• V květnu loňského roku spolu s manželem Radkem založila Nadační fond, který má za sebou již dva úspěšné projekty-realizaci nástěnných maleb v chrudimské a pardubické nemocnici.
  • Nyní shání finance na nákup krevního analyzátoru pro neonatologii nemocnice Na Bulovce a kardiomonitoru pro dětské oddělení v Pardubicích.
  • V současné době se malují prostory kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic.

Zajímalo mě proto, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat tentokrát. A protože je vždycky nejlepší začít aktuální otázkou ze života, nechal jsem výběr našeho prvního tématu přímo na ní.

Co vás nyní nejvíc zajímá?

Momentálně asi reforma školství a celý jeho nový systém, který je v platnosti od letošního roku. Tím, že naše dcera Andrejka půjde v září do první třídy, vnímám všechny tyto události především filtrem rodiče. Za těch pár měsíců jsem získala celkem slušný přehled o tom, jak u nás školství funguje. Bydlíme v Dobříši, ale pokud bych měla pocit, že někde mohou našim dětem nabídnout lepší vzdělání, byla bych ochotna dceru vozit každý den třeba i do Prahy To však není zapotřebí, protože jsme našli úžasnou paní učitelku, která navíc svoji profesi miluje, což dnes už není úplně tak samozřejmé. S manželem jsme si také přáli, aby Andrejka měla hezké dětství a nestala se už ve svých šesti letech jakýmsi dopravním štvancem mezi Prahou a Dobříší. Je fajn, že bude moci jet do školy třeba na kole a setkávat se se spolužáky i ve volném čase. Všechno je o lidech. Děti se neučí kvůli sobě, ale kvůli rodičům a paní učitelce. A ta v první třídě musí být milovaná. Nedávno jsme byli s manželem na návštěvě u jeho paní učitelky a bylo krásné poslouchat tu sedmdesátiletou dámu, jak vypráví o tom, co Radek prováděl.

To jste byli nedávno u zápisu.

Jasně a byla to pěkná fuška. Andrejka totiž asi tři týdny před tím marodila, nechodila tedy do školky a mně vůbec nedošlo, že bychom se na to měly nějak připravit. Cestou do školy jsme nabraly babičku, manžela a samozřejmě že s námi jela i malá Janička. Andrejka byla krásně vyfešákovaná a vše vypadalo moc dobře. Tedy až do chvíle, kdy začala na manželovy jednoduché otázky odpovídat jednoslabičně a šišlat naprosto dětským hláskem, který jsme u ní do té doby snad nikdy neslyšeli. Odmalička má totiž celkem prořízlou pusinku. Na otázky, jak se jmenuje a kolik je jí let, reagovala: "Nevím a neřeknu". Asi zkoušela, co vydržíme.

Jak jste nakonec tuto zapeklitou situaci vyřešili?

Nezbylo mi nic jiného, než se uklidňovat tím, že ji to za chvíli přejde. Naštěstí vše dopadlo dobře. Naše dítě si stouplo před tabuli, zcela zřetelně zarecitovalo tři sloky nějaké básničky, kterou jsme do té doby ještě neslyšeli, a my se uklidnili. Zlatá školka! Nejvíc se ale ve škole líbilo Janičce. Pořád si kreslila na tabuli, posléze na nás, takže jsme všichni přijeli domů zamazaní od barevných kříd.

Po prázdninách se tedy běh vaší domácnosti opět zásadně změní.

Mám ambici naučit Andrejku co nejrychleji se učit, aby se vše dovedla učit sama (směje se). Obávám se totiž, že se svojí znalostí matematiky vystačím zhruba tak do pololetí.


 V jaké fázi se nyní nachází vztah vašich dvou ratolestí?

Andrejka se snaží Jáňu ochraňovat, ale ona ji za to pěkně "mydlí". Andrejku proto učím, aby ji spíš pohladila, než to promptně vrátila. Snaží se to opravdu celkem důsledně dodržovat, a Jana si ji proto už nedovolí tak často uhodit. A tak se milujou a řežou. Někdy se však jedná až o životu nebezpečné hry, které raději pro jistotu sleduji z povzdálí.

