyšového medvěda, krtečka a televizního Františka. Takže trénujeme všechny tři doma s dřevě­nými meči."

Malá princezna

Andrea se na fotografování pro časopis těšila snad víc než maminka. Vizážistce ochotně držela na česání dlouhých blond vlasů, pózovala sama i ve dvojici. "Ona se i na natáčení vždycky se mnou pečlivě připravovala. Připadalo mi až neuvěřitel­né, že dokáže jednu věc zopakovat na kameru třeba šestkrát stejně, zkrátka se chovala jako zkušená herečka," vzpomíná Zdeňka Žádníková, jak ji dcera překva­povala. "Mně se to moc líbilo," přidává se i Andrea. Co třeba? "Natáčení venku, když byla zima a my jsme plavali v řece. Maminka mě pak balila do deky, dokud jsem se úplně nezahřála."

A na co malá herečka ještě ráda vzpomíná? "Na rajskou omáčku s knedlíkem od Emilky z cate­ringu, ta mi moc chutnala," přiznává, že natáčení mělo i jiná kouzla než kamery. "Dítě musí být pro tak dlouhou práci mo­tivované, za každý natáčecí den jsem pro ni měla nachystanou odměnu," dodává realisticky maminka. "Při jedné náročné noční scéně byla Andrea unavená a ne a ne říct energicky repliku, kterou měla předepsanou. Když jsem jí pošeptala, že ji v autě čeká poník s duhovými střapci, najednou sedmkrát zopakovala takový výkon, že si vysloužila potlesk."

Teď už je Andrea školačka a první třídu zvládá stejně dobře jako natáčení filmu. Také hraju na příčnou flétnu, na klavír, tancuju a zpívám," vypočítává ještě. "Jinak by to nešlo," komentuje to zase maminka. "Je velice temperamentní, musí být pořád něčím zaměstnaná." A další role? "Lucie Bělohradská si ji vybrala do filmu Archiv, který se nedávno vysílal. Sice chtěla tmavovlasou holčičku, ale Andrea zvládla casting natolik, že jí nakonec zhotovili smývatelný přeliv." Jaké bylo tohle natáčení pro malou školačku? "Tam bylo jedno hodně těžké místo," líčí jako zkušená herečka: "Měla jsem jíst vločko­vou kaši a tvářit se, že mi to nechutná. Jenže já ji mám ráda, tak jsem se vždycky začala smát."

Maminka k dalším angažmá přistupuje opatrně. "Nechci, aby hrála nějakou drama­tickou roli, kde by se jí dělo něco nedob­rého. Andrejka je sluníčko a každou roli prožívá jako kus svého života. Kdyby to byla smutná úloha, byla by nešťastná doopravdy a to bych nechtěla." Malou blonďatou prin­ceznu si tedy teď užijete v seriálu o rytířích. A určitě jí popřejete, aby jí i její mamince dál svítilo každý den na cestu do školy i do divadla sluníčko.

Text: Gabriela Koulová, foto: Michaela Feureislová, Patrik Stanko, archiv Dejvického divadla, TV Prima

---

Krása je odraz stavu vaší mysli

---

Nejhorší v životě jsou stojaté vody.

---

• Z jakého důvodu jste před třemi lety založila Nadační fond pro děti?

Víte, já se jen snažím využít tzv. popularity tak, aby měla určitý smysl. A dělají to tak i mnozí mí kolegové.

• Jak si dneska stojíte s vaším nejmladším dítětem a jaké povinnosti na vás čekají?

Fond už dávno není žádné dítě, vyrostl nám před očima do nádhernýho chytrýho mužskýho…Ne, vážně. Mám velkou radost, že se nám daří i v období krize realizovat nové projekty. V září jsme podepsali smlouvu s firmou Aquel a začali s nástěnnými malbami v liberecké nemocnici. Rovněž mě oslovila společnost se zdravou výživou Nový věk a s její pomocí bychom na jaře vymalovali dětské oddělení v Hradci Králové. Ve spolupráci s pojišťovnou ministerstva vnitra nás čeká znojemská nemocnice, dále podporujeme stacionář v Ústí nad Orlicí, je toho hodně… Pokračuji v tradici benefičních koncertů - 4.12 v Ústí a 12.12 zámek na Dobříši.

• Je pro vás důležité, s kým na projektu pracujete?

To je pro mne alfa a omega. Nadační fond nemá zaměstnance, snažím se programově mít minimální náklady a za tři roky jsem se jen utvrdila v tom, jak velké štěstí mám na své spolupracovníky – spíš spoluputovníky. Pan primář pardubické nemocnice to myslím výstižně pojmenoval, když řekl, že jsme jednoduše osobní. A to platí i ve vztahu k sponzorům. Vzhledem k fundovaným kolegům ve fondu si mohu dovolit chvíle, kdy alibisticky utíkám k pultu s notama a cestou volám: „Neee, smlouvy prosííím ne, já umím jiné věci…

• Holdujete zdravému způsobu života, co byste neuvařila svým dcerkám?

Vepřo-knedlo-zelo a smažené hranolky. Zapít colou a zkáza je dokonána.

• A jakým jídlem byste klidně zhřešila?

Jídlem nehřeším, jídlo si užívám. Pravé šlehačce, ne té ze spreje, u nás říkáme „bílé štěstí“, tak té skutečně neodolám.

• Proč jste upřednostnila život na vesnici?

Jsem povahou maloměšťák. Vyhovuje mi pomalejší styl. Praha mě vždy zrychlí, užiju si ji, ale pak honem rychle zpátky do lesa a na louku.

• V čem podle vás tkví ženská krása a půvab?

Chcete definici, případné moudro ? ... Nedávno jsme si s kolegyněmi v šatně před představením říkaly, jak je nám dobře po té třicítce… Možná může být krása odrazem stavu mysli – jste v souladu sama se sebou, víte, co vás těší, v ideálním případě víte, co chcete, máte cíl, energii jít za tím cílem, jste veselá a MILOVANÁ, to je myslím nejdůležitější.

• Jaký by měl být muž, aby si vás získal?

Sebestředný sobec může být sebekrásnější a sebechytřejší… je bez šance; v tomto duchu chci vychovat i naše dvě princezny.

• Proto jste 7 let šťastně vdána za svého muže Radka?

I proto.

• Z čeho máte obyčejnou lidskou radost?

Večer ležím s holčičkama v posteli, každá z jedný strany, držím je za ruce a zpívám „Když se ten Tálinskej rybník nahání“…

• Jakou vlastnost nemusíte?

Vypočítavost.

• Každý herec se bojí zařazení do určitého šuplíku. Nebojíte se jako herečka škatulkování?

S tím si hlavu nelámu. V divadle hraju velmi odlišné charaktery, pestrost mě nechybí a to je pro mne podstatné.

---

Obyčejné věci těší dlouhodobě.

---

• Co si nejvíc přejete?

Chtěla bych se vždy mít na co těšit, ať už profesně nebo v soukromí. Nejhorší jsou stojaté vody.

• Tři věci, které byste na sobě ráda změnila…

…neumím odpočívat, nemám ráda procházky a neumím svíčkovou.

• Jak byste definovala svůj den splněných přání?

Nerozlišuju. Dnes například jsem byla s oběma holkama u zubaře, s paní „Zubní hygienkou Dádou“ jsme svorně dvě hodiny prochechtaly.
Pak jsem s Ájou kreslila vlnovky do školy, vařily jsme večeři, a když jsem všechno uspala, pustila jsem si Cohena, pracovala a potom si jen tak něco psala. Obyčejné věci těší dlouhodobě. Je mi vážně fajn.