Jednou stojí před kamerou s loknami do  pasu, jindy ji uvidíte na koncertním pódiu  s příčnou flétnou nebo jak běží na zkoušku  do Dejvického divadla. Můžete ji zastihnout  i ve zdravotnických zařízeních, která se  svým nadačním fondem zútulňuje. Zdeňka  Žádníková-Volencová je ale především maminka.

 

Jaké bylo fotografování na titulní stranu  s vaší mladší dcerkou?

Celou dobu jsem se náramně bavila.  Hlavně když Janičce po třech hodinách došla trpělivost a rozhodla se, že  už nebude spolupracovat. Už předtím  si vymínila, že si na sebe sice vezme  šatičky, ale jedině s tím stříbrným tričkem. A pak objevila mističku s lupínky... Moje dítě se prostě rozhodlo celé  fotografování projíst! Žádné důmyslné  triky Janičku od misky neodlákaly.  Jakmile jsme ji zkusili schovat, volala:  "Kšupinky, de šou kšupinky?"

A kde jste měla starší ratolest?  Zrovna natáčela.

Natáčela?  Andrejka totiž hraje v krásném dětském  seriálu ze středověku, který připravuje  Česká televize se Three Brothers Production. Zcela upřímně říkám, že jí  závidím. Jezdí na koni, přepadává loupežníky, šplhá na laně po hradbách...

Takže nepatříte mezi ty rodiče-herce, jež  zakazují svým dětem, aby šly v jejich stopách?

 

Vlastně patřím, v budoucnu si to  nepřeji. Ale ted' je Andrejce šest let. Ještě nechodí do školy, protože jsme  se rozhodli zapsat ji až za rok. A protože tohle je vážně skvěle napsaný  seriál v režii Karla Janáka, tak jsme jí  to umožnili. Bude mít jednou krásnou  vzpomínku na dětství. Její hraní pro  nás s manželem znamená manažersko-logistickou show. Na natáčení ji  vždy doprovází jeden z nás nebo chůva. Radek, protože je ekonom a má rád  ve věcech pořádek, vytváří doma po  večerech tabulky s harmonogramem  a kolonkami, kdo a kdy točí s Andrejkou, kdo se stará o Janinku, kdo si vezme auto, protože druhé je rozbité... Pak  podle toho jedeme a já se směju, jak  si v těch kolonkách libuje. Jen si ještě  do své verze připisuju noční nákupy,  aby rodinka nehladověla, standardní otevírací doba obchodů je pro mě  totiž momentálně passé, nestíhám ani  večerky!

 

Hrajete v tom seriálu také?

 

Hraji, má role je Marie, budoucí  nevlastní matka své vlastní dcery. Je  to paráda, v říjnu jsem strávila dva  nádherné natáčecí dny na Křivoklátě.  Marie je v kontextu dnešní doby poměrně odvážná dívka vzhledem  k faktu, že se zamiluje do vdovce, otce  pěti dětí - a jedno z nich je právě Andrejka. Ale coby představitelka Marie jsem  si jen užívala - krásné šaty, dlouhatánské vlasy, jízda na koni a v textu byla  obdivována... Prostě sen. Natáčecí den  končil v pět odpoledne, a když jsem  o hodinu později doma čelila otázkám  "Co bude k jídlu maminko?" a "Proč už  je na obloze měsíc?" a "Jakou barvu má  housenka běláska, taky bílou?", ještě  jsem si v duchu plula po hradbách na  Křivoklátě.

 

K práci herečky jste si před dvěma lety  přibrala i charitu. Jak se jmenuje váš  nadační fond?

Jednoduše Nadační fond Zdeňky Žádníkové. Nenazvala jsem ho tak pro  svou větší slávu, ale proto, že nadačních fondů je hodně a připadá mi fér  nevymýšlet žádná další jména zvířátek  nebo kytiček, ale dát do názvu konkrétní jméno. Aby se hned vědělo, kdo  je za fond zodpovědný. Je to v podstatě  mé regulérní druhé zaměstnání. Večer  uspím holčičky a sednu si k počítači. 

 

Proč jste ho založila?

Začalo to tím, že výtvarník Libor Škrlík našim holčičkám vymaloval pokojíček. A vzápětí nás napadlo pokusit  se takhle hezky vymalovat nemocnici.  Zkusili jsme to na dětském oddělení  v Chrudimi - a s velkým úspěchem.  Zjištění, že jsou na světě lidé, kteří  jsou ochotni poskytnout finanční dary,  nás dovedlo k založení fondu, protože když věnujete peníze na charitu,  můžete si je zároveň odečíst z daní.  Tak proč to těm našim osvíceným  sponzorům neumožnit?

 

 

 


Co se vám od té doby podařilo ještě  vymalovat?

Následovala jednotka intenzívní péče  na dětském oddělení v Pardubicích,  dětské centrum Veská, jednotka intenzivní a resuscitační péče na Pediatrické  klinice v Krči, mateřská škola v Dobříši. S firmou Aquel se chystáme na  dětskou JIP v Liberci a už po Novém  roce začínáme s výmalbou v Náchodě. Nástěnné malby pro náchodskou  nemocnici finančně zaštítí zaměstnanci firmy Forrest, kteří na tento projekt  od května přispívají měsíční částkou ze  svého platu. To je frajeřina! Projekty se  nám utěšeně rozrůstají a mám radost,  že se nám daří každý z nich i pořádně  oslavit, většinou koncertem.


