Oddělme zrno od plev, píše se v bibli. Ač křtěná, jsem pleva. Pokud se nepočítá, že se snažím ctít desatero, co mi mé lidské síly, má extrovertní povaha a sobecké ego stačí. Věřím, že boží mlýny melou. Věřím ve vesmír, v energii, která nás tvoří a která, když zemřeme, zase do vesmíru odchází. Věřím v anděly strážné se vší silou své pragmatické duše. Věřím v moudré, nikoli vychytralé lidské bytosti a ráda jim naslouchám.

V kostele na bohoslužbě jsem za své dětství byla několikrát, pokaždé to bylo stejné. Vážný pán se stále stejným výrazem i tonem hlasu, ječivý hlas paní na kúru s tremolem náročným na poslech. Možná ta stejnost těšila a uklidňovala mou babičku, mne ukrutně nudila a už jsem se těšila na oběd, slepičí polívku a svíčkovou. Ale babička byla šťastná a já nereptala, mimo jiné proto, že by mě pak táta nařezal. Později jsem vnímala krásu kostela, přemýšlela o lidech , kteří tam seděli, vnímala, o čem a jak mluví před kostelem a jak krotnou v kostelních lavicích. Někdy mi to přišlo jako „pokora a víra na hodinu a půl“. Třeba se mýlím. Lépe řečeno, je mým velkým přáním, abych se mýlila.

Ve svých 36 letech jsem shodou okolností opět navštívila slavnostní bohoslužbu. Otevíral se nově opravený kostel. Velká sláva. Církevní hodnostáři, řádové sestry, plný kostel. Účast převeliká, možnost oslavy křesťanství a lidské vůle a schopnosti z ruin stvořit krásu.

V předních řadách z poloviny bezvěrci, kteří se finančně nebo jinak silně spolupodíleli na opravě. A dostali to hned na začátku – ne oni, ale Pánbůh zařídil opravu kostela. Věřím, že vaše kroky může vést nějaká síla, ale kroky úřadů a stavebních firem musí většinou vést konkrétní člověk. Člověk s požehnáním a velkou vnitřní silou, aby ten úřednický moloch vůbec přežil. Kdo někdy stavěl, ví…., kdo nikdy nestavěl, ať je rád…

Kázaní bylo dobře připravené a mělo svoji váhu. Velká škoda, že všichni páni v bílém měli celou dobu těžce zachmuřené obličeje. Nešla z nich pražádná energie, naučená gesta a slova plynuly v neměnných intervalech, občas někdo zívl. Ministranti se díky tomu tvářili jako vyplašená kuřata a zimomřivě přešlapovali. V kostelech je vždy zima a dvě hodiny jsou pro tělesnou termoregulaci náročné. Varhaník dělal chyby, došlo i na tremolo a já se vrátila do dětských let. Babičku jsem s sebou neměla, ale jsem dospělý, rozumný člověk a vím, že vše má svůj konec. Škoda, že slovo oslava mne po celou dobu nenapadlo ani jednou. Kostel nepotřebujeme k motlitbě, ani k víře, to je pravda…ale určitě bychom tam rádi zavítali k rozesmátému šťastnému knězi, který nám může říkat i věci vážné..pustila bych sbor a hudebníky k oltáři a zkusila svůj kostel rozesmát. To není o show, která by ničila význam křesťanství…to je o sounáležitosti a potřeby lidí být SPOLU a radovat se. Dřív se 6 dní dřelo a sedmý den se šlo odpočinout do kostela…alespoň tak mi to vypráví babička. Společenského života bylo pomálu. Dnes je všeho dost a proto je třeba se z toho poučit. Udělat z kostela stánek víry a umění. V ideálním případě bychom si od středy mezi s sebou říkali…tak co si připravíme na neděli…a copak pan farář připraví nám….Chápu, že pokud má člověk tři bohoslužby za den, s přejezdy k tomu, je to náročné, ale určitě ne náročné na úsměv. Koneckonců je jedno, jestli je člověk farářem, učitelem nebo např. ředitelem či šéfem čehokoliv. Záleží na tom, jak ho jeho poslání baví a těší…jen takový nám utkví v paměti.

A vzpomínka nebo přítomný reálný příklad dokáže divy. I u plev.

Zdraví  pleva

Kontakt

Zdeňka Žádníková
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat. Položky označené * prosím vyplňte. Děkuji
Zadejte prosím své jméno!
Zadejte prosím svůj e-mail!
Zadejte svůj telefon
Napište svou zprávu!

Sociální sítě

Odkazy

Vyhledávání