Některým pravdám na věku nezáleží. Můžeme je objevit už v raném dětství..
Nevím, jestli je to tím kalendářním jarem, ale u nás doma propukl růst osobností. Andrejka nám v první třídě jihne a tříapůlletá Janička přitvrzuje.
"Ájo, ty pláčeš, co se stalo?" "To nic, maminko, to je takový hezký, něžný tajemství a trochu se z toho pláče..."
"Jaký tajemství!?" snažím se, aby můj hlas nezněl ani trochu nervózně. "Copak by to prosím tě bylo za tajemství, kdybych ti ho řekla." Moje intonace je v dané větě nepřehlédnutelná, holt, co zaseješ, to sklidíš. Jdu raději s pravdou ven.
"Ájo, já jsem z toho tajemství nervózní a potřebovala bych uklidnit." "Jéje, tak to bych nerada, maminko...víš, my už máme s Matějem vybraný jméno pro naše miminko... on je úžasnej a je mi s ním příjemně, já teda ani nevím, co to znamená, ale je to tak," naposledy vzdychla moje blondýna a upřela zrak do nevímkam. Ulevilo se mi. Matěj se mi taky líbí, je to od pohledu jasnej chlap, a koneckonců mají za sebou několikaletý stabilní vztah v mateřské školce prověřený přechodem do školy základní. Třídu jsme pro jistotu zvolili jinou, aby se dítka věnovala i vzdělávání, a nejen distribuci milostných psaníček. Nechť jen jejich láska kvete pod bedlivým okem paní družinářky. "Ale neboj, maminko, až se vezmeme, budeme tě chodit navštěvovat a budu se o tebe starat a budeme pořád spolu.
" Teď se pro změnu chce brečet mně.
"To je debil!" "Janinko, to se neříká!"
"Ziká! Jede lychle, tak je to debil! Může naboulat do jinýho autíčka, co veze dětičky! Tatínek to taky žiká, když někdo jede jako plase!"
Chvíli mlčím...
"Máš pravdu, Jani, rychle se jezdit nemá, ale dá se to říct ji...", nedomluvím větu.
"Já vím, že mám plavdu, to je hotová věc, o tom nepochybuj.
" Mlčím a mám pocit, že pětatřicet není mně, ale pasažérovi v dětské sedačce...
… A když je to jaro jeden partnerský DIALOG