Jakou hudbu lze na vašich koncertech  slyšet?

Začátkem prosince pořádáme koncert v Zrcadlovém sále dobříšského  zámku, kde zahraje komorní flétnový  soubor Syrinx, jehož jsem členkou,  zazpívají Gentlemen Singers z Hradce  Králové, jako host vystoupí i kytarista  Josef Kanta a úvodní slovo mi slíbil  můj seriálový tatínek z Velmi křehkých vztahů pan Jan Kačer.

 

Vedle toho vás ještě oslovila organizace  Unicef se svou kampaní. Oč jde?

Jedná se o celosvětovou kampaň proti  tetanu. Hlavně v Africe na tuto nemoc  umírá spousta novorozenců. Přitom  cena vakcíny je v podstatě směšná.  Na to, aby byl novorozenecký tetanus úplně vymýcen, je potřeba zhruba padesát milionů vakcín. Na první  pohled se to zdá hodně, ale není tomu  tak - Unicef se spojil se společností  Procter&Gamble a právě v této době si  můžete v obchodech koupit balení dětských plínek, na kterých je logo Unicef,  a tím věnujete 0,047 eura na protitetanové vakcíny. Při celosvětovém objemu prodeje to bude mít velký efekt.


A jaká je vaše úloha?

Celosvětovou tváří kampaně je herečka Salma Hayek, v rámci České republiky byla tato čestná funkce nabídnuta mně. Neváhala jsem ani minutu,  protože co může být důležitější, než  pomoci zachránit něčí život? A také  mě potěšilo, že taková obrovská organizace, jakou je Unicef, si z celkového objemu získaných peněz bere na  náklady pouze čtyři procenta. Prošla  jsem si jejich výroční zprávy. Existují charitativní organizace, u kterých činí  náklady i třicet procent.

Jaké budou letos u Žádníků Vánoce? 

Rozhodli jsme se strávit je u moře, protože jsme neměli pořádnou dovolenou  už dva nebo tři roky. Takže 10. prosince  odlétáme a vracíme se až na první svátek  vánoční. Ježíška budeme mít doma  26.prosince. Holky ještě moc nemají pojem  o čase, takže jim s manželem zatlučeme,  že se Ježíšek zpozdí. A kdyby to náhodou toho čtyřiadvacátého prasklo, tak  jim řekneme, že je to generálka... Těší  se, už mají sbaleno a hrají si na letadlo.  

 

Jak se hraje na letadlo?

U nás se na letadlo hraje tak, že si obě  holky sbalí své dětské kufříky pak  se - s našimi pasy, což musím hlídat  - odbaví v letištní hale mezi pracovnou  a koupelnou, pak Andrejka dělá letušku,  usazuje Janičku na sedadlo a hlásí, jaká  je venkovní teplota. Jsou roztomilé. Stejná legrace je, když Andrejka, která chodí na aerobik, učí dvouletou Janinku ty  aerobní sestavy. Nebo když po ní Janina  zkouší napodobit hru na flétnu!

Vaše dcera tedy nejen hraje v seriálu jako  vy, ale také cvičí na flétnu?

Od září chodí na zobcovou a příčnou  flétnu k mé paní profesorce Bílkové.  Připadalo nám oběma až dojemné, že  přes deset let učí mě a najednou k ní  vedu svou holčičku.


A nebrzdila holčička při cestě na první  hodinu patami?

Moc se těšila, protože chodí na naše  koncerty a už nějakou dobu prosí, že  chce začít hrát jako maminka. Třikrát  denně doma cvičí - nebojte, asi tak  pět minut, ale zcela dobrovolně a s nadšením, vůbec nevím, jak to paní profesorka dělá. Já naopak zjistila, že se  musím naučit být trpělivá. Jsem totiž  zvyklá vzít flétnu do ruky a zahrát  všechno. Když Andrejka cvičila asi  potřetí, už jsem ty ne zrovna poslouchatelné zvuky nezvládala... Můj muž  nás pozoroval a pak mi řekl: "Máš dvě  možnosti. Bud' vydržíš a budeš trpělivá a milá maminka, nebo toho nechte." Tak držím. Ája šťastně duje do flétny,  Jáňa "improvizuje" na klavír a já si  koupila špunty do uší.

 

Co až se v pubertě některá z nich zasekne,  že už hrát nechce?

Nezasekne. Záleží na tom, jaké jsou  vztahy v rodině. Mám u kamarádů,  kteří mají starší děti, vypozorováno,  že kde jsou vztahy čisté a hezké, tam  ani nevědí, že puberta probíhá. Samozřejmě, že i já jsem v tom věku měla  k rodičům výhrady, většinou kvůli  hloupostem - nesměla jsem se večer  dívat na televizi a nepouštěli mě od  osmi do kina. Ale nikdy bych o nich  neřekla to, co občas slýchám v tramvaji. Mé přání je, aby naše dvě holky o nás s Radkem nikdy nemluvily  ošklivě, protože by jim to nešlo "přes  pusu".

 

 

 

 

 

 

 

 

Text: Lucie Hášová-Truhelková

Kontakt

Zdeňka Žádníková
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat. Položky označené * prosím vyplňte. Děkuji
Zadejte prosím své jméno!
Zadejte prosím svůj e-mail!
Zadejte svůj telefon
Napište svou zprávu!

Sociální sítě

Odkazy

Vyhledávání