Porodit čtyři děti, zároveň zrát v dámu a přitom si zachovat dívčí kouzlo, na to musí být nějaký recept, který zná jen hrstka žen. Herečka Zdeňka Žádníková Volencová k nim nepochybně patří.

 PRVNÍ DOJEM

Čekala jsem, že problémy s hledáním termínu rozhovoru bude mít spíš ona. Přece jen čtyři děti, Dejvické divadlo, hra na flétnu v kapele Syrinx (koncert Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové bude 14.12. na zámku Dobříš)... Nakonec se ale ukázalo, že tím, kdo má čas hůř zorganizovaný, jsem já. Z interview jsem odcházela nabitá energií, v kabelce dvojjazyčnou knížku pohádek Ve znamení motýla. Zdeňka ji napsala se svými holčičkami. Co dodat?

Rozhovor vznikl v pražských Holešovicích. Zatímco dvě starší děvčátka, dvanáctiletá Andrejka a devítiletá Janička měly hudební výchovu a dvouletá Zuzanka hlídání, půlroční Jiříček nám asistoval broukáním. Usměvavý a hodný po mamince.

• Mám plán nesmrsknout rozhovor jen na otázky týkající se vašeho čtyřnásobného mateřství...

To bych vám byla vděčná. Protože poslední dobou dostávám neustále dokola otázku: Jak to všechno zvládáte? Na to mám jednoduchou odpověď. Když máte jedno dítě, zvládáte jedno. Když dvě, tak dvě... A tak dále. Jednou mám čtyři děti a starosti, jestli to zvládnu, nebo ne, si nepřipouštím. V tomhle jsem asi dost lehkomyslná a to se o mně asi málo ví. Někdo počítá dopředu, co bude, jak to bude, s prací, s penězi, kolik dětí by tak asi měl ve své situaci mít, to já nedělám. Nám do života přicházejí děti lehce a pak se o ně s manželem staráme, jak nejlíp umíme. Ale je pravda, že když mi někdo řekne, že má dvě děti, tak si pomyslím, že má určitě dost volného času.

• Tak to tedy vůbec nesouhlasím!

Já vím, že to tak není. To byla jen nadsázka.
Vždyť se to ani nedá porovnávat. V každé rodině je situace naprosto jedinečná, okolnosti neopakovatelné, jiní dospělí a taky úplně jiné děti. Kdybych měla jako první dva zlobivé chlapečky, a že už jsem takové potkala, kteří by ždímali mě a celou rodinu, tak bych asi počty potomků nerozšiřovala. Jenže já mám opravdu veliké štěstí na hodné holky. Takže jediné, co jsem pravidelně řešila s každým dalším těhotenstvím, byla stejná souhra náhod. Vyhlídka na báječnou práci a vzápětí zjištění, že jsem v jiném stavu. Musela jsem harmonizovat pracovní věci, oznámit všude, že je všechno jinak, než jsem v dobré víře slíbila.

• O synovi Jiříkovi říkáte, že je váš životní bonus. Ale připadalo vám to tak i v první chvíli, kdy jste zjistila, že jste počtvrté těhotná? Nebyl to trochu i šok?

Tehdy jsem ještě kojila Zuzanku a cítila se strašně vyčerpaná. Já poměrně hodně vydržím, jenže tohle byl opravdu velký fyzický deficit. Netušila jsem, že jsem už ve třetím měsíci dalšího těhotenství, myslela jsem si, že mě vyčerpává to, že mám malou holčičku, a přece jen už nejsem nejmladší. Do toho mi bylo často nevolno od žaludku a pak mi najednou došlo, že jsem už čtrnáct dní nepila kávu. Víte, já mám kávu hrozně ráda. A nepiju ji pouze v prvních čtyřech měsících těhotenství! Popadla mě panika typu „To snad ne", která se brzy prohloubila tím, že na mě jasně zasvítily dvě čárky na těhotenském testu. Večer jsme pak společně s manželem, který se původně jen smál do telefonu, jeli za kamarádem lékařem do Motola. Tam jsme si připadali na chodbě jako dva šestnáctiletí puberťáci v maléru. Odpověď jsme dostali jasnou: Máte velké auto? Máte. Máte barák? Máte. Tak vás v něm bude o jednoho víc. Přiznám se, že nás s manželem ta situace zaskočila. Musela jsem se vzdát vyhlídky na úžasnou práci s domovským Dejvickým divadlem, kde jsem měla natáčet sitcom Hotel čtvrtá hvězda v režii Jana Prušinovského. A na to jsem se moc těšila. No a teď se těším z Jiříka i z jiné práce.

• Co na to umělecký šéf divadla Miroslav Krobot?

