S herečkou ZDEŇKOU ŽÁDNÍKOVOU VOLENCOVOU si dáváme vlastně už každoroční sraz na pražském Smíchově, abychom si popovídali. Nejinak tomu bylo i letos. Náš rozhovor proto začal zcela obligátní otázkou, na niž se postupně nabalovala další a další témata.
- Co všechno se u vás během uplynulých dvanácti měsíců změnilo?
A jste si vědom toho, že odpověď bude dlouhá minimálně na dvě stránky textu?! (usměje se) Tak raději jen ve stručnosti: Druhá polovina roku 2008 nebyla úplně nejmilejší, řečeno velmi kulantně. Regulérně jsem to přehnala s pracovní vytížeností, snažila se skloubit hodně aktivit najednou a trochu jsem to odnesla zdravotně. Letošní půlrok jsem se poučila a pracuji jen na dvou zásadních projektech. Po několika letech zkouším opět v divadle a pustila jsem se do psaní knížky pro děti.
- Začněme tedy informací o divadle...
Přijala jsem nabídku Michala Hrubého ze Studia Dva a v rámci Léta hereckých osobností zkouším komedii Arnošta Goldflama Dámská šatna, která se bude uvádět ve Švandově divadle. Zpočátku jsem nehrála mimo Dejvické divadlo, ale zkoušení s režisérem Jakubem Macečkem a dámami Gabrielou Vránovou, Janou Krausovou, Ninou Divíškovou, Kristýnou Novákovou a Adélou. Kubačákovou je skvělé. Navíc jde o komickou roli, což je zase úplně jiný žánr, než který jsem v poslední době dělala. Vždycky, když jedu ráno do Prahy na zkoušku, říkám si, jaké to mám krásné zaměstnání.
- A co druhý zmiňovaný projekt?
Pro náš Nadační fond jsem si. vymyslela speciální dětskou knížku netradičně ilustrovanou fotografickými kolážemi dětí. Jenže na konci minulého roku paní spisovatelka, s níž jsme byli domluveni na textech, ze závažných důvodů na poslední chvíli spolupráci odmítla. S výtvarníkem a fotografem Ivo Chvátilem jsme se nakonec dohodli, že nezbývá nic jiného než ji napsat sama. Možná je to ode mne drzost, ale k třeba štěstí přeje nejen připraveným, ale i dostatečně statečným. (směje se)

- Prozradíte mi alespoň v základech její obsah?
Děj vypráví o dvou sestřičkách, které se dostanou do říše zlého Slizráda, kde je čeká těžký boj o záchranu všech zvířátek, jimž tento čaroděj stále mění podobu. Holčičkám propůjčily podobu moje dcery Andrejka a Janička. Celý příběh je psán pohádkovou, a zároveň i současnou češtinou. Výrazy jako „fakt" nebo „super" tam ale určitě nenajdete! Knížka vyjde ve dvoujazyčné verzi, aby byla zajímavá i pro mezinárodní trh. Texty jsem dala přečíst několika přátelům, kteří mi vždy dovedou pravdivě říci svůj skutečný názor. A ve chvíli, kdy mi je pochválil už třetí z nich, jsem si řekla, že to bylo dobré rozhodnutí. Člověk se nemá bát, a na pochybnosti je život moc krátký.
- Koukám, že své dcery nenecháváte zahálet...
Ale my se spolu jen snažíme trávit co nejvíc času, takže s nimi zcela logicky propojuji i hodně svých pracovních aktivit. Je mi jedno, jak si to kdo vyloží. A upřímně: Já třeba u téhle knížky kvůli focení potřebuji mít děti u sebe v jakoukoliv denní dobu, což mi nikdo jiný prakticky nemůže zajistit. Holky totiž musejí být v dobré náladě, hezky vyspalé a například Jana zásadně fotí pouze za mísu jahod. Jiří, není to tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Psaní nebo grafické zpracování je proti fotografování našich malých dam procházka růžovým sadem, na tom se s Ivo Chvátilem jednomyslně shodneme. (směje se)
- S Andrejkou také hrajete v novém seriálu České televize At žijí rytíři aneb Velké dobrodružství z malé tvrze, který bude mít i svoji filmovou podobu...
K tomu došlo opět náhodou. Jela jsem na kostýmovou zkoušku a měla Andrejku s sebou. Dopadlo to tak, že týden poté měla kostýmovou zkoušiku už i moje dcera. Strávily jsme spolu krásné loňské léto jak na jihočeské tvrzi Cuknštejn, tak potom i v ateliérech v Hlubočepích. Natáčení skončilo až 6. prosince a musím říci, že jsem na Andrejku velmi pyšná. Hlavně ke konci mě překvapovala stále víc a víc. Pamatovala si texty všech ostatních herců, hlídala si světlo a při tom všem zůstávala před kamerou naprosto přirozená.
- Chtěla byste, aby se této profesi věnovala i vbudoucnu?
(rozhodně) Ne! Víte, já se popravdě kochám faktem, že se většina dětiček, co jako malé hrály v různých filmech, nakonec rozhodla pro úplně jiné povolání. Tím se hodně uklidňuji.
- Jakým stylem se Andrea učila texty?
Nejdříve jsem jí přečetla celou scénu a pak jsme si vyprávěly o tom, co při natáčení asi budeme dělat, a učily se jednotlivé repliky opakováním dialogu a situace. Museli jsme jen hlídat, aby měla ty nejtěžší dialogy hned ráno, kdy byla ještě odpočatá a vyspalá. Když jsou děti unavené, nehnete s nimi, ani kdybyste se stavěl na hlavu. I proto jsme na všech Andrejčiných natáčecích dnech byli já nebo manžel, a měli tak motivační systém, včetně případných odměn, plně ve své režii.
- Vzdorovala vám někdy dcerka při natáčení?
Jen jednou, ale to stálo opravdu za všechny peníze! (začne se usmívat) Štáb několik hodin připravoval výpravnou scénu, v níž účinkovala většina herců včetně zajatých zbrojnošů, loupežníků... Všechno to bylo organizačně opravdu hodně náročné a celý začátek byl o dialogu Andrejky. Dodnes si pamatuji tu osudnou repliku, co nám dala tolik zabrat. Dcera měla výhružně směrem k zajatým zbrojnošům říci: „Budeme je mučit mravencema!" Jenže ona to stále říkala na půl plynu, velmi nezúčastněně, protože to čekání ji jednoduše unavilo. Když ani po šesté klapce nic nezabíralo, zvolila jsem nejtěžší možný kalibr. Přišla jsem k ní a do ouška jí zlehka zašeptala: „Andrejko, růžový poník s velkýma očima je v kufru auta: ` Následné proměně osobnosti nemohl nikdo z přítomných uvěřit... Po úspěšném skončení natáčení jsem si vzala do ruky vysílačku a všem ve štábu sdělila: „Přátelé, tato scéna mě stála rovných 257 Kč včetně DPH: ` (směje se)
Jiří Landa