Jak vypadá ta nejnebezpečnější?

Andrejka vezme Janu kolem ramen a roztočí ji. To už mají dneska ale zakázané.

Mají vaše dcery podobné nebo rozdílné povahy?

Andrejka je dobrá čistá dušička, oblíbená v kolektivu, ale hodně opatrná. Jana je proti ní živel a možná i díky natáčení seriálu Velmi křehké vztahy, kde mi pořád hraje syna Štěpána, je mnohem víc otrkaná. Na Jáňu také reagují dospělí úplně jinak než na Andrejku. Dochází pak k paradoxu, že se starší dcerou jednají spíš jako s dítětem, kdežto s tou mladší komunikují jako se sobě rovným partnerem. Jana se totiž na lidi dovede podívat těma svýma hnědýma očima tak, že v tu chvíli máte pocit, jako byste mluvil s dospělým. Nikdy třeba nikoho nenapadlo na ni šišlat.

Podobně jako vaše holky i vy pocházíte ze dvou dětí. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si byly se sestrou nejvíc blízké?

Asi v době, kdy nám umírala maminka. Tehdy jí byla právě sestra velkou oporou. Já měla naopak spíš tendence si to moc nepřipouštět a snažila jsem se všechny s tím spojené trýznivé myšlenky vytěsňovat. Sestra byla v tomto směru naštěstí mnohem rozumnější než já a chovala se jinak... Spolu jsme se pak staraly o tátu a snažily se mu být nápomocny. I když jsem starší, pořád se cítím být tou mladší z nás. Andrejka má dnes tři děti, o které se báječně stará. Bohužel se ale nevídáme úplně tak často, jak bychom si přály.

Zajímalo by mě, která z vás kočíruje všechny děti, když se obě rodiny sejdou?

Kolikrát to bývá opravdu pěkný hukot, to máte pravdu. Většinou je staví do latě hlavně sestra, která je v tomto ohledu naprosto famózní. Ono zvládnout tři nebo pět dětí, to už přece není takový rozdíl. Abych se přiznala, já v těchto chvílích nestíhám a pouze monitoruji probíhající události. Teď se zrovna chystáme na společnou dovolenou, takže nebude o další zážitky tohoto druhu určitě nouze.

Máte se sestrou nějaký společný zážitek z dětství, na který si každá pamatujete trochu jinak?


Víte, my na minulost naprosto regulérně nevzpomínáme. Ve chvíli, kdy bychom se začaly vracet k zážitkům z dětství, došlo by i na vzpomínky spojené s maminkou, a ty nás hodně bolí. Podobné věci proto neprobíráme ani s tátou. Teď se to sice po těch patnácti letech začíná zlehka měnit, ale přesto raději mluvíme o přítomnosti a budoucnosti.

Pojí vás se sestrou nějaké společně vlastnosti?

Myslím, že jich asi moc nebude. Ale to nám nijak nevadí. Pro Andreu je rodina s dětmi absolutně na prvním místě. Od 23 let se o ně stará, je doma a cestuje spolu se svým mužem po světě. Žili téměř dva roky V Paříži a tři v Japonsku. Všechny možnosti své velmi slibné kariéry, k níž měla pěkně nakročeno, ji narozením dětí rázem přestaly zajímat. Já si naopak nedovedu vůbec představit, že bych měla být celý týden jen s dětmi a to bez jakéhokoli dalšího zaměstnání. Mateřskou si prostě musím ředit. Sestra Andrejka je pro mě absolutní maminka. I proto se má první dcera jmenuje po ní, což snad mluví za vše.
JIŘÍ LANDA


Kontakt

Zdeňka Žádníková
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat. Položky označené * prosím vyplňte. Děkuji
Zadejte prosím své jméno!
Zadejte prosím svůj e-mail!
Zadejte svůj telefon
Napište svou zprávu!

Sociální sítě

Odkazy

Vyhledávání