Trochu nevěřícně na mě koukal, a dokonce vypadal, že jsem ho přece jen trochu vyvedla z míry. Zároveň jsem měla zkoušet Racka v režii Michala Vajdičky. Myslela jsem, že ani nezačnu zkoušet, ale Michal se mnou do toho šel, přestože premiéra byla na březen a termín porodu v květnu. Premiéru jsem odehrála, teprve potom mě zastoupila Simona Babčáková. Máme skutečně fajn dámskou šatnu, pomáháme si, vycházíme si vstříc a toho si opravdu vážím. V Dejvickém divadle dnes hraju tak šest představení do měsíce. Racek, Revizor, Bratři Karamazovi, Muži bez minulosti a nově Teremin.

• Tahle tendence nadšeně pracovat je pro herce souboru Dejvického divadla typická. Máte pro to po tolika letech spolupráce s kolegy jasné vysvětlení?

To se mi bude těžko pojmenovávat. Jde o kombinaci radosti z práce, pocitů, že to někam vede, přátelství, uznávaných autorit, kouzla jednotlivých osobností, potlesků vyprodaného hlediště... Jsem moc ráda, že k tomu všemu patřím a neměnila bych.

• V takovém tom rozkolísaném světě rozpadlých rodin nebo i moderně pojatých vztahů bez sňatku splňujete navenek ideál rodiny. Takový ten, který se kreslí do dětských knížek...

To je hezky řečené, ale těžší, než to vypadá na první pohled. Základ je v tom, že mám opravdu hodného, chytrého a tolerantního muže. Oba máme ten tradiční model rodiny hluboce zakořeněný. Máme dáno výchovou, že rodina je základ a že se to nemá jen tak vzdávat, když přijdou náročnější chvilky. A že přijdou, ježišmarjá. Jako všude. Když nastoupí, společně je řešíme a neděláme nějaká unáhlená rozhodnutí. Nikde se to neučí a všude to chybí. Mám kamaráda sociologa, který tvrdí, že nejvíc párů se rozpadne po narození dítěte, což je zátěžovka jako hrom. Možná by se o tom mělo víc mluvit, aby s tím mladí „prvorodiče" počítali.

• Poznala jste před lety, že muž, se kterým jdete na rande, je budoucí otec vašich čtyř dětí?

Tedy že bude těch dětí tolik, to by mě ani ve snu nenapadlo. Ale že bych s ním mohla třeba jednou založit rodinu, to ano, protože na prvním regulérním rande se Radek se mnou začal bavit o dětech. To nikdo před ním neudělal.

• A tím vás okouzlil, nebo spíš vyděsil?

Překvapil. Dal mi najevo, že chce mít jednou spoustu dětí a že se na ně strašně těší. Tak je teď má. A je báječný táta. Mimochodem, my dva jsme si první čtyři měsíce, co jsme se znali, důsledně vykali. Byla jsem jeho učitelkou angličtiny, a to je dobré udržovat si odstup. Teď je moje skála, můj spojenec, který neřeší prkotiny.

• Jak se při starosti o tak velkou rodinu a po letech manželství udržuje naživu vaše vnitřní femme fatale?

Tak ta to má samozřejmě těžké, (smích) Maminka ji válcuje a mnohdy úplně převálcuje. Nicméně znovu musím říct, že když má takového partnera, jako já, snaží se, zůstává živá.

• Víte, že Angelina Jolie a Brad Pitt mají na zahradě altán, ve kterém se po nocích scházejí na rande?

My se s manželem potkáváme večer u krbu, když to všechno uložíme. Povídáme si a plánujeme. Šuplík s výstřižky míst, na která bychom se chtěli podívat třeba na kole nebo jednou, až budou děti velké, je už pomaličku plný. Těšíme se na to všechno společně. A jednou začas mě manžel vezme na tajný výlet. Zaváže mi oči, odveze mě na nějaké krásné místo, naposledy to byl Chateau Havel.

• To je krásné...

Já vím. Moc milé. Můj muž je velmi galantní, můj tatínek je také takový. Svým dcerám říkám: „Milé malé dámy, doufám, že se pro vás taky jednou najdou čestní a pozorní muži. Snad nevymřou."

• Otázka na závěr. Dají se čtyři děti označit jako „spousta dětí"?

Ano. Čtyři děti jsou jednoznačně spousta. A když je vám kolem čtyřicítky, tak podle mě i podle mého kamaráda porodníka Romana Chmely maximum toho, co tělo ženy fyzicky zvládne. Ať si říká, kdo chce, co chce, tohle PROSTĚ JE pozdní věk, přestože dnešní čtyřicítky vypadají báječně a tím tělem, životním nábojem i odvahou často okolí klamou. ■

TEXT - Jana Bukalová