Pohádkky zpravidla začínají větau: Bylo - nebylo. V našem případě bylo. A bylo krásně. Krásně a spokojeně. Andrejce s Janinkou jinak ani být nemohlo.
Tyhle dvě zlatovlasé holčičky mají za maminku čarodějnici. Nebojte. Hodnou. A taky spokojenou. V jednom se liší. Je brunetka. Všechny tři dámy spolu se psí slečnou Flory žily na starém hradě v zemi, kde na sebe byli všichni milí a navzájem si pomáhali. Prostě pohádka. Nejvíc ze všeho holčičky bavilo pomáhat mamince vařit léčivé lektvary, zejména ten uspávací - v něm byly přebornice. Ptáte se, jestli uměly nějaká kouzla? No, měly kouzlo osobnosti, zvláště malá Janička. Ta když se usmála a zamrkala těma svýma kukadlama, udělali byste pro ni všechno na světě... Naštěstí to ještě nevěděla... Ale zpátky ke kouzlům. Když se holčičky narodily, každá dostala medailonek ve tvaru motýla. Ten Andrejčin byl nebesky modrý jako její oči, Janinčin zase připomínal letní západ slunce. Nosily je schované pod košilkami. „Až vám bude nejhůř, ochrání vás," říkávala jim maminka. Ale jaképak nejhůř, když naše malé slečny skoro vůbec nezlobily. Dalo by se říci, že ve zlobení podávaly průměrný výkon. Nesměly jen jednu jedinou věc...
...a teď babo rad: Jdu si uvařit kávu, vyndat prádlo z pračky a jak ho dávám na sušák, probírám své spisovatelské šance. Fantazie je fajn, ale mám na její niterné působení maximálně hodinu a půl, pak musím do školky...
„Myslíš, že když do nich šťouchnu, že mě sežerou, nebo mě nesežerou?" uslyšela nad hlavou Andrejka a posadila se. Kolem jen šumící les a ležící Janinka. „Jejda, kde to jsme?" zůstala s otevřenou pusinkou
Jáňa. „Když nesežraly veverku, tak logicky nesežerou ani mě!" ozvalo se za stromem a před holčičkami se objevil zvláštní tvor. Ani sysel, ani myš, na hlavě srnčí parůžky a oči prozrazovaly, že se bojí víc

Hodina a půl. Je to moc nebo málo? Každá máma vám potvrdí, že za tu dobu stihne moc.

Třeba i napsat příběh.

než holčičky. „Kde jste se tu vzaly?" vypískl tvor co nejstatečněji. „Neposlechly jsme maminku, šly jsme do věže, Jáňa sáhla na kouli a ta nás vcucla," zdvořile shrnula situaci Andrejka. Ivo mi poslal fotky neskutečně slizkýho zvířete. Inspirace se dostavila okamžitě. Hlavní záporák se bude jmenovat Slizrád... Vrací se rodinka a Andrejka mi hlásí novinky: „Zoo byla skvělá, jenom Janinka se u tygrů přičurla, ale tvrdí, že prej ne strachy. Myslím, ze kecá, ale neříkej jí to!"„Neřeknu, ale dejte mi ještě chvilku, ano?"
„Jáňo, bojíš se slabě, středně silně, nebo tak, jak se nejvíc jde bát?" šeptala Janičce do ucha Andrejka při průletu nad bůhvíkolikátým pohořím. „Bojím se moc, ale ještě víc potřebuju čurat!" řekla Jáňa. Na to Jelenopes prudce zrychlil: „Dámo, vydržet! Už jen zahnem za Mount Everest, pak dvě rovinky a jsme tam!" „Tak jo, to snad vydržím!" uklidnila posádku Janinka. Jelenopes zařadil nejvyšší rychlost křídel a za pár minut byli na místě.

Pamatovat si! - NIKDY nebrat Janičku na focení, pokud není DOBŘE vyspaná, najezená a nemáme odměnu! Vzteká se a nemáme jediný záběr. Ivo ji nafotil, aby jí ukázal, jak jí to při vztekání nesluší. Nakonec zabrala mísa jahod a pro příští focení se stala nezbytnou součástí každé ilustrace. Všechno zlý je k něčemu dobrý. Fotku vztekající se Jany nakonec použijeme... Máme za sebou 20 ilustrací a dalších 33 nás čeká. Psaní je proti focení mých dcer naprostá idyla. Spočítali jsme, že maximální doba focení je dvacet minut, pak máme smůlu...
Před polednem dorazili k Hoře Mlčenlivosti. Růžovec kývnul směrem ke vstupu: „Mé úžasné společnice, jsme tu. Nic na tom není, projdeme a hotovo! Jen taková drobnůstka, jemný detailíček, v podstatě prkotinka - nesmíme promluvit jediným slůvkem: ` Jáňa ztuhla: „A co když to nezvládnu?!" Každý přece ví, že mlčení je pro holčičky věc nesmírně obtížná! Růžovec si Janinku zkoumavě změřil pohledem: „Poupátko hnědooké, na tom nic složitého nenacházím. Zvládnout to jednoduše musíš. Jinak zkameníš! A to by byla, zcela upřímně, obrovská škoda!" A tak se holky vzaly za ruce, Jáňa si pro jistotu přikryla dlaní pusu a vstoupily do skal... Milé a milí, fejetony pro Betynku byly jedním z důvodů, proč jsem se nebála začít psát... Zavřela jsem se do světa svého příběhu. Následující měsíce ukážou, zda to bylo rozhodnutí dobré.I přesto vím, ze při psaní jsem byla šťastná.

Nová pohádková knížka