Jednoho krásného zimního večera, s až kýčovitě něžně padajícím sněhem za oknem, pípl naší babičce mobil. Na displeji stručná zpráva: "Mami, jakou mám krevní skupinu?" Vyděšená babička odepsala, že A a marně se snažila mému muži dovolat. Telefon byl nedostupný. Ani kamarád, se kterým vyrazil na pivo, hovor opakovaně nepřijímal. Manželka dotyčného kamaráda je nedočkavě očekávala, protože měli dorazit v sedm večer. Bylo půl desáté...

Hodila jsem si přes pyžamo svetr a džíny a vyrazila ku Praze. Z hospody u Karlova náměstí prý odcházeli už v pět odpoledne - dostávala jsem první informace... Kamarádi mezitím zjišťovali, zda policie neměla výjezd k bouračce, obtelefonovávali se nemocnice a záchranka. Venku se spustila vánice. Telefon stále nedostupný, druhý jen vyzvání. Končíme s vlastním pátráním a volám na policii. Nejbližší služebna je v Krakovské ulici. Od nábřeží je to sice kousek, ale strach způsobí, že projedu křižovatku na červenou a do Krakovské vjedu jednosměrkou s policejní houkačkou v zádech. Zastavím přímo u vchodu do služebny a neskutečně rozčilenému policistovi se snažím sdělit, že všechno přiznávám, všechno zaplatím, ale až poté, co nahlásím zmizení manžela. Mezitím se dovídám, že mám propadlý řidičák...

Čekám na chodbě společně s úplně sjetou holkou... Konečně jsem na řadě. Snažím se, aby mi panika nezlomila hlas a vysvětluju, že opravdu není standardní, aby můj muž posílal takovou zprávu své mamince jinak než v nouzi... Navíc už měl být u kamaráda doma na večeři. To, že ani jeho společník nezvedá telefon už pátou hodinu se zatím nikdy nestalo... Policista mě trpělivě poslouchal a všechno si zapisoval. Pod očima měl černé podkovy od nevyspání a bylo vidět, jak strašně je unavenej... Mezitím vyřizuje spolu s jiným kolegou - o poznání čerstvějším a radikálnějším - případ nešťastnice z chodby... propouštějí jejího přítele.

Hodnoty si nejlépe uvědomíme, až když je ztrácíme

Opravdu platí, že hodnoty si nejlépe uvědomíme, až když je ztrácíme. Nejsem panikář, jen zrovna kolem nás prošel smutný příběh: jeden známý našich přátel odjel s kamarádem na koncert do Franfurktu a ztratil se. Začali ho hledat po dvou dnech (co kdyby někde vyspával kocovinu) a našli po třech týdnech utopeného v řece... Bylo mu 21 let, minulý týden měl pohřeb.

Můj muž druhý den babičce donesl kytici a mně keramický minihrneček s nápisem "Kdo pije - nezlobí". Dcery ode mě vyfasovaly vařečky a tatínek dostal nařezáno. Přeji vám klidný únor.

Foto: Michaela Feuereislová