Nevím jak, kdy a za jakých okol­ností se to stalo, ale z dítěte se nám začala klubat malá slečna. A pěkně asertivní. Domnívám se sice, že ani neví, co to slovo znamená, nicméně jeho vý­znam a skutkovou podstatu využívá do puntíku. "Maminko, zítra spíme v družině, máme bojové hry, prosím tě, nezapomeň mě omluvit na výtvarce, odhlásit z aerobiku, udělat mi stu­denou večeři a snídani, co se nemusí dávat do lednice, navrhuji ti sušenky, pyžamo už mám sbalené a kartáček taky, náhradní oblečení jsem si před­připravila, jen najdi spacák a karimatku, a pokud ji nemáme, jsem domluve­ná s Matějem, že mi ji jeho maminka půjčí, vím, že toho máš hodně, ale neboj, budu ti to připomínat, dokud to nebudeš mít všechno připravený, na to se spolehni!"

Klaplo jí to dokonale. Včetně zapůj­čení spacáku, protože jsem ten náš nenašla. Stejnou metodu používá i na svou mladší sestru, ale má v ní zdatného protihráče. „"Jestli mě nepřestaneš tahat za vla­sy, nebudu si s tebou hrát, odejdu a samota je trýznivá!" "Klidně si běž, aspoň budu mít klid a sním si všechny bonbónky sama." "Kecáš, žádný nemáš...!?" "Ale jistě to nevíš, co?!"

Svou vrcholnou formu mi ovšem Andrejka předvedla minulou neděli po mém dvakrát zopakovaném při­pomenutí, že jdeme cvičit na flétnu. "Maminko, navrhuji, že si budu asi 40 minut hrát a pak jsem připrave­na hrát na flétnu." Nezmohla jsem se na odpor. "Dorazila" mě Jáňa, která mi s vážným výrazem ve tváři ozná­mila:  "Představ si, mami, že mi děti ve školce okousaly nehty! Není co stříhat!"